ROMANCE A BALADY.
[1]
(1870 – 1875.)
[2]
Thorwaldsen.
„Jen duj, jen dujduj, ty vichřice;
když tebou strom i keř se zmítá,
tu vesele mé dláto lítá,
tu duch zaplane nejvíce!
Já v mysli těkám za tebou,
a síla, jež mi v hrudi stydla,
zas dme se tužbou plamennou,
a duši mojí rostou křídla,
a jiskra mého nadšení
zahárá v mocném plameni.
Ha, velebný to věru cit,
když mohu obraz duše svojí,
jejž dlouhou péčí nitro kojí,
své ruky vzmachem v mramor vlít!
Hle! každá rána kladiva
zde nový půvab odkrývá.
Tak i s kalichu lilie,
nežli se v poupě rozvije,
[3]
za listem lístek dolů padá,
až náhle z rána lilje mladá,
v nádherné kráse rozkvětlá
ponoří kalich do světla.
Jen duj, jen dujduj, ty vichřice;
když tebou keř i strom se zmítá,
tu vesele mé dláto lítá,
tu duch zaplane nejvíce!“
Noc minula, a svitlo ráno,
a dílo mistra dokonáno.
Amor a Psyche! – –
Jaká něha
a jaký oheň lásky šlehá
z těch božských tahů plamenných,
jaký to půvab se rozlívá
a opět v jemné kouzlo splývá
po údech těla souměrných!
Sám mistr diví se a žasne,
když stopuje ten soujem vnad;
však brzy vřelý zápal hasne,
a v umělcovo srdce vkrad’,vkrad’
se nedůvěry starý had.
4
„Snad proto jsem ze svého nitra
vší pílí tebe vytvořil,
bych nespokojen s tebou zítra
tě vlastní rukou rozbořil?
Ha, zdaž to není vášeň pouhá,
zda vysílené duše touha,
zda krev to v žilách žárem buší
a otravuje chorou duši,
či snad jest bludem umění?
Na ráně mého kladiva
zda odlesk božství spočívá,
či snad mne klame nadšení?
Či klamem též byl onen zápal,
s kterým se mladík dláta chápal?
Tož boha vzývám v chvíli tu,
má-li s mou bídou soucitu,
ať zjeví se mi v blesku živém
a ukáže mi náhlým divem,
že povolán jsem k umění!“
A černá noc se přivalila,
s ní divých živlů soptění,
ve mračný závoj hvězdy skryla,
a za náhradu rozžhla v něm
svých sírných blesků diadém.
5
Divoký vichr v lůně skal
se žalnou písní rozlehal,
a hrom burácel k tomu reji,
i blesk plál v mraku divočeji.
Jak třtina větrem tak se chvěl
na loži mistr v divých snech,
když v hromů víru blesk tu sjel,
a dílna stála v plamenech.
Uleknut skočí mistr s lože:
„To není smyslů mámení,
teď v blescích mluvíš ke mně, bože,
již znám, již znám tvé znamení!“
A divý žár mu v srdci vře,
když dvéře dílny otevře,
a div se žasem nepoděsí,
když všecko vidí v jedné směsi;
však divem božství trne hnut:
Amor a Psyche – nedotknut.
Nad ssutiny, jež kolem leží,
a mezi blesky, které plají,
se jeho sochy pozvedají
v své nesmrtelné kráse svěží
a samy svědčiti se zdají:
co ušetřil bůh bleskem svým,
to patří věkům budoucím!
6
A mistr pohnut klesá v prach,
v hlubokých tona myšlenkách,
a bouře, která nocí duje,
úmysl jeho potvrzuje,
a blesk, jenž posud mrakem lítá,
ten zastaví se v běhu svém
a na mistrově čele splítá
budoucí slávy diadém.
7
Vlčí stopa.
Temná noc a tichá – jako hrob step mlčí,
starý hetman v sněhu hledá stopu vlčí.
Od břehu, kde řeka pod ledem burácí,
divně se ta stopa v sad až panský ztrácí.
Druhou noc již darmo hetman do svítání
tiše ponocuje sám s nabitou zbraní.
Kolem mlha, kam jen obzor sáhne šírý...
hetman v zamyšlení kroutí šedé kníry.
Čapku tlačí v čelo: „Sper to tisíc hromů,
škoda noci, škoda, půjdu raděj domů!“
Aj, v tom se na sněhu jasná záře kmitla...
hetmanovi hlavou myšlenka prolítla.
Hrozná tak a děsná jako propast bezdná,
kam nevnikne luna ani záře hvězdná.
Za ní zástup jiných v muk vířivém kole –
hoj! tak supů stádo slétá ku mrtvole!
8
Slyš... snad vlk to zavyl v dálce v mlze šeré,
či snad mrazný vichr do topolů pere?
Opět... zdaž to okno aneb vichr stená –
ďáble! za tím oknem dřímá jeho žena.
Jeho mladá žena – plná, krásná růže,
kdož té bujné krvi, kdo jí věřit může?
Jeho mladá žena – holubice smavá...
hetman oko v slzách pušku ohledává.
Zas nový proud světla, v něm dva stíny hrají,
viz! dvě bílé ruce okno otvírají.
Div se hetman zdrží ve šíleném bolu –
hle, stín jeden tmavý jak se spouští dolů!
Druhý stín se kloní v jeho obejmutí,
slyš těch palných retů sladké přižehnutí!
Co snad věčným bude toto políbení?
hetman k líci pušku v divém tiskne chvění.
Houkla rána... výkřik – step i sněhy mlčí,
hoj! dnes jistě hetman našel stopu vlčí!
9
Dědicové.
Byl na západě starý král,
již slepý do pola,
ten dva měl jenom přátele,
tož psa a sokola.
Pes líhal jemu u nohou,
tím před vrahy byl jist,
pták přes hory a přes lesy
mu lítal pro kořist.
A když starý král umíral,
tu dal jim odkazem
svůj z hermelínu starý plášť
a několik děr v něm.
Pes na plášť sobě ulehl
a žalem přemožen
vyl po tři noci bolestně
a zdechnul třetí den.
10
Leč sokol ostrý o kámen
si brousil pařáta:
Hoj! králi, kde máš poklady
ze stříbra, ze zlata?!
Tak málo jsi mi odkázal
a byl’s mi přítelem –
však hle! tu bílé perly dvě
mu září pod čelem!
A v bělmo očí královských
spár zaťal po prvé,
a slepé oči zalily
se králi do krve.
Aj, rubíny ty také máš,
na hlavě stříbra dost,
i maso tvé, ha k jídlu jest,
ty’s celý jeden skvost!
Ó kdybych věděl, příteli,
že ty se můžeš jíst,
nebyl bych lítal přes hory
a lesy pro kořist!
11
A v šedou lebku zatíná
spár králi, příteli,
a k němu jiní v půlnoci
se dravci sletěli.
A venku blesk a venku hrom,
pláč, kletby, duchů rej –
to stará, stará pohádka,
kdo čteš však, rozuměj!
12
Tři jezdci.
Tři jezdci jeli tiše doubravou,
močálem jeli – mraky nad hlavou.
