Eklogy a písně (1880)

Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
EKLOGY A PÍSNĚ
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
NAKLADATEL J. OTTO v PRAZE KNIHTISKÁRNA 1880
[3] SVÉ LUDMILE
J. V.
[5]
Tys ještě dobré, smavé dítě, Tys ještě dobré, smavé dítě,
 den modrou pohádkou Ti plyne, vždy svadne dříve jeho květ, než v kalichu mu vůně mine. Co může Tobě dáti svět? – Ty všecko máš, co nezahyne! Tvé oko tichých leskem plane, cos chvílemi jen bleskne v něm, jak měsíce kdy opál skane ve dřímající vodojem: tu hoří z modrých stínů stkané. [7] Jen malý mráček přeletí-li přes Tvoji skráň, to pouze stín jest křídel, která anděl bílý nad Tebou rozpjal v baldachýn, když sníš – vždy on se k Tobě chýlí. Ty nemusíš se modlit ani a splněný jest každý sen; Ty ruku dát smíš v usmívání, smíš líbat – vždyť jsi dítě jen. Tvůj pohled zlatých klasů vlání. A přec mne divný soucit jímá, čím Tobě můžem býtbýt, se ptám; Bůh neví sám, co v Tobě dřímá, a já se chvěju, že Tě znám, že kveteš mi tak před očima. 8 Tys ještě dobré, smavé dítě, o štěstí Tvoje, ač se bojím, přec nechci prosit: Zůstaň jím! Vždyť vševše, co kvete v duchu TvojímTvojím, též pro mne kvete, já to vím. O rozkveť! já u Tebe stojím. 9 EKLOGY A PISNĚPÍSNĚ
[11] O pace, o solitudine, o dolcezze! EMILIO PRAGA.
Que se passait-il dans nos âmes? Amour! amour! V. HUGO.
[13]
Jarní větry.
Rád slýchám z jara bouřné větry váti. Má duše hne se, jak by chtěla bráti se s labutěmi, které z jihu spějí, a jak by chtěla v jejich vírném reji nad step, jež dřímá, nad moře, jež duní, se vznést a volat: Nesu jaro s vůní, dám pažitu je, sadu dám a lesu, a řeknu vlnám: Rychle vstaňte k plesu! a řeknu k ptákům: Rychle vstaňte k písni! Mám pro vše lék, co bolí vás a tísní; lesk mého nebe kalný zrak váš zjasní, co klíčí v srdcích, vstane, bude básní, co klíčí v zemi, bude plným klasem, a bude plodem; všady jedním hlasem o novém jaru rozlehnou se zvěsti. [15] Já řeknu kmetu, který suché klestí na kraji lesa sbírá: Ustaň, chudý, jsem tobě teplo, já proniknu všudy, do ňader země i v tvou jizbu šerou! A milující dívce: Písní sterou vzduch naplním, v nichž láska bude pláti! Rád slýchám z jara bouřné větry váti. Vždy zdá se mi, když v tmavých nocích dují, že rozumím, co sobě vypravují: Teď křídlo mé se pustou plání kmitne, a v krátce tady bude pole žitné, v něm koukol s chrpou, svlačec s zvonkem bílým; a kam se nyní s drsnou písní chýlím, tam děvčata len modrý budou pleti, a s nimi v závod všecko bude pěti, v azuru skřivan a křepelka v trávě; kol těžký ruch se zbudí ve doubravě, a zazní lomoz pluhů, bran a rýčů, a koní řeht, hlas lidí, praskot bičů a táhlý zvuk, při němž se brousí kosa, stád bujná vřava, píseň, kterou bosa si dívka nesouc žencům oběd zpívá, 16 a matky píseň, jež před vedrem skrývá své dítko v snopů stín, je uspávajíc; zřím jahodu, jež v hustém listí zrajíc chce utržena býti v kráse svojí; žní vidím shon a slyším, jak se pojí z těch různých zvuků bouřná hymna plesu. Rád ustoupím a schovám se v šer lesu; ať země bují k zdaru pro člověka, ať nový život v její žíly vtéká, klas rozvlní a v hrozny plamen lije, ať vše jest život, ples a poesie! Rád slyším z jara bouřné větry váti. Má mysl vždycky v starý park se vrátí; zřím chýši, z mračen lesů smavě zírá, vlaštovka u ní stébla k hnízdu sbírá, a jaro tu, ač neví o něm zima. Tak přes rameno stařeně, jež dřímá, se dívá smavý hošík zlatovlasý. V své duši cítím nové světy krásy. 17
V alejích.
Juž bloudil večer ve korunách stromů, myšlenky s včelami šly z lučin domů a dlouhá alej, kdes mne najít měla, v šer stopena se víc a více tměla, pruh červánků se zarděl nad nebesy, zem stála v páře a spát chtěly lesy, nad hlavou táhnul mlhy pruh jím šedý a za stíny šly laně na výzvědy, kol modrých zvonků noční motýl těkal. Tu zdálo se mi, když jsem plaše čekal, jak nad kraj mlha se jak moře slila, že zázrakem mamá duše lesem byla. Ó tajemství! ó sny! v té chvíli dal mi brouk svojich křídel lesk, své havran žalmy, své ticho mýtina, svou závrať skála! Kdes v hlubině se moje mladost smála, můj každý sen byl květnou ratolestí, 18 a každý motýl děl mi: Jsem tvé štěstí! a každý stín mi děl: Jdu z duše tvojí! Má duše byla les. Mlh ve závoji já viděl, kterak tiše na dno její, svit dřímající luny v obličeji, tmou větví, z nichž sen poesie splýval, sám plný snů se veliký Pan díval. 19
Ekloga.
I.
Pojď, půjdem pod jabloně, kvetou právě, na větvi pták, a motýl mih se v trávě; pojď, žežhulky hlas ozývá se v stráních, pojď, vonné slzy střemcha na mez roní! O pohleď, jak se staré štěpy kloní, čím starší jsou, tím víc je květu na nich! Ty staré stromy, ty znáš tady všecky, vždyť hlídaly tvé hry, tvůj úsměv dětský, ba zdá se, že tvá duše jejich sestra; znáš všecky větve, staré, sukovité, víš dobře, kde jest jaké hnízdo skryté i jakých ptáků vajíčka v něm pestrá. 20 Pojď, půjdem alejí, když večer zlatem jí vrchol tká, rád vidím, bílým šatem,šatem jak větvemi se mihneš, fantom světlý, jdeš kolem, jak bys ukázati chtěla, kde píseň pták, kde med má hledat včela, i sedmikrásy pod nohou ti zkvětly. Pojď, sny jdou s námi, rychle dej mi ruku. Znáš hnízdo drozda tam na starém buku, pojď, zvolna odhrň na větvi list hebký! Nad tvojí hlavou snad to ptáče zpívá, do jehož hnízda teď tvůj zrak se dívá tak soucitně, jak matka do kolébky! Pták z hnízda ulít – píseň z duše mojí, máť křídla oboje – jen pták se bojí, však píseň lká a blíž se k tobě tulí a prosí za mne, bys šla se mnou v lesy; nás láká tam vše, co tam jiné děsí, a píseň prosí, učiň jí to k vůli! 21 Pojď, kam se stezka točí, v houšť kol stráně, nad potokem, kde večer pijí laně a kapraď tmí se, třtina větrem šustí, a datel, srdce lesa, v kůru bije, pojď v idyllu, neb tou jest poesie, když zuje střevíčky a vlasy spustí. 22
První láska.
