Burnsova svatba.

Burnsova svatba.
Jaký den kouzelný! Jak zlatý vzduch! V údolí Ayru ševel a ruch! Ve skalách zajásal pastýře roh a ze sna probudil kámen i hloh. Hle, v obět jitra jak divoký bez střásá svých květů sníh v bouřící jez, a olše ztemnělé ve proudu běh, kývnuly hlavami – tajemný vzdech. A bříza shrnuvši zcuchaný vlas stopila korunu v sluneční jas, střásajíc s haluzí mhy ranní lem, zaplála v stříbrném živůtku svém. A zvonek u strání, u skal a cest v širý kraj vyzvání sladkou tu zvěst, svlačci ji vypráví nachový mák a vlnám rákosí, doubravě pták. 39 Duby, jež mají tam u lesa stráž, hovoří: Hle juž jde miláček náš! a polní lilije šeptají v ples: „Sestřička naše, jak blahem plá dnes!“ „Já vlas jí propletu,“ břečtan si vzdech, „Lože jim vystelu,“ zašeptal mech, „A chce-li počkat,“ dí jahody květ, „dám jí svůj sladký plod na sladký ret.“ „A co včel slétne se na kapradí, písní mu v duši dám,“ ozvěna dí. A vlny, ptáci a rákos a bor: „My svůj hlas spojíme v svatební sbor.“ Hle, k vodě s Marií Burns kráčí blíž, klekli a schýlili nad proud se níž, a ticho na vodě, na haluzích, když s ruky na ruku prsten se mih. A nyní polibek, objetí, sten... Jaký vzduch kouzelný! jak skvostný den! Skřivan vzal na křídla lásky jich zvěst, jakoby v život chtěl slunce jim snést! 40 Ó štěstí, ó lásko, jen blíže, jen blíž! ku retům básníka skloňte svou číš, vždyť s nebe azuru skrz zlatý vzduch žehná jim v úsměvu s anděly bůh. 41