Ekloga. IV.

Ekloga.
IV.
Milostnou písní jako jarní jitro skřivánka zpěvem zvučí moje nitro, mně cestu, jež se v ranní mlze tratí, květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí. U cesty jabloň květem obsypána se dívá k horám v zlatou mlhu rána, co haluz – hnízdo v květů obejmutí, co hnízdo – píseň v jitra procitnutí. Jdu kolem, jabloň starou hlavou kývá, i cítím, jak se mně až v srdce dívá, snad příliš hnízd se v koruně jí tísnítísní, a chce mně proto předat něco písní. 52 Myšlenka země – skřivan výše stoupá v myšlence nebes – v slunci peruť houpá, zem zpět jej volá, nebe výš jej láká, až člověk obě slyší v písni ptáka, Zemzem s osením, jež zlehounka se čeří, kde v srdci lásku, člověk v štěstí věří, a nebe s oblaky, kam ztrativ štěstí se může v srdci pouze láskou vznésti. A myšlenkou když v azuru se ztrácím, hned srdcem vesel ku zemi se vracím, jak motýl sluncem opojen když klesá spit vůněmi ve chladnou náruč lesa. A já se vracím (mojí písně sloka mi zvoní cestou) k hvězdám tvého oka, a já se vracím (a juž křídly tlukou mé myšlenky) na lilie tvých rukou. Co sebral jsem, ti v pozdrav jitra nesu: Chlad osení i sladkou vůni lesů, a bys věřila spíše mému slovu, květ jabloně a píseň skřivánkovu. 53 A bys věřila mojim políbením, já pravdu žití zlatým protkal sněním, a zdráháš-li se ještě, moje dítě, tož vyjdi v luh a jaro přesvědčí tě. Mně cestu, jež se v ranní mlze tratí, květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí, a písní lásky jako jarní jitro skřivánka zpěvem zvučí moje nitro. 54