Náhrada.

Náhrada.
Ty večery jak zapomenout mohu? S tmou záře v korunách se stromů pojí, na rtu mém písně, včely v zkvětlém hlohu, tvé oko v mém, tvá ruka v ruce mojí, tak šerem, kde vše splývá a se mění, jsme chodívali mlčky v zamyšlení. Tu pravila jsi, kolem krásné hlavy nach západu, svit štěstí v obličeji, tím hlasem, který jako vánek hravý v mém srdci struny zčeří, až se chvějí, tu pravila jsi – vlas tvůj zlatem svítil, co dávno jsem juž v hloubi duše cítil: „Ó můž-li jedna chvíle štěstí v žití v poušť oasa a míru ostrov v moře nám náhradou za boly roků býti, nám duhu sklenout nad propastí hoře, 92 ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru já nejraději z ruky tvé ji beru! Tvé nebe stejně nad námi se klene, tvé stíny stejně tmavy jsou a svěží ve vráskách hor, i v řece stříbropěné zář hvězd jak úsměv požehnání leží, vždy vane vůni, kterou leknín dýchá, mně anděl noci perutěmi ticha. Vždy stejný úsměv mají tvoje nivy, vždy myšlenka spí v šeru tvojich lesů, pták stejně čilý jest, keř stejně snivý, zář stejná v jaru, motýl stejný v plesu, a srdce lidské, co ztratilo v žití, zde nalezne, jen chceš-li šťastným býti. A proto, můž-li blaha jedna chvíle v poušť oasa a ostrov míru v moře svát něco lístků růží ku mohyle a duhu sklenout nad propastí hoře: Ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru já nejraději z ruky tvé ji beru!“ 93 Tak pravila. Kol hlavy čarokrásné nach západu, svit štěstí v obličeji, však v srdce strunách v bouři mnohohlasné to burácí, a juž se písní chvějí: „Ó prosím, nechnech, ať v slzách, v štěstí, v bolu tu chvíli blaha zažijeme spolu! Z tvé ruky ona chvíle zapomnění mně bude věčně milá, věčně drahá, nach, zář a vůni vetká v naše snění, a její ambra, lahoda i vláha, když z tvojí ruky v moji duši skane, z ní tobě písní nesmrtelnou vstane. V tvém oku budou zelenější luhy, v tvém oku budou usmívat se skály, nach červánků na zlaté dělen pruhy ustoupí hvězdám, které zrovna vzplály jak z moře, z tvého vstávajíce oka, že nepojme jich mojí písně sloka. Pak řeknem spolu: Noci, dnové, léta, ó valte se, vy osudy a časy! nám v srdci blaho jedné chvíle zkvétá, nám jedné hvězdy v duši planou jasy, 94 nám příroda, co ztratili jsme v žití, vždy nahradí – my chcem v ní šťastni býti.“ Noc prchla juž z mé duše, v které v sporu se pojí žár a stín, jak v šeru stromů, z níž píseň tryskne září meteoru, a shasne hned, když nemá pláti komu, má láska jako anděl bílý vstala a krokům tvojim v mechu naslouchala. A laně vyšly z obory – v jich čele viz první, kterak v dálku noční slouchá, a hvězdy z mlh se plíží stříbroskvělé, snů andílkové z řas božího roucha... Za léta muk, za klamu dlouhé boje mně náhradu dal pohled v oko tvoje. 95