Cos dotknulo se její duše ve snu i bylo jí, jak teď by teprv žila, jak zemi, poprvé když tušíc Vesnu svůj všecken ples v skřivánčí píseň vlila; jak v klínu matky do svítání spala a ve spaní se tiše usmívala. Když zbudila se, sama nevěděla, kdo oknem snů se v její duši díval, jen věděla, že obora se tměla, lkal vodopád a na sněti pták zpíval; že keř se zachvěl, tráva hnula v spěchu a kroků ohlas,ohlas že se tajil v mechu. 23 A bylo jí tak mile a tak snivě, ač dobře neznala, co v duši cítí, po jarním dešti jako bývá nivě, když v slunce sklonu brillianty svítí, a její úsměv od úst letěl k čelu, jak zlatý paprsk pad by do úbělu. Svět básníků se otevřel jí náhle se všemi zázraky a sny, a krásou; cos kynulo v té směsi neobsáhlé. I cítila to s vlhkou oka řasou a věděla, že to je lidské štěstí, a ptala se, až přijde, jak ho nésti! Pak často, často chodívala v lesy a napřed znala každou píseň ptačí, a v hře se zadumala nad klavesy a četla Pavla s Virginií v pláči, leč ve pláči tom tak jí bylo blaze, ne jako v slzách, spíš jak v rosné vláze. 24 A svatvečer vstal v její duši mladé, když „dobrou noc“ své matce říci měla, jak lilii, když na lístky jí klade se měsíce zář tichá, stříbroskvělá. Jak s úsměvem vlas rozpustila světlý, hned všecky ráje v nitru jejím květly. Ó snové! štěstí! První lásky chvíle! „Já pochopil vás“vás,“ kdo k vám může říci? Sám kdyby anděl svoje křídlo bílé nad její duší rozpjal milující, před jejím srdcem čelo své by sklopil a štěstí lásky sám by nepochopil! A já směl z dálky patřit v nitro její, myšlenky její v dálku doprovázet, snů stopy hlídat v jejím obličeji, jak lístky strom jí v cestu písně házet a říci jí: „Co ve sny tobě svítí, já mohu tobě pro celé dát žití.“ 25
Píseň.
Od noci k ránu mlha na moři, od noci k ránu srdce mé v hoři; v té dlouhé, dlouhé době jak větrem sníh bílý sny mé každou chvílí létly jen k tobě, mé dítědítě, k tobě! Teď zrak můj smutně v dálku se dívá... U čela květ mi oranže kývá, i pravím tiše k sobě: Ó bych moh jej vplésti a s ním všecko štěstí ve kadeř tobě, mé dítědítě, tobě! 26 Od noci k ránu plakal jsem touhou, snil jsem, že líbám celou noc dlouhou tvé drahé ruce obě. Rty se posud chvějí... a za větrem spějí sny mé zas k tobě, mé dítědítě, k tobě! 27
Cesta u lesa.
U lesní stezky, kterou stíny halí, vždy při měsíci zastavím se rád, a šťastný jsem, jen jeden lístek malý když s velkých stromů na mé čelo pad. A když zašumí stromy nenadále, mé srdce s nimi rozhoupá se v ples, tu rozumím, co ohlas praví skále, co kmenu kmen, co keři sdílí vřes. Tou stezkou před chvílí šli milující, v ten čas, kdy štěstím rtové oněmí; šli, jak se v letě chodí při měsíci, kdy v srdcích vše je stláno růžemi. Šli – ona cudně zrak skláněla k zemi, přes ramena jí vlasy splývaly, a staré stromy svými haluzemi jim žehnaly a v souhlas kývaly. 28 Šli ruku v ruce, tiše on jen časem se vlasů jejích dotknul potají, jak zticha vánek postříbřeným klasem, neb motýli jak s květy zahrají. Šli cestou, kde se polní jetel bělí, vzduch ambra byl, dech lesů lahoda, červánků růže sosny v hlavách měly a slzu v oku měla jahoda. A jak zmizeli za houštiny rohem, hned náhle bor se začal setmívat, tu každý strom za nimi šuměl „s bohem“ a v mlází drozd moh duši vyzpívat. A tento lístek, jenž pad na mé čelo, tam vzbudil píseň v snivé předtuše, a větrů dech, jímž vše se rozzvučelo, vše jejich štěstí svál mi do duše. 29
Slavíci.
Kvetoucí les melodií, jásání a naříkání, tón za tónem vzplane, tryskne jako v noci, když se blyskne, to se míhá, stíhá, výskne, splítá, vítá, vane, míjí, zvonky drozda, flétna kosa v sny mé kane jako rosa do lilijí. Myšlenka je člunem malým v tomto moři! Slyš ty tony, hned jsou stony a hned zvony a hned perlí miliony! Vzlykem teď a hymnem stálým zní jak moře pod úskalím, když dí k břehu: juž se valím! pláčí, tlačí se a tísní, plameny, v nichž rád své písni křídla spálím. 30 Co snů boha do vás stkáno, jiných světů bájné zvěsti, zněte, zněte, ať je ráno, co tlí v srdcích pošlapáno, ať může zas květ svůj vznésti! Ó jen padej, sladká mano, vidím liljí prales kvésti a v kalichu každé psáno: Věřte v štěstí! 31
Ekloga.
II.
Podepřen o kmen stříbrné břízy ze všech stran zpívat jsem slyšel: „Vstaň, země, vzbuď se, dej trochu mízy, kdo za to, Máj že už přišel. Modravou parou, jež stoupá z lesů, zkaž slunci vše naše přání; netřesk chce bujet na úbočí tesů, fijalka dýchat chce v pláni. Rozhal svá ňadra, do teplé hlíny dej si, dej vložiti zrní! a planých růží plničké klíny nasypej v hloží a trní! 32 Smaragdem rád by brouček se kmitnul, pták chce mít na peří duhy, se slunce jak by jisker dešť slítnul, motýl zas na křídlech pruhy!“ Podepřen o kmen stříbrné břízy tak zevšad zpívat jsem slyšel; přiznám sese, v duši ruch jarní mízy, pro píseň já jsem si přišel. K zemi však soucit hnul mnou až k pláči, když tyto slyšel jsem hlasy, vzal jsem jen svlačec, toliktolik, co stačí tvé zlaté proplésti vlasy. 33
Na křídlech větrů.
Slyš, větrů na křídlech, slyš, co to letí kolem, vše jásá radostí a vše naříká bolem! Hle kmeny omšené se k zemi uklánějí a květy, kapradí se divou bázní chvějí, a hnízda ve křoví a hnízda na topolu, vše plesá v nadšení, vše zní a zvučí spolu a rákos na břehu i stříbrný klas trávy, list světlý na bříze i lupen olše tmavý, v to sterých ptáků zpěv, jenž tají se a zmírá, je báj to pralesa, či hymnus všehomíra? Slyš, větrů na křídlech, slyš, co to letí kolem, že jásá duše má a že se chvěje bolem, že každý větrů dech v ní našel strunu svoji, že každý zvuk i tón s ní na souzvuk se pojí, 34 že všecko mluví k ní a všecko že k ní volá, van křídel, květů dech, vln písně, skála holá, i stezky zaváté, mech, který balvan skrývá, dub, který korunou, květ, který zvonkem kývá, list, jejž můj šlape krok, snět, jež mi v čelo bije: Ty šťastný zabloudils ve prales poesie! 35
Ritornelly.
