Dědicové.
Byl na západě starý král,
již slepý do pola,
ten dva měl jenom přátele,
tož psa a sokola.
Pes líhal jemu u nohou,
tím před vrahy byl jist,
pták přes hory a přes lesy
mu lítal pro kořist.
A když starý král umíral,
tu dal jim odkazem
svůj z hermelínu starý plášť
a několik děr v něm.
Pes na plášť sobě ulehl
a žalem přemožen
vyl po tři noci bolestně
a zdechnul třetí den.
10
Leč sokol ostrý o kámen
si brousil pařáta:
Hoj! králi, kde máš poklady
ze stříbra, ze zlata?!
Tak málo jsi mi odkázal
a byl’s mi přítelem –
však hle! tu bílé perly dvě
mu září pod čelem!
A v bělmo očí královských
spár zaťal po prvé,
a slepé oči zalily
se králi do krve.
Aj, rubíny ty také máš,
na hlavě stříbra dost,
i maso tvé, ha k jídlu jest,
ty’s celý jeden skvost!
Ó kdybych věděl, příteli,
že ty se můžeš jíst,
nebyl bych lítal přes hory
a lesy pro kořist!
11
A v šedou lebku zatíná
spár králi, příteli,
a k němu jiní v půlnoci
se dravci sletěli.
A venku blesk a venku hrom,
pláč, kletby, duchů rej –
to stará, stará pohádka,
kdo čteš však, rozuměj!
12