Cesta u lesa.

Cesta u lesa.
U lesní stezky, kterou stíny halí, vždy při měsíci zastavím se rád, a šťastný jsem, jen jeden lístek malý když s velkých stromů na mé čelo pad. A když zašumí stromy nenadále, mé srdce s nimi rozhoupá se v ples, tu rozumím, co ohlas praví skále, co kmenu kmen, co keři sdílí vřes. Tou stezkou před chvílí šli milující, v ten čas, kdy štěstím rtové oněmí; šli, jak se v letě chodí při měsíci, kdy v srdcích vše je stláno růžemi. Šli – ona cudně zrak skláněla k zemi, přes ramena jí vlasy splývaly, a staré stromy svými haluzemi jim žehnaly a v souhlas kývaly. 28 Šli ruku v ruce, tiše on jen časem se vlasů jejích dotknul potají, jak zticha vánek postříbřeným klasem, neb motýli jak s květy zahrají. Šli cestou, kde se polní jetel bělí, vzduch ambra byl, dech lesů lahoda, červánků růže sosny v hlavách měly a slzu v oku měla jahoda. A jak zmizeli za houštiny rohem, hned náhle bor se začal setmívat, tu každý strom za nimi šuměl „s bohem“ a v mlází drozd moh duši vyzpívat. A tento lístek, jenž pad na mé čelo, tam vzbudil píseň v snivé předtuše, a větrů dech, jímž vše se rozzvučelo, vše jejich štěstí svál mi do duše. 29