Serenada.

Serenada.
Do smutné noci klínu den skrývá žhoucí skráně, kol v šeru stojí stráně, já pod tvým oknem v stínu. Hle, bílá můra noční kol tvého okna lítá... Ó písni v srdci skrytá, svou tichou hudbu počni! Ty vzdálená jak vůně do srdce vcházíš v tichu, rci v svojich zvonků smíchu, čím ono lká i stůně. * 67 Vleť v kalich tulipanu, jenž rudým hoří nachem, a rci jí v zmatku plachém, jak on že ohněm planu. Vleť do lilie spící, vem všecky vůně její, rci, že se o ni chvěji,chvěji jak lilje při měsíci. Vleť do bezu a lilku, jich dechem v noci dusné ji popros, byby, než usne, si po mně steskla chvilku. A vleť i do narcisku, jenž sní, duch květin bílý, do leknínu, jenž chýlí svou zlatou k vodě misku. 68 Pak ztajena v mhy roušku všech květin kol sen vonný na zlaté utkej tóny a k jejímu nes oušku! * Plá měsíc temnem listů, plá v různých barev svitu, v safiru, malachitu, v rubinu, amethystu. Z těch opálovou třísní elf, který v růži spává, ti utká křídla hravá a připne ti je, písni! * Hle, bílá můra noční juž vletla v okna tmavá – Ó písni ostýchavá, svou tichou hudbu počni! 69 Chvěj perutěma svýma, buď ve půlnoční chvíli myšlenkou na mne, bdí-li, snem o mně, pakli dřímá. Však rci, že nejdeš sama, že někdo po ní ptá se, jenž Eros nazývá se a Kupido i Kama. On, který učí líbat, a když jest večer tmavýtmavý, těch, kdo milují, hlavy na ňadra dívek shýbat. Rci, že můj smutek po ní kol dýše hvězdná výše, i jasmín, který tiše svých květů hvězdy roní. 70 Pěj celou noc a dlouhou, že otrávil jsem sebe, zem, ocean i nebe svou nekonečnou touhou. 71