Ekloga. I.

Ekloga.
I.
Pojď, půjdem pod jabloně, kvetou právě, na větvi pták, a motýl mih se v trávě; pojď, žežhulky hlas ozývá se v stráních, pojď, vonné slzy střemcha na mez roní! O pohleď, jak se staré štěpy kloní, čím starší jsou, tím víc je květu na nich! Ty staré stromy, ty znáš tady všecky, vždyť hlídaly tvé hry, tvůj úsměv dětský, ba zdá se, že tvá duše jejich sestra; znáš všecky větve, staré, sukovité, víš dobře, kde jest jaké hnízdo skryté i jakých ptáků vajíčka v něm pestrá. 20 Pojď, půjdem alejí, když večer zlatem jí vrchol tká, rád vidím, bílým šatem,šatem jak větvemi se mihneš, fantom světlý, jdeš kolem, jak bys ukázati chtěla, kde píseň pták, kde med má hledat včela, i sedmikrásy pod nohou ti zkvětly. Pojď, sny jdou s námi, rychle dej mi ruku. Znáš hnízdo drozda tam na starém buku, pojď, zvolna odhrň na větvi list hebký! Nad tvojí hlavou snad to ptáče zpívá, do jehož hnízda teď tvůj zrak se dívá tak soucitně, jak matka do kolébky! Pták z hnízda ulít – píseň z duše mojí, máť křídla oboje – jen pták se bojí, však píseň lká a blíž se k tobě tulí a prosí za mne, bys šla se mnou v lesy; nás láká tam vše, co tam jiné děsí, a píseň prosí, učiň jí to k vůli! 21 Pojď, kam se stezka točí, v houšť kol stráně, nad potokem, kde večer pijí laně a kapraď tmí se, třtina větrem šustí, a datel, srdce lesa, v kůru bije, pojď v idyllu, neb tou jest poesie, když zuje střevíčky a vlasy spustí. 22