Cyklus prvý.
Já v jihu slyšel zpívat ritornelly, Já v jihu slyšel zpívat ritornelly,
 však div! – teď teprv z upomínky úlu se řítí na mne jako zlaté včely.
Zas v květu stařičký květ jabloňový! Zas v květu stařičký květ jabloňový!
 Jak velká, věčná jest má láska k tobě, ti někdy nejlíp šedina má poví.
Ten jasmínu dech tak je milý, sladký! Ten jasmínu dech tak je milý, sladký!
 Rci, ležel chvilku na tvých ňadrech bílých a tys mi v odvet hodila jej zpátky?
Hle rudý kaštan v jednom ohni stojí! Hle rudý kaštan v jednom ohni stojí!
 Ba sázel bych, že plameny svých květů vzal, drahá, z milující duše mojí! 36
Co chce ten měsíc nad brázdami polí? Co chce ten měsíc nad brázdami polí?
 On jistě neví, že tvůj pohled každý, jejž jemu dáš, mne v hloubi srdce bolí.
Zas ritornell! Ty řekneš snad: jen hříčka! Zas ritornell! Ty řekneš snad: jen hříčka!
 a přec je sladký, jak je sladkým pro mne tvůj hladit vlas, neb líbati tvá líčka.
Já řek bych tobě: ZůstaňZůstaň, dítědítě, na vždy! Já řek bych tobě: ZůstaňZůstaň, dítědítě, na vždy!
 však líp než já to stokrát řekl za mne svou bílou slzou střemchy kvítek každý.
Hle, planý mák jak hoří divým nachem, Hle, planý mák jak hoří divým nachem,
 snad za tebe, mé dítě, napřed rdí se za polibky, jež dáš mi v zmatku plachém.
Hloh kůrou svou mi kouzlí sladké báje, Hloh kůrou svou mi kouzlí sladké báje,
 když o poledni ve slunci se leskne, jak hnědý vlas tvůj do zlata když hraje. 37
Proč ritornell si hraje stále s kvítím? Proč ritornell si hraje stále s kvítím?
 Proč duše má si hraje s ritornelly, když tvoji ruku na své ruce cítím?
Šla přes lávku – Co řeklo echo skále? Šla přes lávku – Co řeklo echo skále?
 Že leknín napjal z vody květy bílé, by dotknout moh se její nožky malé.
Až přijdou růže, pěkně poprosí tě, Až přijdou růže, pěkně poprosí tě,
 bys královnou jim byla, řeknu s nimi: Buď mojí též, můj Miloušku, mé dítě!
Psal jsem ty verše – tu mi lampa zhasla – Psal jsem ty verše – tu mi lampa zhasla –
 co po tmě dál? Však s kadeří svých náhle dešť světlošek noc na papír mně střásla.
38
Burnsova svatba.
Jaký den kouzelný! Jak zlatý vzduch! V údolí Ayru ševel a ruch! Ve skalách zajásal pastýře roh a ze sna probudil kámen i hloh. Hle, v obět jitra jak divoký bez střásá svých květů sníh v bouřící jez, a olše ztemnělé ve proudu běh, kývnuly hlavami – tajemný vzdech. A bříza shrnuvši zcuchaný vlas stopila korunu v sluneční jas, střásajíc s haluzí mhy ranní lem, zaplála v stříbrném živůtku svém. A zvonek u strání, u skal a cest v širý kraj vyzvání sladkou tu zvěst, svlačci ji vypráví nachový mák a vlnám rákosí, doubravě pták. 39 Duby, jež mají tam u lesa stráž, hovoří: Hle juž jde miláček náš! a polní lilije šeptají v ples: „Sestřička naše, jak blahem plá dnes!“ „Já vlas jí propletu,“ břečtan si vzdech, „Lože jim vystelu,“ zašeptal mech, „A chce-li počkat,“ dí jahody květ, „dám jí svůj sladký plod na sladký ret.“ „A co včel slétne se na kapradí, písní mu v duši dám,“ ozvěna dí. A vlny, ptáci a rákos a bor: „My svůj hlas spojíme v svatební sbor.“ Hle, k vodě s Marií Burns kráčí blíž, klekli a schýlili nad proud se níž, a ticho na vodě, na haluzích, když s ruky na ruku prsten se mih. A nyní polibek, objetí, sten... Jaký vzduch kouzelný! jak skvostný den! Skřivan vzal na křídla lásky jich zvěst, jakoby v život chtěl slunce jim snést! 40 Ó štěstí, ó lásko, jen blíže, jen blíž! ku retům básníka skloňte svou číš, vždyť s nebe azuru skrz zlatý vzduch žehná jim v úsměvu s anděly bůh. 41
Zda byla tady juž?
„Zda byla tady juž?“ se tážu stromů, i laní jdoucích z noční toulky domů. Pod vrbou stojím, již kreslila včera, jsem u křoví, kde jistě za večera si sedla, azur v očích, květy v klínu. Na stezce, plné paprsků a stínů, zda vstříc mi přijde sama paprsk zlatý? Jak cítím hořce osten její ztráty! Keř zachvěl se, kol voní tráva suchá... Hle, krása přírody, sny mého ducha,ducha jak tíhnou k ní jen! První úsvit ranní mně na průsvitné kmitá její skráni, dech lesů jde z ní hluboký a svěží, klid poledne na čele jejím leží a noc, když staví nad lesem spěch kroků, jde na lov snů, jež bloudí v jejím oku. 42
Ekloga.
III.
Jak Zeus ku Danai v dešti zlatém se přiblížil, máj překvapí zem chvatem, svých paprsků ji deštěm zastře; on plné hrstě perel dá jí – rosu, kde jaká píseň, vloží v hnízdo kosu, že básník řekne k němu: bratře! Ó země, pozor, co to z jihu letí! Ó nepouštěj svých zřídel do objetí ty labutě, co táhnou s písní! Zevs Ledu svedl ve podobě této a s každou labutí jde mladé léto – Či sníh tvá ňadra tísní? 43 Nuž odhal je a vzdej se jaru! Úže se k němu viň! Tvé plnokvěté růže jak poupata tvých ňader ať se skvějí! Buď matkou! Nalej klas i révy hrozen! Ať Eros v důlku Afrodity zrozen se usměje v mé dívky obličeji! Zem šťastna jest – Ó buď jí též, mé dítě! Co zbývá nám než lásce vzdát se hbitě, ten vítězí, kdo se jí vzdává! Hleď, meruňky květ na staré zdi svítí, já vím, že Satyr šeptá Nymfě v sítí, jak v lese chladí vonná tráva. Věř, větší paměť země má než lidi! Já vím, že ona posud v lesích vidí pastýře Moschosa i Theokrita, že zachvěje se slyšíc píseň drozdů, mníc,Tytyrova píšťala zní z hvozdu, kde jilmů do kůry jsou srdce vryta. 44 Ó milujme se! Země lásce zvykla, vždyť sama láskou dýše, láskou vznikla, jsou milující její pravé děti. Co od Virgila doby políbení na dívčí padlo rty, dám tobě, není, věř, květů tolik na střemchové sněti! 45
Ó jen se dívej!
