Ekloga. VI.

Ekloga.
VI.
V ten starý park zas motýli snů nesli mou hravou píseň, tam s ní na mech klesli, jak věděli by, že ten prales tmavý je světlé tvojí krásy rámec pravý. Tvá snivá krása, moje sladké dítě, jest jako paprsk slunce na pažitě, vše okouzlí, a všecko k sobě láká, mou duši v květ, mé srdce změní v ptáka. Vždy zřím tě sedat v starých stromů stínu, kde chýlí se bez modrý ku jasmínu, květ jahody se k tobě dívá z trávy, jak chtěl by svadnout v kadeřích tvé hlavy. Drozd kropenatá vajíčka ti svěří ve starém jilmu, a když den se šeří, zřím srny mezi ztemnělými buky, jak jdou, by jedly z tvojí bílé ruky. 64 A hvězdný pohár noc když k zemi nahne, tu zářným deštěm roj světlošek táhne, a sváben slunným paprskem tvé krásy, jak v stíny noční slétne v tvoje vlasy. Smích, zlatá včelka, zbloudí na tvá ústa, teď úzká stužka, teď v proud záře vzrůstá, teď celou tebe stopí v jasné vlny, jak porosil by měsíc lotos plný. A jestli časem zapláčeš si v tichu, jak rosné kapky liljí na kalichu jsou slzy tvé, tvůj úsměv v nich se láme, až v pohledu tvém celé nebe máme. Tys poupě jara, ty jsi úsměv rána, a hvězda k tobě dí: „Buď požehnána!“ Strom vida tebe dí: „Juž musím kvésti!“ A srdce moje: „Musím věřit v štěstí!“ 65