Červánků krví západ zahoří
a první jezdec takto hovoří:
„Já smuten v boj jsem nikdy nespěchal,
však dnes jsem doma sestru zanechal;
tak mladičká jest – jaký trud a žel,
až uloupí ji cizák nepřítel!“
Teď nový mrak se po obloze hnal
a druhý jezdec tak se zadumal:
„Což sestra žal svůj brzy pochová,
jak pod okénkem zazní podkova;
však hůř jest mně – já doma ženu mám
a bolesti pln na ni vzpomínám.
Ta dítky má – div mne to nezmučí!
pod srdcem jedno, druhé v náručí.
A jak hloh trpké nese ovoce,
tak vychování dítek bez otce!“
13
Nezavál vichr z pusté skaliny,
leč třetí zalkal z duše hlubiny:
„Což sestra, žena – věru bolný cit!
já ale matku musel opustit;
matička moje, bídná stařena,
jak nad potokem vrba zlomená,
ta vypláče si oči do krve,
vždyť jedu od ní dneska po prvé;
té při vzpomínce jest mi ku pláči,
kdo po smrti jí víčka zatlačí!“
A v smutném tichu jedou dál a dál
močálem černým, kolem holých skal,
a nežli měsíc na vlnách se skvěl,
na sestru první jezdec zapomněl;
a válečnou když píseň zapěli,
i druhý jezdec čelo zveselí;
a vrahů tábor hle již v plamenech,
však třetí pořád samý pláč a vzdech;
a nežli mlha klesla na trávy,
již vybojován boj byl krvavý.
Prvnímu orel v lebku zaťal spár
a v rose schladil krve jeho žár.
14
Vlk druhého si zavlík’ v houštinu
a bohatou měl na něm hostinu.
Leč třetí prapor až ke konci nes’
a s jmenem matky na rtu k zemi kles’.
A že i v smrti na ni vzpomíná,
tož z těla jeho vzrostla kalina,
a na kalinu bílý ptáček slet’
a zazpíval – keř jeden list a květ,
a zpívá ptáček z noci k svítání: –
ó matko! – dítě! – jaké shledání!
15
Král Svegder.
Hoj, stojí hrad nad mořem vzbouřeným!
v něm Svegder král hod strojil manům svým.
A v pohárů třesk šumně zpěněných
zněl starých Skaldů zpěv a dívčí smích.
I vstane král a zpilý rozmarem
o štít železný bije pohárem.
„Co mi váš zpěv a co mi hostina?
já chci a musím vidět Odina!
A kdyby mne ten pokus život stál,
já dokážu, že Svegder jsem a král.“
Hned junů dvanáct skočí na oře
a dutých štítů třesk zní v táboře.
A dvanáct děvic vstoupá na horu
a rozhlíží se kolem obzoru.
A vzdechem se jim ňadra zachvěly,
když bílé plachty v dálce mizely.
16
Po šírém moři, pustých po horách
s rytíři svými v slávě Svegder táh’.
A prošel jih a sever mlhavý,
a nikdo nezřel také výpravy.
A prošel moře, hory, stráně, luh...
leč kdo poví, kde trůní Odin bůh?
Až někam na jih přišli k pomoří,
hned reků ohně šerem zahoří.
A než se mysl vínem rozplesá,
sám Svegder král si vyjde do lesa.
A cestou sobě tiše vzpomíná,
kde by as mohl vidět Odina.
Tu zdá se mu, že stromy kolkolem
se ozývají divným hlaholem.
Že mlhou vil se tanec zaskvívá
a pod nohou se země zachvívá.
Jak dále přišel k skalám omšeným –
aj, skřítek stál zde s vousem hedbávným.
17
A jeho hlas tak jako stříbro zněl,
že se až Svegder v duši pozachvěl.
„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“
tak chechtá se a šklebí na krále.
A vše se mihá, točí do kola,
a v různých barvách prales plápolá.
Král zpátky chce – však noha vrůstá v zem,
a každý kámen zvučí kolkolem.
Se skřítkem zpívá skála omšená,
i probuzená v horách ozvěna.
A stromy, keře, květy v úvale:
„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“
A s praskotem se skála otevře,
král vzhledne tam a krev mu v žilách vře.
A jest mu, jak by slyšel dívčí smích
a Skaldů zpěv, třesk štítů bojovných.
Jej divá jímá touha, divá slast –
a jedním rázem skočí ve propast.
18
V tom skálu zamkne rachot hromový,
co král tam viděl, nikdo nepoví.
Jej darmo čeká družstvo v táboře,
když denně slunce padá do moře.
A je-li tato pověst pravdivá,
do dneška Svegder v skále spočívá.
19
Všední balada.
Pochovali samovraha
bez kněze a bez modlení,
nedali mu ani kříže
lásky věčné na znamení.
Odešli; však přece někdo
nad rovem zaplakal v hoři:
matky láska, jíž předsudek
slepých lidí neumoří.
Odešli; však přece někdo
na rov plakal slzy vroucí:
věrné dívky milování
jako peklo všemohoucí.
A když jaro pestré květy
na vše strany rozesílá,
vyrostla tam ze slz matky
růže vonná, růže bílá.
20
A kde lkala v těžkém hoři
lásky dívka bledolící,
stíní růže zkrvavělá
samovraha popelnici.
A co lidé zapomněli,
nebe samo učinilo,
když na rakev místo slzí
rosu svou i květy lilo.
Nade hrobem o půlnocipůlnoci,
vizviz, dvě hvězdy mocně planou:
duše matky – duše dívky,
volající: Na shledanou!
21
Hrob Aturův.
Jak svobody duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje,
přes balvany skal a pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle! v jeho víru jícen tmavé sluje.
Nad ním jak obři svalovitých paží
skal strmých řada v oblouk vystupuje,
a v divém jeku jeho na zápraží –
slyš, vlny zpěněné se lámou, pnou a sráží.
Ha, kterak proudu hřímající hlasy
ozvěnou trojí vrací skála holá!
Sem Aturův král, kmet již stříbrovlasý,
poslední zbytky rodu svého svolá,
a jeho oko slzám neodolá.
A jako kámen chvějící se v pádu,
než ke dnu klesne, vodu zčeří v kola,
tak stařec, vida svojich dlouhou řadu,
mluví k nim naposled ve bouři vodopádu:
22
„Let osmdesát jste pod mými zraky
jak mocné cedry v záři slunce stáli,
červánky blaha aneb bouře mraky
nech oslnily této vlasti skály,
nám hroudy země v zlaté klasy tály.
My dali bohům, co kázala víra,
my láskou k sobě i k svobodě pláli,
a svědkem jest mi nebe i zem šírá,
že z pouhé bázně kmen Aturův neumírá.
Však od té doby, co nepřítel cizí
náš plení kraj a pije naše vody,
tu blaho, mír a spokojenost mizí,
a v hojnosti kde žily naše rody,
sup na bojišti tučné slaví hody;
kol všecko kypí odbojem a zmarem,
bůh války slaví hlučné chorovody,
i háje svaté trhá lačným spárem,
až nebe zardívá se chatek našich žárem.
Pro krb domácí, i pro věčné bohy,
pro odkaz otců, drahou domovinu,
v porobu pad’ již sousední kmen mnohý,
i mnohý z našich vykrvácel synů,
dost zápasů, již dost hrdinských činů!