Jak měsíc zahalený v mlhy rej se na zem tiše dívá, tvůj obličej, zkad smilování mírná záře splývá, zří v duši mou a roní hvězdný svit v můj cit, i necítím, že v duši mé se stmívá. Ó jen se dívej, dívej, ó jen se dívej dlouho! Slunce mých dnů, luno mých snů, má touho! Ať oka tvého jasný amethyst,amethyst ve slzách usmívá se, neb tich a čist plá sluncem štěstí – jen se dívej zase! 46 Víš, z něho vždycky padá hvězdný svit v můj cit, že rozpěju se jak pták na oase. Ó jen se dívej, dívej, ó jen se dívej dlouho! Slunce mých dnů, luno mých snů, má touho! 47
V lese po dešti.
Květ porosen i každá řasa se leskne novou svěžestí, dech vánku s větví kapky střásá a nové šumí pověsti. I záře slunce z mraků šlehla jak v přeletu a pospěchu, a zlato své, jak v listí vběhla, hned rozsypala po mechu. Pavouk se vrací v svoje sítě, ó jak ho ten dešť vyděsil, neb místo mušek v bílé nitě mu samé perly zavěsil. 48 Já cítímcítím, stromů klenbou tmavou,tmavou když bleskne světla pramínek, jak tajná ruka nad mou hlavou tká závoj snů a vzpomínek! 49
Píseň.
Ruch křídel v lesním zátiší tak moji duši jímá, jakoby anděl ve výši vál perutěma svýma. Tam zase výše mihla se ta peruť stříbroskvělá, ba v nitro mé, v žití zápase,zápase jak bílá hvězda sjela. Ó sladký van! ó šumný ruch! Tak srdce dívčí bije! V něm myšlenka, sny, símě tuch, v něm žití poesie! Jdu mýtinou, jdu po hrázi, to křídlo stále klepá, kam hnu se, tam mne provází, ba, juž v mém srdci třepá. 50 Ó křídel sladké vanutí jak na skráň moji buší! Vždyť v každém, v každém pohnutí já cítím světa duši. I z písně té dech její vál a její lesk a vůně, když cestou v mechu jsem jí hrál na slunečních paprsků struně. 51
Ekloga.
IV.
Milostnou písní jako jarní jitro skřivánka zpěvem zvučí moje nitro, mně cestu, jež se v ranní mlze tratí, květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí. U cesty jabloň květem obsypána se dívá k horám v zlatou mlhu rána, co haluz – hnízdo v květů obejmutí, co hnízdo – píseň v jitra procitnutí. Jdu kolem, jabloň starou hlavou kývá, i cítím, jak se mně až v srdce dívá, snad příliš hnízd se v koruně jí tísnítísní, a chce mně proto předat něco písní. 52 Myšlenka země – skřivan výše stoupá v myšlence nebes – v slunci peruť houpá, zem zpět jej volá, nebe výš jej láká, až člověk obě slyší v písni ptáka, Zemzem s osením, jež zlehounka se čeří, kde v srdci lásku, člověk v štěstí věří, a nebe s oblaky, kam ztrativ štěstí se může v srdci pouze láskou vznésti. A myšlenkou když v azuru se ztrácím, hned srdcem vesel ku zemi se vracím, jak motýl sluncem opojen když klesá spit vůněmi ve chladnou náruč lesa. A já se vracím (mojí písně sloka mi zvoní cestou) k hvězdám tvého oka, a já se vracím (a juž křídly tlukou mé myšlenky) na lilie tvých rukou. Co sebral jsem, ti v pozdrav jitra nesu: Chlad osení i sladkou vůni lesů, a bys věřila spíše mému slovu, květ jabloně a píseň skřivánkovu. 53 A bys věřila mojim políbením, já pravdu žití zlatým protkal sněním, a zdráháš-li se ještě, moje dítě, tož vyjdi v luh a jaro přesvědčí tě. Mně cestu, jež se v ranní mlze tratí, květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí, a písní lásky jako jarní jitro skřivánka zpěvem zvučí moje nitro. 54
Vždy a všade.
Květ první, který utrhneš na osluněné stráni, ti vdechne v srdce vůni svou, mé všechno požehnání. A první vonná studánka, již najdeš v hloubi lesů, ti ukáže, jak hluboko tvůj obraz v srdci nesu! A vítr, který poprvé,poprvé tvé zlíbá vlásky světlé, a pták, jenž z rána zazpívá ti do snů s lípy zkvětlé: Vše vůní, leskem, hlaholem, bor, skály, nivy, zdroje tě přesvědčí, jak největší jest k tobě láska moje! 55 Mně neujdeš, má myšlenka tě ostružinou chytá, leknínem pluje po vodách, motýlem v trávě lítá. Tou starou vrbou nahrblou přes lávku na tě kývá, tě láká v les, kde šumí bor a chvěje listem jíva. Na kamení jest slzičkou, a kde šeř lesů hustá tě ovane, jest jahodou, jež svlažit chce tvá ústa. A z večera je tmavý stín na pastvu jdoucích laní, sen v noci, píseň za jitra a vždycky já jsem za ní! 56
Lesní motiv.
Tak divno, milý bože, je mi, jak ptačí hnízdo zved bych pod větvemi kdes v hvozdě ztmělém u skal stinných srázu; a jak to hnízdo plné sladkých písní sám šerem stromů nes bych si domů! Tak nesu štěstí své a strach mne tísní. Rci, dítě, donesu je bez ourazu? 57
Ekloga.
V.
Vzduch kol střemchou voní, jasný je co křišťal, a jak pod tvou nohou mech se zachvívá! Z rákosí zní cosi jako zvuky píšťal, s hlohů padá prška květu zářivá; ptáš se, v slzách plesu zrak, proč se děje tak? Pták praví nad tvou hlavou a květ u nohou: Jinak se ty divy jara díti nemohou! Dech tvůj střemchou voní, křišťál oko tvoje, jak se chví tvé ňadro mojí pod rukou! Z mého srdce tryskly zářných písní roje,roje jak potoka perly tvrdou opukou; 58 ptáš se, v slzách něhy zrak, proč se děje tak? Pták praví nad tvou hlavou a květ u nohou: Jinak se ty divy lásky díti nemohou! 59
Tak mám tebe plnou duši.
Tak mám tebe plnou duši, že víc nemá svlačec rosy, když jej ze sna slunce vzruší z rána padnouc do rákosí; a má duše stále prosí: Smiluj se! vždyť lásky v tobě vícevíce, nežli píseň tuší! ZvonZvon, když rozhoupá se v pleseplese, nemá v ňadrech tolik zvuků, a pták písní tolik v lese, srdce nemá tolik tluků, jak tyty, když svou bílou ruku na čelo dáš v požehnání, co se blaha na mne snese! 60 Jako ve snách stále žiji, kam jen hnu se, hudbu slyším, jednu sladkou melodii, od květin až k hvězdným výším zvukem prudším a zas tišším! Věř, dřív neztichne ta píseň, až svou skráň v tvém klínu skryji. 61
Po přečtení listu, v němž mi vypravovala své sny.
