Ekloga.
IV.
Milostnou písní jako jarní jitro
skřivánka zpěvem zvučí moje nitro,
mně cestu, jež se v ranní mlze tratí,
květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí.
U cesty jabloň květem obsypána
se dívá k horám v zlatou mlhu rána,
co haluz – hnízdo v květů obejmutí,
co hnízdo – píseň v jitra procitnutí.
Jdu kolem, jabloň starou hlavou kývá,
i cítím, jak se mně až v srdce dívá,
snad příliš hnízd se v koruně jí tísnítísní,
a chce mně proto předat něco písní.
52
Myšlenka země – skřivan výše stoupá
v myšlence nebes – v slunci peruť houpá,
zem zpět jej volá, nebe výš jej láká,
až člověk obě slyší v písni ptáka,
Zemzem s osením, jež zlehounka se čeří,
kde v srdci lásku, člověk v štěstí věří,
a nebe s oblaky, kam ztrativ štěstí
se může v srdci pouze láskou vznésti.
A myšlenkou když v azuru se ztrácím,
hned srdcem vesel ku zemi se vracím,
jak motýl sluncem opojen když klesá
spit vůněmi ve chladnou náruč lesa.
A já se vracím (mojí písně sloka
mi zvoní cestou) k hvězdám tvého oka,
a já se vracím (a juž křídly tlukou
mé myšlenky) na lilie tvých rukou.
Co sebral jsem, ti v pozdrav jitra nesu:
Chlad osení i sladkou vůni lesů,
a bys věřila spíše mému slovu,
květ jabloně a píseň skřivánkovu.
53
A bys věřila mojim políbením,
já pravdu žití zlatým protkal sněním,
a zdráháš-li se ještě, moje dítě,
tož vyjdi v luh a jaro přesvědčí tě.
Mně cestu, jež se v ranní mlze tratí,
květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí,
a písní lásky jako jarní jitro
skřivánka zpěvem zvučí moje nitro.
54