23
Až k těmto skalám! – dál nemůžem zpátky,
zde naposled vás na své srdce vinu;
než v otroctví – tož raděj v klínu matky
si vynajdeme hrob a v hrobě spánek sladký.
Vidíte proud, jak skalami se valí
divokým jekem vlnou rozpěněnou,
v něm sluje otvor dešť krůpějí halí,
a nad propastí jeho zamlženou
se balvany skal v závratnou výš klenou.
Kolikrát lovec v nedočkavém spěchu
až sem stopoval kořist vyplašenou,
a bouří stížen pod skalnatou střechu
unaven v objetí kles’ hostinnému mechu.
Tam obrátíme bludné svoje kroky,
hrob sama příroda nám otevírá,
hradbou nám budou skalin strmé boky,
jež planý břečťan věrnou paží svírá,
nám světlem bude otců mrav i víra.
Tam o svobodě bude se nám snívat
– neb kdo žil pro ni, nikdy neumírá! –
tam prales bude v naše sny šumívat
a v blescích vodopád nám svoje hněvy zpívat!“
24
Kmet domluvil. – Jak vánek šumí klasem,
tak od úst k ústům jeden šepot letí,
a jakby tajným vybídnuti hlasem,
vespolek sobě klesnou do objetí,
tu ženu muž, tu matka líbá děti...
pak popelnice na svá bedra vzali,
a v dlouhé řadě panny, muži, kmeti
ve tichém pláči táhli mezi skály,
k oběti poslední by oltář zbudovali.
Kouř modravý k oblakům výše stoupá,
v průzračný závoj vodní mha se slila,
dým v prstencích se nad propastí houpá,
a v důkaz, že je oběť bohům milá,
se nad vodami duha objevila.
Šum borů ztichl, ba i proudu vřava
se náhle v jemnou hudbu zkonejšila,
kněz modlitbu svou tiše dokonává,
juž kráčí k skalinám, juž za ním národ vstává.
Teď posledně dávají slunci s bohem,
i vlasti své poslední pozdravení,
juž ztrácejí se za skaliny rohem,
juž zmizeli – jen z dálky jejich pění
se mísí v proudu divé burácení.
25
Tak pro svobodu zemřel národ malý,
veliký v boji, větší v utrpení;
ať přijde vrah! – zde najde holé skály
a v skalách popel těch, jenž se ho nelekali.
Jak volnosti duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje,
přes balvanů a přes pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle, v jeho víru jícen tmavé sluje!
Tam rod Aturův slavný spánek dřímá,
skal hradba jemu k stráži vystupuje,
stříbrným pláštěm proud ho obejímá
a nad ním vodopád volnosti písně hřímá.
26
Jarní romance.
Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.
Na hlavě věnec ze smrčin
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.
Tomu se jednou zastesklo
v podzemní ledné sluji,
i chtěl se jíti podívat,
kam denně mraky plují.
On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáče zpívá,
kde v každé řeky rákosí
se luzná víla skrývá.
27
Kde slunko celý boží den
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.
Vzal do ruky svůj hromný kyj,
v plášť zahalil se úže,
a těšil se, jak přivine
ku svadlým retům růže.
A těšil se, jak zobjímá
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.
Však běda! jaká proměna!
i slunce před ním schladlo,
a když vzal kvítí do rukou,
hned jeho dechem svadlo.
Na řekách led, na zemi sníh,
kam těkavý zrak hledne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!
28
Kam vkročil, zas ten starý led,
zas kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí.
A teplý vánek po poli
zas pohrává si čile,
a z těla kmeta – jaký div!
sněženky vzrostly bílé.
Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.
A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly –
již smutná zima zhynula,
ó vítej, máji milý!
29
Harald.
Skolébán v tajemném spánku
král Harald spočívá v moři,
na hlavě nachem červánků
koruna zlatá mu hoří.
Kdož ví, jak dlouho tu dřímá
řetězy lotosu spjatý,
bez vlády pravice třímá
v pochvě meč praotců zlatý.
U noh mu víla spočívá,
kdo viděl takovou krásu?
stříbrnou harfu zakrývá
přívalem vlajících vlasů.
Vedle něj v pečlivém bdění
druhá si usedla víla,
a jemu kol šije v snění
ramena otáčí bílá.
30
A nad něj třetí se sklání,
v klín její hlavu on kreje,
chlad jemu kol žhoucích skrání
perlovým vějířem věje.
Tak zde již spočívá léta
okouzlen v podmořské tůni,
kol něho kapradí zkvetá
a nad ním oceán duní.
Zrcadlem snů jeho zjevy
v divné se mihají směsi,
slyší svých dvořanů zpěvy,
vidí své lány i lesy.
Slyší i jásání honců,
ubitá kořist kde leží,
a v ryk ten jak hlahol zvonců
smích vpadne veselý, svěží.
Královou myslí cos táhne
jak mořem záblesky luny,
v tom víla na harfu sáhne
a mocně udeří v struny.
31
A tajným kouzlem omámen
král padá v bezvládné snění,
zjev jeho jak v moři kámen,
nad nímž se oceán pění.
Když se však příboj vln vrací,
vítězně vzhůru ho nese,
tak v snění Harald se ztrácí,
neznámou touhou se třese.
I vidí v zrcadle páry
síně svých kamenných dvorů,
vidí, jak prázdní poháry
rytíři ve hlučném sboru.
Vidí, jak kypí krev révy,
jak oči hrdinů září,
ty známé poslouchá zpěvy –
hle, úsměv na jeho tváři.
Vzchopí se, co jeho síla,
spánek chce vyrvat si z očí –
však v tom dvě ramena bílá
kol jeho šije se točí.
32
Rusálka ve spěchu letném
rtů svých mu podává číši,
jak vlny na břehu květném
tuch jeho příboj se tiší.
Okouzlen sladký jed ssaje,
padá zas v hluboké snění...
zjev zmizel jak přelud ráje,
když svítá červánek denní.
Leč jak noc po dnu se vrací
a srdce chorobné tiší,
Harald zas ve sny se ztrácí,
trne, co vidí a slyší.
V železné hradbě rytíři
ženou se v zápasu tlumy,
hoj, co tu rohů jen víří,
hoj, co tu praporů šumí!
Vesele jak v hudbu plesnou
do boje na smrt se řítí –
Haraldu s víček sny klesnou,
on starou sílu zas cítí.
33
Krev hárá, planou mu oči
vzpomínkou na dávné časy,
silou lva vítězně skočí,
zlatý meč praotců tasí.
Však běda! – ze zadu víla
po něm své vztahuje ruce,
král žasne – mizí mu síla
a srdce... v divoké muce.
Jak v svitu měsíce vlna
chvěje se neznámou touhou,
až klesne na ňadra plná
v noc něhy sladkou a dlouhou.
Ó jak ho vášnivě líbá!
jak tiskne v náruč ho měkkou!
úsměvem v sen ho kolíbá,
hle, slzy z očí mu tekou!
A z ňader v dojemném stesku,stesku
slyš povzdech poslední, tichý –
nad vodou v měsíce lesku
rusálek divoké smíchy...