Co v její duši sváří se a snoubí! Jak zřel bych v propast, do závratné hloubi, dno jejíž láká a tím sladce děsí, jak zřel bych v bouřné moře, spící lesy... Hle, co v ní stoupá, vlní se a pění, jest kouzlo, něha, půvab, opojení, jest vůně snů a jest zlatý pel Krásy, jest myšlenka, jež k životu se hlásí, sen poupěte pln vláhy a pln rosy, v němž dřímajíc o paprsk slunce prosí, chtíc rozvinout květ safíru a nachu. Já patřím na ni a zřím v svatém strachu, jak roste v ní, co pro svět nemá jmena, jak v ní se mísí dítě, anděl, žena, sní dítě, žena cítí, anděl vzlétá! A před ní leží všecky skvosty světa a skvosty snů a skvosty poesie, duch přírody v ní s duší květin žije, 62 vše raduje se, usmívá se u ní, a slza rosou jest a vzdech jest vůní, a motýl, když chce vědět, kterak skvějí se křídla jeho, letí k tváři její; když hvězdy nevědí, jak svítit mají, v hloub jejího se oka zadívají, svět před ní v lesku, plápolu a květu, a vlaštovka, jsouc poraněna v letu, jde v měkké teplo její ruky mříti! Což teprv já, který s ní mohu žíti! 63
Ekloga.
VI.
V ten starý park zas motýli snů nesli mou hravou píseň, tam s ní na mech klesli, jak věděli by, že ten prales tmavý je světlé tvojí krásy rámec pravý. Tvá snivá krása, moje sladké dítě, jest jako paprsk slunce na pažitě, vše okouzlí, a všecko k sobě láká, mou duši v květ, mé srdce změní v ptáka. Vždy zřím tě sedat v starých stromů stínu, kde chýlí se bez modrý ku jasmínu, květ jahody se k tobě dívá z trávy, jak chtěl by svadnout v kadeřích tvé hlavy. Drozd kropenatá vajíčka ti svěří ve starém jilmu, a když den se šeří, zřím srny mezi ztemnělými buky, jak jdou, by jedly z tvojí bílé ruky. 64 A hvězdný pohár noc když k zemi nahne, tu zářným deštěm roj světlošek táhne, a sváben slunným paprskem tvé krásy, jak v stíny noční slétne v tvoje vlasy. Smích, zlatá včelka, zbloudí na tvá ústa, teď úzká stužka, teď v proud záře vzrůstá, teď celou tebe stopí v jasné vlny, jak porosil by měsíc lotos plný. A jestli časem zapláčeš si v tichu, jak rosné kapky liljí na kalichu jsou slzy tvé, tvůj úsměv v nich se láme, až v pohledu tvém celé nebe máme. Tys poupě jara, ty jsi úsměv rána, a hvězda k tobě dí: „Buď požehnána!“ Strom vida tebe dí: „Juž musím kvésti!“ A srdce moje: „Musím věřit v štěstí!“ 65
Jak drahokam.
Věř, pel na křídle motýla, lesk na višni se, duše spanilá, tak nepyšní, jak světu já, že sám tě mám a v srdci tebe nosím jak drahokam! Sto polibků ti posýlá má duše v snách, tys do ní rozlila zář, vůni, nach. Teď všecko v světě mám, že sám v svém srdci tebe nosím jak drahokam! 66
Serenada.
Do smutné noci klínu den skrývá žhoucí skráně, kol v šeru stojí stráně, já pod tvým oknem v stínu. Hle, bílá můra noční kol tvého okna lítá... Ó písni v srdci skrytá, svou tichou hudbu počni! Ty vzdálená jak vůně do srdce vcházíš v tichu, rci v svojich zvonků smíchu, čím ono lká i stůně. * 67 Vleť v kalich tulipanu, jenž rudým hoří nachem, a rci jí v zmatku plachém, jak on že ohněm planu. Vleť do lilie spící, vem všecky vůně její, rci, že se o ni chvěji,chvěji jak lilje při měsíci. Vleť do bezu a lilku, jich dechem v noci dusné ji popros, byby, než usne, si po mně steskla chvilku. A vleť i do narcisku, jenž sní, duch květin bílý, do leknínu, jenž chýlí svou zlatou k vodě misku. 68 Pak ztajena v mhy roušku všech květin kol sen vonný na zlaté utkej tóny a k jejímu nes oušku! * Plá měsíc temnem listů, plá v různých barev svitu, v safiru, malachitu, v rubinu, amethystu. Z těch opálovou třísní elf, který v růži spává, ti utká křídla hravá a připne ti je, písni! * Hle, bílá můra noční juž vletla v okna tmavá – Ó písni ostýchavá, svou tichou hudbu počni! 69 Chvěj perutěma svýma, buď ve půlnoční chvíli myšlenkou na mne, bdí-li, snem o mně, pakli dřímá. Však rci, že nejdeš sama, že někdo po ní ptá se, jenž Eros nazývá se a Kupido i Kama. On, který učí líbat, a když jest večer tmavýtmavý, těch, kdo milují, hlavy na ňadra dívek shýbat. Rci, že můj smutek po ní kol dýše hvězdná výše, i jasmín, který tiše svých květů hvězdy roní. 70 Pěj celou noc a dlouhou, že otrávil jsem sebe, zem, ocean i nebe svou nekonečnou touhou. 71
Ekloga.
VII.
Jak nevzplálo by srdce nadějí? Kos hvízdá a kolem ptačí hnízda jsou plna velkých krůpějí. Šli milující v les, a v tichu skal jak spolu šťastni byli, co snili, smích hrdliček v svou píseň vtkal. I řekli: kdo zde může vidět nás? Svým zlatem v tom slunce paprsk s chvatem se na spojených rtech jim třás. 72 Kdo zví, co řeknem si tu v důvěře? V tom s květu motýl slítnul a chytnul se v spletené jich kadeře. Kdo slunce by si všim, kdo motýla? vždyť s nimi pod stromy ztemnělými je teprv celá idylla! 73
Ritornelly.
Cyklus druhý.
Snět střemchy k mému sklonila se čelu, Snět střemchy k mému sklonila se čelu,
 i zavru oči a naslouchám v dálku... zda včel to ruch či zvonky ritornellů?
„Zas ritornelly?“ – divíš se, mé dítě! „Zas ritornelly?“ – divíš se, mé dítě!
 Mně milé jsou, což nevíš, jejich hudbou že poprv řek jsem, kterak miluji tě?
Mé čelo v trávě chladí vláha rosná Mé čelo v trávě chladí vláha rosná
 a praví mi: „Je stejná síla touhy, ať kolébá ji moře šum neb sosna.“ *
Květ jahody bych s úbělem tvých lící, Květ jahody bych s úbělem tvých lící,
 pomněnku s okem, růži s ústy srovnal, však leknín s čím – ach, ne, to nelze říci! 74
Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá
 se vážná stráň... Ký div, že v jaru lásky snů bílých též jest plna duše celá.
Květ jabloně se rdí a růže plane, Květ jabloně se rdí a růže plane,
 mák vlčí hoří... Lásky celé plání zde v stupnici viz luzných květů vtkané.
Co starosti a trudy? – přijdou samy! Co starosti a trudy? – přijdou samy!
 Dny lásky naší květiny jsou v žití. Nuž trhej! vůně jich vždy bude s námi.
Ve trávě v chladu prosníti den parný Ve trávě v chladu prosníti den parný
 a večer lapit v ritornellů sítě tvůj úsměv – ne, věř, to nebyl den marný!
Než zraje plod, dřív spadnout musí květy. Než zraje plod, dřív spadnout musí květy.
 Nuž líbáním třes lásky mojí stromem, vždyť sprchnou zase na tvé jenom rety! 75
Buk s břízou v objetí se k vodě klene... Buk s břízou v objetí se k vodě klene...
 Zde v mechu se jak na tvém srdci leží, tak bezděčně – ať svět mne zapomene!
