V té říši světla, jasné stíny duchů
kde vznášejí se v šťastném zapomnění,
jsem viděl Slávu, stála nad Ní v snění:
Při davů jásotu a davů ruchu
já dost Ti dala, děla, zlatem planou
Tvé laury tmou a pláti nepřestanou.
Pak přišla Přízeň, chvěl se jí ret němý,
v své ruce věnec z bílých růží měla,
nad mrtvé čelo Jí se ukláněla:
Tys milována byla lidmi všemi,
hleď, slzy matky, sester, přátel kanou! –
Jen Eros mlčel a se chmuřil stranou.