34
Usnul zas na dlouhá leta
skolébán v podmořské tůni,
kol něho kapradí zkvetá
a nad ním oceán duní.
35
Kořist oceánu.
Triumf Kaliguly! – hle v jeho čele
na černých ořích jedou hlasatelé,
brnění z šupin září na jich těle,
na přilbách trčí rohy bůvolí!
Dál orli legií a řady slonů,
pak nepřehledné šiky legionů,
v jich středu caesar na zlaceném tronu,
laur s čela splývá na háv sobolí.
Jak vlny moře v slunce objevení,
tak tichne lid a kleká v udivení
a poslouchá ve trub a bubnů hřmění,
co hlasatelé hlaholí:
Ó třikrát Evoe! do prachu skloňte hlavy!
do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví,
buď chvála mu a čest!
Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi,
on vladař národů, největší král na zemi,
on bohů věčí jest!
36
Dnes číše do pěstí! kol thyrsu viňte revu!
dnes růže do vlasů! dnes do plesu a zpěvu!
lev hladový juž řve za svými mřížemi;
dnes věncem břečťanu jak zelenavou duhou
oviňte stožáry i vojína šij tuhou,
jež skví se jízvami jak šípek růžemi!
Buď caesar veleben! Jej světa obzor slaví,
on tam se odvážil, kde v mlhách bouře staví,
by krátce ztrhla jej, svůj z plachet větrů stan;
on kráčel po vlnách, on ryl ve mořské hloubi,
on prošel skalné zdi i korálová loubí,
a mocnou pěstí svou on zkrotil oceán!
On věčí Pompeja, i Caesara je věčí,
on svojí kořistí i Germanica předčí,
on první na světě i s živly válku ved’.
Co jiní loupili? jen ženy, skvosty, oře;
tím vším on pohrdnul a šel oloupit moře,
jež skříň svých pokladů mu otevřelo hned.
Ó kterak užasnul ten mořský stařec sivý,
když jal se prohlížet království jeho divy,
když jeho stráže zbil, ano když spoutal jej;
když lámal korály, jež nosil místo berly,
když z vousů, mořských řas, mu škeble rval a perly
a rohů svojich jek v tritonů mísil rej!
37
Tu darmo vzpjaly se jak hory mořské pěny
a lodě válečné, jež dávno pohrobeny,
i lidské mrtvoly vychrstly z hlubin svých;
on jezdil nezlekán zelenou jejich hřívou
a v ptáků mořských jek i větrů bouři divou
jak slunce ve mlhy pad’ zvučný jeho smích.
On vmísil nohu svou i v Nereidek plesy,
svým krokem zburcoval vln potvory a běsy,
že lezly z hlubin svých – ó jaký šum a jek!
Tu žralok s pilounem, jenž řeže boky lodí,
tu strašná velryba, jež v kalu dna se brodí
a stříká k obloze vod jasný paprslek!
Leč jeho kynutím i září jeho oka
hned prchly zděšeny svých skrýší do hluboka;
jen nad ním ve mraku se ptactva zástup nes’,
tu mořská vlašťovka, jež plavcům v plachty vráží,
i racek, bouře syn, i orel – jakby k stráži
kol něho zavanul jich křídel šum a ples!
Vše, skály, propasti a hlubiny se chvěly
ve věčí úzkosti než druhdy Dardanely,
jichž plece urputné kdys Xerxes bičoval;
však caesar dále jel, kde věčnosti je brána,
tam vrazil kotev svou do žeber Levjathana
a na něm s vojskem svým celou noc hodoval.
38
Teď slavně vrací se! Jej táhnou bílí oři,
ze zlata diadem na čele jemu hoří,
kol něho legie a za ním trofeje!
Své bílé sloupení juž cirkus otevírá,
vše hlásá jeho moc, třesk štítů, roh i lyra,
ba v písku areny i krve krůpěje!
Ó třikrát Evoe! do prachu skloňte hlavy!
do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví,
buď chvála mu a čest!
Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi,
on vladař národů, nejvěčí král na zemi,
on bohů věčí jest!
Tak hlasatelé. Průvod v slavném tahu
dál s hudbou jel ze Kapitola prahu,
lid udivený tlačí se a sráží,
kde je ta trofej? vespolek se táží,
kde je ta kořist vln?
Ó úžas! divení! hle, v středu voje
jak táhnou v slávě koní řady dvoje...
vůz mořských škeblí pln.
39
Ptáče svobody.
Starý cigán – živá bída,
na sluníčku hřál si údy;
aj, v tom k němu slétlo ptáče –
pták a cigán doma všudy!
Divné ptáče zlatohlavé,
oči jako jeden plamen,
stále cigán hledí na ně,
jakby tajným kouzlem zmámen.
Divné ptáče v hravém letu
od potoka spěchá k stráním,
a ten cigán v chvatu náhlém
chtěj neb nechtěj musí za ním.
Aj hle, již tam v temnu lesa
peří jeho zlatem hoří,
poskočí si cigán za ním
a tak sobě pohovoří:
40
„Vida, vida – tráva měkká
a pod lípou milé stíny...
zapomněl bych na cigána,
byl bych jako člověk jiný.
Svatá volnost – zlaté ptáče
cigánovi usnout nedá,
musí za ním, bor kde šumí,
za ním, kde ční skála šedá.
Svatá volnost – zlaté ptáče,
když se skloní v srdce mladé,
a do mechu neb na skálu
junákovu hlavu klade.
A svým lesklým zlatým křídlem
zanáší ho v otců kraje...
slyš – ty rány do cimbálu,
slyš – ty tony na šalmaje!
Hvězdným nebem jemu kyne
jako dívčí oko tmavé –
krásné ptáče je ta volnost,
škoda jen – že přeletavé!“
41
Slepý hudec.
Červánků nachem sotva východ zkvet’,
již zase s houslemi ten známý kmet
v průvodu hocha městem k Louvru bloudí;
tam u bran zámku sedí den co den,
a bez přestání jeden pláč a sten
vyzáblá ruka z vetché struny loudí.
Zda slzami lesk očí jeho zhas?
v probděných nocích zda mu zbělel vlas?
co tají vrásky na průsvitné skráni? –
Teď přestal hrát... co si to šeptá jen?
teď usmívá se... jaký milý sen
vzpomínky kouzlem v duši se mu sklání?
„Má holubičko, kam tě luňák nes’...
Madonna v ráj a víla prchla v les;
já slepý kmet tvou stopu najdu stěží.
Na uschlém štěpu mojich smutných let
ty’s byla bílý jabloňový květ,
na rumech štěstí míru břečťan svěží.
42
Tu noc, kdy zmizela’s mi beze stopy,
pak lidská řeč: jelení příkopy
prý neviděly takých krásných lící...
tu bil jsem v lebku, trhal šedý vlas,
tu z šílenství jsem v život procit’ zas,
bych poznal, že jsi krále milostnicí!
Mé poupě bledé“ – a v minulých dnech
se opět kochá v upomínkách všech,
pod šedou brvou slza se mu blýskla...
V tom z dvora náhlý šum se nese dál,
třesk bubnů, stráží ryk... to jede král!
a ruka starce pevněj’ strunu tiskla.