Ty dlouhé zimní večery! vždy sami Ty dlouhé zimní večery! vždy sami
 jsme četli dlouho – snad sny, mezi řádky jež tanuly nám, jsou teď květinami.
Ten, „dítě mé“, jest konvalinkou v trávě, Ten, „dítě mé“, jest konvalinkou v trávě,
 „jak miluji tě!“ hoří planou růží, „jsi mou!“ se kloní jasmínem k tvé hlavě.
A každá chvíle bez tebe jest celý A každá chvíle bez tebe jest celý
 den lásky s tebou, slzy teď jsou rosou, a všecky vzdechy jsou teď ritornelly.
A kdo ten zázrak učinil, zda nebe, A kdo ten zázrak učinil, zda nebe,
 zda osud, ty, neb já? – Či všickni spolu? – Ne, ve při této nechám vinnou tebe.
76
Jen vzpomínku!
Jen vzpomínku mám pro tě dnes, jen vzpomínku! leč tichou tak a vonnou, jak z jara v dřímající les bych zadíval se zlaté páry clonou; tam zpívá pták – mé srdce jeden ples, tam v rose květ – mé oči v slzách tonou. Vše o tobě mi dává zvěst: v azuru skřivan, v trávě zvonek bílý, a jestli duch můj motýl jest, pel jeho křídel je tvůj úsměv milý. Má píseň k tobě volá: „Dcero hvězd!“ však srdce šeptá: „Dítě mé!“ v též chvíli! 77
Jdou mračna přes hor vrcholy.
Jdou mračna přes hor vrcholy, mé dítě! jdou mračna přes hor vrcholy, jest rychlý jejich shon a chvat. Já ptal se: „Smím tě míti rád, mé dítě?“ A ty jsi řekla: „Nikoli!“ Ty nevíš, jak to zabolí, mé dítě! Zář luny mrakem prokmitla, mé dítě! zář luny mrakem prokmitla. Týž pablesk též v tvém oku vzplál, když na tvou lásku jsem se ptal, mé dítě! V něm láska tvá ti ulítla a nadějí mi zasvitla, mé dítě! 78 Víš, co to šumí topoly, mé dítě? Víš, co to šumí topoly? Ó každý ten strom dávno ví, co srdce srdci odpoví, mé dítě! Než řeknou ústa „nikoli“, juž napřed srdce povolí, mé dítě! 79
Ekloga.
VIII.
Vidíš, kterak nad horami jitro svításvítá, a pod mezí slyšíš tlouci pěnici? Pojď, mám v srdci všecky písně Theokrita, duch můj luh jest v barvách duhy zářící. Co mi to zvoní u hlavy? Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy. Pojď, my půjdem na pokraji lesa v stínu, svět se bude ve tvých očích zhlížeti, pojď se dívat, jak vzduch zlatý roven vínu, a co perel dala rosa poupěti. Jestli mu, drahá, závidíš, víc jich ti kapraď nahází v kadeřkadeř, nežli zvíš. 80 Či chceš hloub? chceš nahlédnouti, kterak v mechu, v listí rdí se, a jak zraje jahoda? Či se bojíš, že by přitom mohla v spěchu rty mé k tvojim přiblížiti náhoda? Tvář tvoje nachem plamená? Jahodu nech si, tvůj ret je sladší výměna! Či snad máme jíti spolu na jezero, jež pokrývá vodních růží tmavý list? nad vodou, kde hraje olšin a vrb šero a kde vážka ztápí křídel amethyst v krystalný palác pohádek? Vždyť jsi tam doma, vždyť ty jsi sestrou Najadek. Či máš radší pole žitná, rozvlněná, která znějí much a cvrčků ohlasem? po mezi jdeš v trávě ráda zamyšlená prsty svými pouštějíc klas za klasem? či snad chceš hledat v jeteli ty chvíle štěstí, jež se v tvých očích zaskvěly? 81 Pojď, juž slunce první záře padla v kraje, jeho paprsk je v tvé srdce zlatá nit, svěř mu krok svůj, povede tě v lásky ráje, kde ti mladost nektar štěstí podá pít. Co mi to zvoní u hlavy? Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy. 82
Co se děje večer.
Mha stoupá z dolin jak z obětní misky dým kadidla; noc ve stínech se blíží. Jak silhoueta v dálce obraz vísky... Hle bludička, kde cesty dvě se kříží. Jest čas, kdy východ měsíce jest blízký. Pták slétl na keř, listů hustou mříží se dívá v hnízdo mladým pokrm nesa; ve vodách vzpomínek se duše zhlíží a ve močálu chmurné rysy lesa. Teď hlavy milujících víc se níží. 83 Hle, netopýr se vznes a opět klesá, jest roveň myšlence, jež duši hledá, kde v čin by zrála. Kdesi cvrček plesá, to srdce stepi. – Rosa v trávu sedá. Proud světla trysk. – Ó pohleď na nebesa! Jak nevěsta pod závojem tak bledá se vznáší luna tichá, zamyšlená, svit její ptákům v hnízdech usnout nedá, ni přáním, jež vrou v srdcích bezejmenná. A z ňader dívčích šat se zvolna zvedá... Slyš větru van, kdos šepce a kdos stená, zvuk polibku se v šum rákosu mísí, u břehu na stříbro se láme pěna, na květech motýl, rty na retech visí. Tu srdce poprv cítí, co jest žena. 84 A kolem klid. Vše v matné splývá rysy; noc stíny, dívka vlasy rozpustila. Z tmy vstalo štěstí, jež jsi zažil kdysi, a vůně z květů. Noc tě zatopila. O prostor vesmíru! ó čím v něm ty jsi? Jsem myšlenkou, v niž božská láska slila své paprsky. Dvě duše v jednu skanou, jak ústa jich se v snění políbila; a naše rty se líbat nepřestanou. Tys luno svědkem, viď, labuti bílá? 85
Ukolébavka.
Juž padá sen mi na víčka a stále myslím na tě! a toto jedno pomnění svět na zázrak mi promění, vše v nachu zřím a zlatě. Ba skorem zrak mi přechází: ten šum a rej a obrazy, tvůj pohled a tvá ruka... Sen, noční motýl, na víčka mně tmavým křídlem ťuká. Co nese zlatých oblaků, co divů, snů a zázraků a každý z nich, hle, zná tě! 86 Juž spím... bůh ví, co ve snu zřím, vše splývá v tmu, jen jedno vím, že stále myslím na tě! A líbám tebe na líčka a celý svět kol v zlatě! 87
Noc v lese.
K zemi noc sklání se v závojích páry, hvězdami protkává černý svůj šat, každý strom v báječné mění se tvary, v trávě a lupení šelest a chvat. Po mechu hebounkém tiše tma stoupá, stulí se v křoviny neb sluje skal, obraznost má se tam na větvi houpá, mihne se, zastaví, kývne mi dál. A jak jdu pomalu řasou a mechem, strom snů a vzpomínek v srdci mém zkvet, slyš! v jeho stínu zní čarovným echem báje a vzpomínky mladistvých let. 88 U stezky bílý had v měsíce svitu, se zlatou korunou v kotouč se svil, v kapradí světlošky v měnivém třpytu, jak perly letací v závojích vil. A čím dál oko mé v soumraku bádá, tím stínů plnější, tmavší jest les, z dutiny javoru skočí dryada, a kasá suknice v kouzelný ples. Každý strom oživne, bor dříve němý jeden zpěv, jeden ples, jediný šum, v srdci tvém láska zní strunami všemi, odolej, můžeš-li, touze a snům! Bože můj, kam jen mne obraznost nesla, teď se mi ztratila! – co bez ní jsem? V tom ona se smíchem v srdce mi klesla, a s novou písní se ukryla v něm. 89
Ekloga.
