V dveřích parku.
Byl šerý den, jak v podjeseni bývá;
my sami seděli jsme v parku dveřích
a zřeli v dálku, ve uvadlých keřích
jak stíny rostou, jak se zvolna stmívá.
My nemluvili. Jeseně klid němý
nám k srdci sáhl; my jen zřeli v lesy,
jak snily stromy v barev pestré směsi,
jak časem žlutý lístek padal k zemi.
Mně zdálo se, to ticho kolem v kraji
že není klid a mrtvé ticho rovů,
v něm život, který jarem vzplane znovu,
jak lampy záře v úběl teď se tají.
100
To není zmar, to není umírání!
To pouze klid jest bojem zasloužený...
a vlhký zrak můj padl na tvář ženy,
jež k mému boku sedla s vážnou skrání.
Svit večera, jenž okny sem se vkrádal,
lesk perlový jí vkouzlil v mladé tahy,
vzňal v očích jejích paprsk rosné vláhy
a nad hlavou jí v svatých zář se skládal.
A já se díval vážně chvíli dlouhou
na toto dítě, v jehož ruku malou
jsem vložil vše: svou lásku neskonalou,
sny mladosti, v nichž naděj’ válčí s touhou.
Na toto dítě, v jehož snivém oku
mně svitly znova tuchy vše a snahy...
Já cítil poprv, jak jest život drahý,
když tiše plynout smí po jejím boku.
101
A jak hnul vítr stromů ratolestí,
jak žluté listí zakmitlo se v keři,
já cítil, jak mé srdce v lásku věří,
já cítil poprv plnost svého štěstí.
102