Ó soudy boží! – co v té struně zní,
zpěv svobody a chorál pohřební,
pout řinčení a nářek usedavý;
pak divý jásot bujné rozkoše,
jak padaly by katu do koše
pod guillotinou zkrvácené hlavy!
Ztich’ davu šum a král se zastavil,
na čele jemu chladný pot se slil –
pak oře bod’ a obrátil se k stráži:
„Zde hoďte starci tyto dukáty,
však ať se více hudec proklatý
před palác s touto písní neodváží!“
43
A zmizel s průvodem. – K večeru od brány
do města slepec dráby vyštvaný
se blíží k mostu... jak ta řeka hučí!
krok starce volný slábne víc a víc,
leč v hlavě víří dojmů na tisíc
a na jich vlnách zoufalství květ pučí.
Za hochem stoupá zamyšlen a tich,
tu zdá se mu, že v luny paprscích
tmy věčné přízrak mizí z jeho zraku;
na břehu v stromech, v lesku sněžných vln
ten obličej zří božské krásy pln,
tu kyne mu – tam rozplývá se v mraku.
„Mé drahé dítě, vím to, dobře vím,
má hrozná pomsta odkazem je tvým,
vždyť i ta struna má se chvěje studem –
slyšslyš, hochu můj, ty dukáty sem dej!“
a již je vrhá v řeky šumný rej...
„Bůh pomůže... snad nějak živi budem!“
Po čase městem pověst letí v dál,
že náhle na smrt onemocněl král,
a hudec jakby zmládl touto zvěstí,
vstal z lože, ladil staré housle hned...
„Pojď provodit mne, hochu, naposled –
jak děkuji ti, bože, za to štěstí!...“
44
A pravdou byla tenkrát plachá báj,
král vášní stržen hrobu na pokraj
se v mukách svíjel na smrtelném loži;
prch’ milců dav a zástup lehkých žen,
klet národem, přátely opuštěn
umíral trapně král z milosti boží.
„Tak, dobrý hochu, jenom dál, jen sem,
ať zahraji mu k smrti pod oknem,
snad pozná strunu moji umíraje...
Ó vím to, vím, že písně mojí hlas
v nejhlubší peklo vbičuje ho zas,
byť třeba stanul již na prahu ráje!“
A stařec hraje... Co v té písni zní!
zpěv svobody a chorál pohřební,
pout řinčení a nářek usedavý...
pak divý jásot bujné rozkoše,
jak padaly by katu do koše
pod guillotinou zkrvácené hlavy!
Z komnaty krále vzdech a pláč a ston –
pak dlouhé ticho... chodbou šum a shon,
a v dveřích zjeví komoří se bledý,
rtem chvějným hlásá: Jeho Milost král
patnáctý Ludvík právě dokonal!...
v tom struna hudci praskla – naposledy.
45
Pohřeb v lese.
Zahučely staré sosny
na skalisku zdivočelém,
u studánky plané růže
zachvěly se tajným želem.
Vykopali cigánovi
hluboký hrob pod skalinou,
kolem hloh a ostružina
trny své i květy vinou.
A nad rovem ze zástupu
šepce jeden divná slova,
že jest plna trpké kletby
daleká pouť cigánova.
A ta dívka tmavých vlasů
na ňadra mu dala růži,
líp se to spí v tvrdé skále
nežli v zlatě – ve podruží.
46
A nejstarší s těmi slovy
do hrobu mu housle hodil:
„Ten, jehož jste pochovali,
třicet let nám vojevodil.
Jeho zrak – to orel v letu,
který krouží nad propastí,
jeho píseň – vůně lesů,
plná snů o dávné vlasti.
Jeho mysl – tvrdá skála,
srdce jeho – zlato ryzí;
teď však hrob mu zaházejte,
z paměti ať všechněm zmizí.“
Zakopali – zaházeli,
jen ty sosny nad ním lkaly,
když cigánů plaché kroky
v měkkém mechu umíraly.
Nad kamenem u studánky
křik a smích a dívčí zpěvy –
že tam leží mrtvý cigán,
kdož to ví, a kdož to zjeví?
47
O korunu.
Od moře k břehům vichr pověst vál,
že na výpravě zhynul Helge král,
a než v boj slunce vešlo s mlhami,
člun s mrtvolou s černými plachtami
již ve přístavu stál.
Hned ku poradě ve hrad nad mořem
se rychle sešel kmetů valný sněm;
tu každý stál meč v zemi zarytý.
V jich středu ležel Helge zabitý
na černém štítu svém.
Před zkrvácenou krále mrtvolou
syn mladší klečel s tváří ubledlou,
za slzou slza kalila mu zrak...
Leč vzdorně starší stál jak černý mrak,
jenž hrozí bouří zlou.
A nastal spor vždy dál se jitřící:
zda rozhodne se mečem v pravici,
48
zda vyřkne lidu jednohlasá zvěst,
či kmetů sbor, kdo vládcem země jest,
či kostka v přilbici?
„Hoj!“ provolá tu starší krále syn,
„ať rozhodne to smělé páže čin!
Já nechci býti choutkám sporných stran,
ba ani bohům vděkem zavázán,
když králem budu jmín.
Hle, tam se ostrov sklání v mořský toktok,
jak litá šelma když se chystá v skok,
kol něho příval divých vírů pln
k oblakům hází sloupy šumných vln
a bičuje ho v bok.
V ten živlů rej, v ten obzor mlhavý
z nás obou každý loď svou vypraví;
čí ruka nejdřív břehu dotkne se,
diadem vlády lid mu přinese,
v něm krále pozdraví!“
Lid zajásal tu v bouřném souhlasu...
a bratři strojili se k zápasu;
49
jak lačný orel slétá na kořist,
tak starší skočil koruny své jist,
jak šel by ke kvasu.
Mladší jen bolně hryzl bledý ret,
snad tušil sám, že nevrátí se zpět;
leč ať již k trůnu aneb k mohyle! –
do lodí oba skočí zmužile
a juž se dali v let.
A vichr bouří jak by věštil zmar,
a s vřeskem sedá racek na stožár,
jak oběť svou by smrt juž vyhlídla...
Než oba statně noří kormidla
v kypící vody var!
Ha! tu ční ostrov skloněn v mořský tok
jak litá šelmašelma, když se chystá v skok,
kol něho příval divých vírů pln
k obloze metá sloupy šumných vln
a bičuje ho v bok.
Tu starší brat si utne pravici
a silou obra ve proud bouřící
50
jí mrští k skalám – proud ji vynese,
tak ruka jeho břehu dotkne se...
ó chvíle smrtící!
I zírá na to mladší s údivem...
„Co znamená to?“ ptá se chvějným rtem. –
„To znamená,“ starší se děsně smál,
„že já jsem vítěz, vladař tvůj a král,
a tys mým otrokem!“
51
Zimní pohádka.
K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.
A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.
A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.
Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.
52
A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.
Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?
I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.
A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.
I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.
53
A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.
Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání...
54
Král Knut.
Na břehu mořské úžiny
stál v středu svojí družiny
Knut, starý dánský král;
juž večer byl, a větrů kvil
s šedinou jeho hrál.