IX.
V aleji, která ztmělý park střeží, co asi leží žlutého listí, a padá stálestále, jako když sněží, jako když hvězdy se čistí. V pole a lada padá a padá a z pole stáda jdou v davu – zdá se, že vidíš, jak země žádá do listí složit mdlou hlavu. Přes nivy k lesu pavučin sítě po svadlém vřesu z lehka se nesou, zde s tebou chtěl bych stát, moje dítě, když nebem hvězdy se třesou: 90 Dívat se v lesy, kterak v nich zima číhá a zdvíhá mlh clony, dívat se v oči tvé, kterak v nich dřímá příští máj sladký a vonný! 91
Náhrada.
Ty večery jak zapomenout mohu? S tmou záře v korunách se stromů pojí, na rtu mém písně, včely v zkvětlém hlohu, tvé oko v mém, tvá ruka v ruce mojí, tak šerem, kde vše splývá a se mění, jsme chodívali mlčky v zamyšlení. Tu pravila jsi, kolem krásné hlavy nach západu, svit štěstí v obličeji, tím hlasem, který jako vánek hravý v mém srdci struny zčeří, až se chvějí, tu pravila jsi – vlas tvůj zlatem svítil, co dávno jsem juž v hloubi duše cítil: „Ó můž-li jedna chvíle štěstí v žití v poušť oasa a míru ostrov v moře nám náhradou za boly roků býti, nám duhu sklenout nad propastí hoře, 92 ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru já nejraději z ruky tvé ji beru! Tvé nebe stejně nad námi se klene, tvé stíny stejně tmavy jsou a svěží ve vráskách hor, i v řece stříbropěné zář hvězd jak úsměv požehnání leží, vždy vane vůni, kterou leknín dýchá, mně anděl noci perutěmi ticha. Vždy stejný úsměv mají tvoje nivy, vždy myšlenka spí v šeru tvojich lesů, pták stejně čilý jest, keř stejně snivý, zář stejná v jaru, motýl stejný v plesu, a srdce lidské, co ztratilo v žití, zde nalezne, jen chceš-li šťastným býti. A proto, můž-li blaha jedna chvíle v poušť oasa a ostrov míru v moře svát něco lístků růží ku mohyle a duhu sklenout nad propastí hoře: Ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru já nejraději z ruky tvé ji beru!“ 93 Tak pravila. Kol hlavy čarokrásné nach západu, svit štěstí v obličeji, však v srdce strunách v bouři mnohohlasné to burácí, a juž se písní chvějí: „Ó prosím, nechnech, ať v slzách, v štěstí, v bolu tu chvíli blaha zažijeme spolu! Z tvé ruky ona chvíle zapomnění mně bude věčně milá, věčně drahá, nach, zář a vůni vetká v naše snění, a její ambra, lahoda i vláha, když z tvojí ruky v moji duši skane, z ní tobě písní nesmrtelnou vstane. V tvém oku budou zelenější luhy, v tvém oku budou usmívat se skály, nach červánků na zlaté dělen pruhy ustoupí hvězdám, které zrovna vzplály jak z moře, z tvého vstávajíce oka, že nepojme jich mojí písně sloka. Pak řeknem spolu: Noci, dnové, léta, ó valte se, vy osudy a časy! nám v srdci blaho jedné chvíle zkvétá, nám jedné hvězdy v duši planou jasy, 94 nám příroda, co ztratili jsme v žití, vždy nahradí – my chcem v ní šťastni býti.“ Noc prchla juž z mé duše, v které v sporu se pojí žár a stín, jak v šeru stromů, z níž píseň tryskne září meteoru, a shasne hned, když nemá pláti komu, má láska jako anděl bílý vstala a krokům tvojim v mechu naslouchala. A laně vyšly z obory – v jich čele viz první, kterak v dálku noční slouchá, a hvězdy z mlh se plíží stříbroskvělé, snů andílkové z řas božího roucha... Za léta muk, za klamu dlouhé boje mně náhradu dal pohled v oko tvoje. 95
Ekloga.
X.
Rád v podjeseni chodím po nábřeží, kde svadlé listí akacií leží a šumně šustí, jak se ho tkne noha. Sny budí se tím zvukem, s nimi mnohá se upomínka z minulosti vrací. Jest večer. V šedé mlze hrad se ztrácí, pruh luny bledý hasne za Petřínem, kraj dole halen obrovitým stínem, jak propast zeje. Sem tam světla vzplanou a clonou stínů hrají mlhotkanou, jak rudé slzy v řece kmitajíce. Ta plyne beze zvuku. Víc a více hvězd nebem zahoří a světel dole. Tu zdá se, jakby usazeny v kole z dna řeky plály, tam tak blízko leží, že strážné světlo na vysoké věži máš za hvězdu, jež hustou mlhou hoří. 96 Jak černé stíny mostu sloupy noří se v tiché vody, jejichž barva tmavá se v šupiny a kruhy rozehrává dle dechu větru. Podél řeky domy se řadí v tmavé spousty. Černé stromy jsou bez listů a trčí bez pohnutí. Jdem sami bez slov. V každém zavanutí se zachvějem, blíž tulíme se k sobě, nevím, jak v svých mám její ruce obě, a cítímcítím, její skráň se k mojí kloní; snad lije večer tichý smutek do ní, že těžká předtuchou a sny se níží. Nač myslí milující, když se blíží ve stínech noc? Před námi mizí cesta. Tu v podjeseni, večer, v středu města, hluk jehož zní nám v patách dosti blízký, rád vzpomínám na večer šeré vísky pod strání hor a na veliké lesy. Jak nyní tam jest? těžká mha se věsí na zamyšlené bezelisté kmeny. Pod suchým listím ručej bez ozvěny spí unaven; ni klestí nezapraská. 97 V těch místech, kam nás vodívala láska, kde smích náš zněl a zpěv, tam ticho dumné – až zachvím se a přesvědčím, že u mne ta posud kráčí, jejíž úsměv Vesnu mi kouzlí věčnou a jež sladkých ze snů ku ještě sladšímu mne žití láká. Pak domů jdem a cestou na oblaka se díváme, jak zvolna nebem táhnou, a v dálce tak se k ztmělé řece nahnou, jak nebesa by v náruč klesla k zemi. Ba pro nás klesla. Ret můj blahem němý tvou hledá ruku. Zrakem hovoříme, a celé jaro lepších dnů to dříme nám ve srdcích a tam svou vůni dýše. A cítím, kterak život plyne tiše. 98
Sloky.
Tvůj pohled lunou padá v duše hloubí, tvůj úsměv štěstím celé žití vroubí – jak nebýt vděčným tobě? Mých snů, mé touhy tvoje duše mladá jest kolébkou. Ty všecko dáš a ráda, – jak nebýt dobrým k tobě? Čas netkne se tvých úbělových skrání; co dýcháš, mír jest, co díš, požehnání – jak nebýt věrným tobě? Bůh zapomněl, že světy láskou žijí, vdech všecku tobě řka: „Buď poesií!“ – jak nebýt šťastným v tobě? 99
V dveřích parku.