Tu každý, v srdci teskný cit,
zřel v dálku schýlen na svůj štít,
jak mlhou kraj se tměl,
tu Kanut kmet svou ruku zved’
a k moři takto děl:
„Ó valné moře, bouřný šum
tvých hlaholů a tvojich dum
já záhy slyšel hřmít,
když nehebkou mně kolébkou
byl otce starý štít!
Já dítě na tvém břehu hrál,
z tvých tesů lesklé škeble bral,
v tvou dálnou zíral pláň;
55
a půtkou zmdlen v chlad tvojich pěn
jsem nořil palnou skráň.
Tys před mou první výpravou
svou kápi zvedlo mlhavou,
vln ukrotilo dav,
a v červáncích kol plachet mých
jsi stkalo zlatohlav.
A když jsem získal korunu,
svých otců used’ na trůnu,
já k pomoci tě vzal,
mých zbraní čest i slávy zvěst
tvé vlny nesly dál.
A ve hradu když kamenném
na retu našem plamenem
plál pohár vína pln,
tu v bardů zpěv se mísil řev
tvých rozbouřených vln.
Pak v nových bojů nový hluk
tvůj svůdný šum, mých rohů zvuk
mne lákal poznovu;
teď nosí zem až v nebes lem
tíž mojich okovů!
56
Ó valné moře bez mezí,
i ty zkusíš mé řetězy,
jež hodím na tebe!
dej odpověď, kdo věčím teď
od země do nebe!“
A v smíchu řetěz Kanut zved’,
plál zpupnou pýchou jeho hled,
když patřil na vln rej,
a znovu dál se z hloubi smál
a v moře hodil jej.
I zavzněl pokřik družiny:
„Jen Kanut král náš jediný,
svět šírý – jeho trón!
i moře val teď v pouto vzal,
kdo věčí nežli on?“
Však poslyš! – z dálky jaký ruch!
jak na dně moře bouře bůh
by svoji hlavu zved’,
teď v hloubce zas jak hromu hlas,
a Kanut náhle zbled’.
Zář blesku vzplála krvavá,
vír proudu zbarven do tmava
teď roste jako zeď,
57
řve víc a víc jak tisíc lvic –
slyš! moře odpověď!
A ze dna kal a z hlubin rmut
se valí blíže, kde stál Knut,
slyš! zařval proudu rej,
teď výše vzlet a pouto zpět
mu vrazil v obličej!
A nová bouř a nový jek...
Ó proč se nedal na útěk
za pány Kanut král,
když ocean, teď král a pán,
se z hlubin děsně smál?
58
Lví fontán.
Jak z okna hledne hrabě Roderich,
hned sklopí zrak a ztají na rtech smích.
Jak v hradu svého vejde nádvoří,
hned v dumy těžké mysl ponoří.
Hle, tam ve stínu starých kaštanů
jak bělají se trosky fontánu!
Jak stráž nad nimi lev bdí z mramoru
a slouchá vln a listí hovoru.
A tiše hledí v kapek pád a rej,
a v staré hlavě starý spřádá děj.
Měl hrabě paní, v kráse dennici,
ve lásce ženu, v ctnostech světici.
Jak vidět ji a vášní nezaplát?
vždyť král sám chtěl se jejím sluhou zvát!
I poslal v dar jí diamantů skvost,
leč tím v hraběti vznítil žárlivost.
59
On rozdupal šperk hodný takých vnad
a s ženou ujel v otců starý hrad.
Ó mladá paní! v tomto zátiší
co platný vzdech tvůj? kdo ho uslyší?
Vidím, jak vadne tvojich tváří květ,
ó jaký div! ten dvůr tvůj celý svět!
A hrabě –? Darmo! v srdci nepokoj
vždy nových pochyb nový spřádá roj.
Tvůj krok i vzdech, tvá kadeř ze zlata
jej v nedůvěry láká tenata.
Noc byla tichá – měsíc zlatem plál
a nad fontánem s vlnami si hrál.
Teď v hřívu lva své svity zapouští,
snad probouzí v něm dumy o poušti...
Sen k zemi splýval v hvězdných paprscích,
jen hrabě nespal v bouři pochyb zlých.
Přistoupil k oknu – tichý sad i luh,
ha! u fontánu jaký stín a ruch!
Zda bílý měsíc hraje větvemi
a hází stíny po lvu, po zemi?
60
Ne, to jest žena! – zná ten bílý šat,
a hrabě dýku vzal a dal se v chvat.
A běží, běží jako šílený
a slyší šept a kroků ozvěny...
Stín tmavý uzří v loubí kaštanu,
teď krok a stojí u lva fontánu.
„StůjStůj, nevěrnice!“ zahřmí v ženy sluch,
„ať ztrestám tě, než učiní to bůh!“
V tom dýka bleskla – dlouhý vzdech a sten...
a horká krev juž tekla na kámen.
A tušil hrabě, k mrtvole když sed’,
že kamenný lev zvolna hlavu zved’.
Krev dýky o její když stíral vlas,
ha! jak by lev kamennou hřívou třás’!
Či hrou měsíce tak jest zmámený?
ha! oči lva, toť žhavé plameny!
I skočil hrabě tajný v srdci strach
a prchal jako první bratrovrah.
A sotva znaven hlavu kladl v mech,
viz oči lva! – slyš jejích retů vzdech!
61
A když se vrátil, byl juž celý kmet,
jemuž snem život a pohádkou svět.
Žil v slzách, v postu, celý věk se kál
a na fontán se pohlednouti bál.
Ten posud stojí a lev hlídá jej
a tiše zírá v kapek pád a rej
a v staré hlavě starý spřádá děj!
62
Endymion.
Rosné perly na květinách,
kolem poklid večera,
hvězdná zář spí ve hlubinách
šumícího jezera;
lehká mlha v tajném chvění
obejímá vrch i dol,
jak při prvním políbení
táhne srdcem sladký bol.
A ty hvězdy v modré výši
náhle září mocněji,
a ty květy více dýší,
vlny dmou se bouřněji;
tu se náhle nad jezerem
stříbra proudy rozlily,
jimi září vlídným šerem
měsíc bledý – spanilý.
V tajemném se chvěje světle
jak spící tvář dítěte,
jak lesk lilje porozkvetlé,
když se vine z poupěte;
63
tolik snů z něj, tolik něhy
padá v duši stísněnou,
že i šedé skalné břehy
sladkou zvučí ozvěnou.
V skalní sluji v měkkém mechu
jinoch klesnul do spánku,
ňadra lehkém ve oddechu,
tváře v blaha červánku;
bázlivě se luna chvěje,
nachem vzplane – bledne zas,
ach ty tahy obličeje
plny kouzla, plny krás!
Nejdřív leskem smáčí květy
a již níž se schyluje,
a spícího v čelo, rety
v divé vášni celuje;
nepokoj tu stromy jímá,
z květů skáčí plameny,
ach, a již ho obejímá
stříbrnými rameny.
Perly – mušky létající,
hudbu hraje každý kmen,
blaho v srdci, úsměv v líci,
jaká noc a jaký sen!