Byl šerý den, jak v podjeseni bývá; my sami seděli jsme v parku dveřích a zřeli v dálku, ve uvadlých keřích jak stíny rostou, jak se zvolna stmívá. My nemluvili. Jeseně klid němý nám k srdci sáhl; my jen zřeli v lesy, jak snily stromy v barev pestré směsi, jak časem žlutý lístek padal k zemi. Mně zdálo se, to ticho kolem v kraji že není klid a mrtvé ticho rovů, v něm život, který jarem vzplane znovu, jak lampy záře v úběl teď se tají. 100 To není zmar, to není umírání! To pouze klid jest bojem zasloužený... a vlhký zrak můj padl na tvář ženy, jež k mému boku sedla s vážnou skrání. Svit večera, jenž okny sem se vkrádal, lesk perlový jí vkouzlil v mladé tahy, vzňal v očích jejích paprsk rosné vláhy a nad hlavou jí v svatých zář se skládal. A já se díval vážně chvíli dlouhou na toto dítě, v jehož ruku malou jsem vložil vše: svou lásku neskonalou, sny mladosti, v nichž naděj’ válčí s touhou. Na toto dítě, v jehož snivém oku mně svitly znova tuchy vše a snahy... Já cítil poprv, jak jest život drahý, když tiše plynout smí po jejím boku. 101 A jak hnul vítr stromů ratolestí, jak žluté listí zakmitlo se v keři, já cítil, jak mé srdce v lásku věří, já cítil poprv plnost svého štěstí. 102
Hlas v krbu.
Jak štěstí vzdálené tvůj obraz dívá se na mne se zdi; poslouchám, jak zpívá v mém krbu vítr, stená, hučí, duje a každým tónem cosi vypravuje. Snad je to dobrý skřítek mého domu, jenž vypráví mi snění holých stromů, jež pod mým oknem v sněhu samy stojí. Ten zvuk tak tklivě mluví k duši mojí, ba řekl bych, to lásky mé duch strážný, jenž chce mi do snů vykouzliti vážný a tichý obličej tvůj plný krásy. Kdos v symfonii spřádá různé hlasy a mluví větrem. Neptám se juž více; jest ve všem život: v drsném řvaní lvice i v jasných zvoncích dětinného smíchu. Poslouchám zbožně, jak to kvílí v tichu, jak praskne uhlí, jak jisker dešť šlehá. 103 Mé jizby teplo na mé skráně lehá, v dlaň zvolna klesá unavená hlava a v snění tom cos ucho rozeznává, hlas dojemný, jenž praví: „Čelo zjasni, věř, vyplní se tvoji snové krásní, jen malou chvilku a v té pozdní době kdos milý známý přisedne si k tobě, přes tebe spustí dlouhé vlasy dolů a budete zde oba sedět spolu, jak ptáci dva na jedné sedí sněti a jako po tmě sedávají děti. Kdos bílé ruce dá ti kolem šíje a jako pták, jenž z dívčí ruky pije, tvůj pohled v jejím zakotví se oku, pod dlouhým vlasem, jenž jí padá k boku, ty nožky její chytíš ve svou dlani,dlani jak leknínu dva květy; ambry vlání tě z jejích ňader opojí, až stmívat se bude zrak tvůj. V krbu stajen zpívat já budu vám o věčné kráse jara, jak příroda se o milence stará, co květů, hnízd, co vůně pro vás chystá. V snách dovedu vás na milá vám místa 104 a budu mluvit o vod zářném lesku, o písni skřivana, křepelky stesku, o lesů svěžím a hlubokém dechu, o vonném klínu pohostinných mechů a tajných stezkách, jež se v houští tratí, o tichu skal, jichž vrásky slunce zlatí, o záři hvězd – jak uzřím však, že nahne se její hlava k ňadrům tvým, že táhne noc, která věsí sny na vaše oči: hned dechnu v krb, až jiskra z uhlí skočí, na lampu vaši silným váním dychnu, vás nechám štěstí vašemu a stichnu. 105
Píseň.
Jak lilje byla, která z vlny svůj vonný kalich vynoří, a na níž v perleť měsíc plný svou jasnou slzou zahoří. Já bál se rozdechnout ji zcela, jen z daleka a potají jsem tkal jí lásky sen kol čela a kolébal ji do bájí. A teď, kdy mým to štěstí všecko, ten úsměv její, nebes div, ta žena, lilje, anděl, děcko – jsem bázlivý tak jako dřív. 106
Pod obraz Danteho v předvečer svého sňatku.
Můj starý Dante, jenž se stěny holé se díváš stále v sny a dumy moje, v začátky veršů, jež jsou na mém stole, jak slunce svit, když padne v pustá pole, kdos vejde, a mých tužeb valné roje, jak před ní moje otevrou se dvéře, se zachvějí jak bílých růží keře. A píseň mámá, ta opuštěná, sirá, jíž nepochopil dav, ta zvedne křídla; a zrak tvůj, který v nekonečnost zírá, se vyjasní a kovová tvá lyra se vnoří zas ve staré lásky zřídla, v těch píseň, kteří milují a věří, jak utkví její hnědé na kadeři. 107 Jeť ona dítě, s důvěrou se dívá, jak motýl trhá snů svých kukli pestrou. Vlas její bohatě jí na šíj splývá, jí v zraku sídlí holubička sivá. Tvá Beatrice zvala by ji sestrou, a tak se klidně dívá do života, jak Madonny se starých rámců Giotta. A když se nad tvou velkou báseň skloní, hned vyjasní se propast plná dýmu, jenž věky bojů, utrpení cloní. Myšlenka rovna ohnivému koni mně spoutat dá se hravě ve jho rýmu, jsouc jejím sladkým přilákána zrakem. A já se budu v slunce dívat mrakem. A když tak půjdem spolu celým žitím, co, mistře, pak mi škleb a závist davu? Jen ona, jejíž pouhý dech jest kvítím, když skloní se nad tímto vlnobitím, mně lásku dá – a jinou nechci slávu – tu lásku, která každou vrásku slíbá, „a všemi hvězdami a sluncem hýbá“. 108 OBSAH: Tys ještě dobré, smavé dítě7 Jarní větry15 V alejích18 Ekloga I.20 První láska23 Píseň26 Cesta u lesa28 Slavíci30 Ekloga II.32 Na křídlech větrů34 Ritornelly36 Burnsova svatba39 Zda byla tady juž?42 Ekloga III.43 Ó jen se dívej!46 V lese po dešti48 Píseň50 Ekloga IV.52 Vždy a všade55 Lesní motiv57 Ekloga V.58 Tak mám tebe plnou duši60 [109] Po přečtení listu, v němž mi vypravovala své sny62 Ekloga VI.64 Jak drahokam66 Serenada67 Ekloga VII.72 Ritornelly74 Jen vzpomínku!77 Jdou mračna přes hor vrcholy78 Ekloga VIII.80 Co se děje večer83 Ukolébavka86 Noc v lese88 Ekloga IX.90 Náhrada92 Ekloga X.96 Sloky99 V dveřích parku100 Hlas v krbu103 Píseň106 Pod obraz Danteho v předvečer svého sňatku107
[110] Knihtiskárna: J. Otto v Praze. E: jj + sf; 2004 [114]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 114

Věnování: Frídová, Ludmila

Autor motta: Praga, Emilio; Hugo, Victor
(Emilio Praga. V. Hugo)

Motto: Praga, Emilio; Hugo, Victor
(Emilio Praga. V. Hugo)