64
V mocném ruchu tu zaznívá
věčné lásky čarný tón,
a pak všecko v souzvuk splývá:
Selene – Endymion!
65
Dešťové krůpěje.
I.
I.
Což to jaro rozlétlo se
horem, dolem, květnou plání,plání
jako srdcem mladé dívky
první kouzlo milování.
Planá růže – bledá dívko
s roztouženým modrým okem,
rozkvetla jsi v kráse jara
jak to křoví nad potokem!
I ten hoch, jenž tobě nalil
v srdce sladké lásky klamy,
plný vzdoru, plný síly
jako jasan nad vodami.
A kaplička na podlesí
v jeden keř a květ se halí
od té doby, co dvě duše
lásku si tam přísahaly.
66
A to ptactvo jinak zpívá
za soumraku podél splavu,
vždyť tam ona k jeho srdci
sklání drahou krásnou hlavu.
Což jim stromy, což jim květy,
což jim ptactvo s celým hájem,
když jim oči, když jim rety
nejsladším jsou lásky rájem!
Mladé jaro! – věčná lásko!
jaká slasť se v tobě skrývá,
že to srdce, když vás pojme,
div se štěstím nerozplývá!
Mladé jaro! – věčná lásko!
sotva že vás člověk zkusí,
tolik blaha kdyby snesl,
již se s rájem loučit musí.
II.
II.
Nad údolím tajné šero,
v tajném šeru hvězdy boží,
štěstím lásky unavena
hlava její klesla k loži.
67
A již snové přiletují,
nejdřív se jich kouzlům zdrahá,
ale každý plný vůně,
plný tepla, plný blaha.
A přes hvězdy rozvlnil se
jako závoj mráček bílý,
a v jalovci pod okénkem
plný touhy větřík kvílí.
A s oblohy roztoužené
deštík jarní k zemi splývá...
slyš, v tom šumu a v tom šeptu
jaká hudba čarotklivá!
Slyš, jak deštné kapky v pádu
vzdychnou a se proplítají,
spící dívce v sladké snění,
poslyš jen, co šepotají:
„My jsme sestry těch krůpějí,
které v nově zkvětlém máji
z rukou kněze při oltáři
štěstí tvoje požehnají.
68
A na srdci hocha tvého –
ó jak se to sladce dříme!
jak ti bude, drahé dítě,
až tě v spánek zkonejšíme!“
A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak hudba sladkozvuká
dál svou pověst šepotají.
Srdce dívky v jednom květu,
líčko její samá záře,
sní snad, kterak s drahým hochem
ubírá se od oltáře.
III.
III.
Což to leto krátké bylo!
a ten podzim konce nemá;
dřív mé srdce jedna píseň –
teď má ústa sírá, němá.
Holé křoví – smutné křoví,
proč si zkvetlo nad potokem!
stalo se to s jeho vodou,vodou
jak s mým modrým, jasným okem.
69
Sněhy v potok – slzy v oko,
pro svůj bol kde najdu místa?
a ten jasan hrdošumný
dřevo své mi k rakvi chystá.
Místo ptactva podél splavu
vlny v běhu zní a hynou –
a mně zdá se, hoch můj drahý
že miluje jinde jinou.
Nad kapličkou na podlesí
smutně větve javor shýbá –
a mně zdá se, že můj milý
jinde jiná ústa líbá.
A ten vítr po strništi
jak sklamané srdce kvílí,
za ním v dálku poletuje
strhaný můj věnec bílý.
Smutná jeseň! – dobrý bože,
za té lásky hořkou zradu,
za ty slzy, za ty vzdechy
co mi podáš za náhradu?
70
A co dáš mi za náhradunáhradu,
nevěrný ty drahý hochu? –
Nízký hrobek na hřbitově,
na něm černé hlíny trochu.
IV.
IV.
Jako v slzách oči její
v mlze zhasly hvězdy boží,
a zase svou těžkou hlavu
žalem svadlou klade k loži.
Žádný sen však nepřilétá,
by jí horké schladil čelo,
a v komůrce plné vzdechů,
jak tam šero, neveselo!
Hustý dešť jí v okna bije,
hučí, vzdychá, pláče, šumí,
zdaž těm hlasům žalujícím
jako druhdy porozumí?
A ty kapky deště v pádu
jako dřív se proplítají,
bdící dívce v trapném tichu
smutné zvěsti šepotají:
71
„My jsme sestry těch krůpějí,
které padnou z kněze ruky,
až tvé srdce i s tvou láskou
zdrtí bol a zdrtí muky.
Nad tvým rovem opuštěným
jenom my se pomodlíme,
sladce se to na rtu hocha,
sladčeji však v hrobě dříme.“
A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak tichý hlas svědomí
v dál svou pověst šepotají.
Srdce dívky – poušť je sírá,
padlé sněhy – líčko její,
neboj se, tím mrtvým srdcem
vzdechy více nezachvějí.
Hvězdy si to vypravují,
borek již to šumí stráním,
v nebi pláčou andělové
nad nešťastným milováním.
72
Romance.
O kéž slunce paprsk ranní,
který dělí noční páry,
mojí písní zaleskne se
jako zlaté lemování
v bílém šatu Donny Klary!
Úzký život nastiňuje
kyprých ňader bujné tvary,
oko taje v lesku vlhkém,
nudy mráček tiše pluje
snivým čílkem Donny Klary.
Prchly písně, její sestry,
i smích, její soudruh starý,
ba juž ani nehoupá se
z perlí vějíř – motýl pestrý,
v útlých ručkách Donny Klary.
73
Sedí. – Hlava klesla v ruku,
v líci hoří divné žáry,
ňadrem zmítá bouře divá,
div se nepomate v tluku
zlaté srdce Donny Klary.
Před ní halí stará žena
vetché tělo v pestré cáry,
šedý vlas a tváře žluté,
hnědá ruka napřažena
hádá v dlani Donny Klary.
„Sup uchvátil holubici,
lačnými ji chopil spáry,
když chtěl rvát jí pírka bílá,
slyšel povzdech žalující,
hleděl v oko Donny Klary.
S korunkou had vyšel zlatou,
na letní se vyhřát žáry,
uzřel v trávě spící dívku
a korunku svoji zlatou
složil na klín Donny Klary.
74
Sup a hádě –“ Slyš! v tom vánek
jak by dechl do kytary,
znova zas – ó jaké tóny!
ó jen pohleď na červánek,
jenž vzplál v líčku Donny Klary!
Hlavička se bujně vzpjala.
„Nech si juž ty nudné čáry!
Don Ramiro dole čeká;
jeho srdce touha jala
po objetí Donny Klary.
Shoď mu žebřík provazový,
tu máš dukát – a juž vari!...“
Ztichla baba – skříplo okno,
venku noc, však den vzplál nový
na pavlánu Donny Klary.
75
Cigánovy housle.
Veselo dnes v bílém zámku,
zvučí cimbál, hučí dudy;
starý magnát mladé chase
vyvalit dal plné sudy.
Hlučno v síních, hlučno v chodbách,
tanec šumí po nádvoří,
v zlatých číších od Tokaje
rudé víno krví hoří.
Aj tu cigán! vítejvítej, brachu,
neboj se, že’s polonahý!
feny spí – pán důtky ztratil,
zahraj skočnou od podlahy!
Cigán hraje – z první struny
ostrých tonů roj se valí,
každý ton jest žhavou jiskrou,
každá jiskra srdce pálí.
76
Zní to jako nářek divý,
praská to jak v ohni proutí,
myslíš, struna každou chvílí
musí se juž přetrhnouti!
Hýká to jak vichr v skalách,
jemuž hromy ve zápětí,
z hlubin se to sápe vzhůru
a na druhou stranu sletí.
Divoce a v plném proudu
teď to jásá, hraje, zvoní,
takhle větrem šírou stepí
beťar lítá na komoni!
Tiše teď a utajeně,
jak by had se plazil travou –
táhlé vytí, jak by vlci
sběhnuli se v rvačku dravou.
Slyš! – teď nůž si někdo brousí...
jiný zvuk v to žalující...
divý šum! – jak hejna kání
letěla by k šibenici.
77
Slyšíš je, jak tepou křídly,
o mrtvé jak rvou se tělo?
V tom aj, což to jemným kouzlem
v satanský svár tonů vjelo!
Třetí struna síní zvučí,
samé zvonky, samá něha,
někdy to jen bleskem kmitne,
který z oka lásky šlehá.
Lká to zpěvem filomely,
hoří to jak v číši víno,
jak by klesnul mladý cigán
ve objetí cigánčino!
Touží to a rozplývá se,
tváře žhnou a práhnou kosti
marnou tužbou, palnou něhou,
divým ohněm žárlivosti.
Teď jak cinkot zlatých číší,
v to jak ryky bujné chasy,
a zas nářek, jak by někdo
bil se v čelo, rval si vlasy.
78
Čtvrtá struna teskným stonem
odpovídá pláči tomu
hlasem zvonu, v jehož zvuku
mrtvé tělo nesou z domu.
Úpí jako vichr plání,
když se zpozdil v noční době,
ztrácí se a šepce temně,
jak by mrtvý mluvil v hrobě.
Divý výkřik! – každá struna
teď se chvěje, pláče, výská!
Cigán tiskne housle k srdci,
oko jeho divě blýská!
Dohrál. – Půlnoc... chasa zpita,
nad číší jen magnát kývá:
„Divá píseň... pověz, brachu,
co ta každá struna zpívá?“
Rozhlednul se cigán kolem
po zpité a spící chase,
cos jak ohlas houslí jeho
chvělo se mu v měkkém hlase.
79
„„Velmožný pán sotva věří,
že můž’ struna míti duši,
na mou věru, co si myslím,
hněv i ples můj struna tuší.
Matku měl jsem, dobrou matku,
bůh víví, jak mne milovala,
z hladu jen a z lásky k lidem
hádala a čarovala.
Chyt’ ji magnát z dlouhé chvíle,
na rožeň ji napích’ živou,
jaký div, že moje struna
pláče pro ni písní divou!
Měl jsem bratra – dobrý bratr
beťarem byl, jak to bývá,
nevím sám, proč na oprátce
teď se bratr větrem kývá.
Věru, dobře se mu stalo,
říkávám sám v mnohé chvíli,
leč ta moje hloupá struna
za ním stále lká a kvílí.
80
Ženu měl jsem – posud vidím,
jak se rdí a jak se zdrahá –
nadarmo! ha před magnátem
čardáš tančí polonahá!
Za ruměnec její tváře
dal jí hedbáví a zlato...
Staré bajky! milý pane,
líp juž nemysleti na to.““
Domluvil a housle hladil,
usmál se a k dveřím kráčí...
„Stůj a řekni,“ zahřměl magnát,
„co zpěv čtvrté struny značí!“
Stanul cigán, ušklíbnul se,
zahleděl se oknem k nebi:
„„Toho věru velmožný pán
více nemá zapotřebí!““
Zmizel – magnát běží za ním,
budí chasu po nádvoří,
budí – ale než ji zbudil,
se čtyr stran juž zámek hoří!
81
První růže.
Sto let byl juž rabín Lévi starý,
tělem chorý, duchem ale jarý,
v svatých knihách čítal dnem i nocí,
ba i tajná kouzla měl v své moci.
Dobře věděl, který strom co šuměl,
ba i řeči zvířat porozuměl,
a jak poznal léčivou moc květů,
tak i postih’ dráhy hvězdných světů.
Vesmír, nebe, ba i věčnost celou
pronik’ duší zbožnou, myslí smělou;
dvakrát přišla smrt – však jaké strachy!
rabín zahrál vítězně s ní v šachy.
Neodbytná ale v krátké době
přišla zase jiné ve podobě,
v hrůze pekla nebo v nebes kráse,
chytrý rabín oklamal ji zase.
82
Nové jaro přišlo s květy, zpěvy,
kolikáté ani rabín neví;
po nocinoci, již probděl v tuhé práci,
ještě z rána v myšlénkách se ztrácí.
Aj, v tom k němu vnučka jeho milá
krokem laňky tiše přistoupila,
hladila mu rukou děcka něžnou
vrásky čela i tu bradu sněžnou.
„První růži utrhla jsem tobě,
jež vykvetla v sličné jara zdobě,
první z květů je ta růže bílá,
již nám letos vesna vykouzlila.“ –
„Jak že – co to pravíš, dcero drahá?“
a juž po ní vetchou rukou sahá;
„růže... růže“ – a zas hlavu sklání
ve mladosti sladkém vzpomínání.
„Dej sem růži – snad svou tužbu zkojím!“
a juž růži tiskne k retům svojim,
div že do ní nevydechne duši,
ale běda, pozdě zradu tuší...
83
Šedou hlavu více nepozvedne,
oko hasne – a tvář jeho bledne,
sotva že na dítě ruku sklání
a rtem mdlým jí šepce požehnání.
Jarní slunce v komnatu se vkrádá,
zvědavo, zda rabín v knihách bádá;
jeho duše s hvězdami se druží,
ale ruka drží svadlou růži.
84
Španělská romance.
Done Pedro, proslavený muži,
ty ženichu věčný bez vady,
Donnu Elviru kdy, sličnou růži,
přesadíš do svojí zahrady?
Každý večer stojíš u balkonu,
bez konce je tvoje vzdychání,
srdce tvoje bouří v jednom stonu,
div neklesne v propast zoufání.
A přec záříš jako čerstvá kytka,
nechť se v slunci pleš tvá zablýská,
za to přes hedbávná muší lýtka
klátí hrot se tvého kordiska.
Vizte, kráčí nahoru a dolů,
vysoké mu péro s přilby vlá;
slyšte, kterak z tůně věčných bolů
nové vzdechy šepcí ústa mdlá:
85
„Doňo krásná, skloňte se jen trošku
přes balkonu husté mřížení,
jen střevíček, bílou jen punčošku
ať uvidím k svému spasení!
Nedovedu jako floutek mnohý
na kytaru brnkat za šera,
ani více nestačí mi nohy,
bych moh’ balkon slezat z večera.
Připouštím, že čas v svém burácení
mnohé vrásky vryl mi do čela,
ale jedno vaše políbení –
a hned všecky zmizí docela.
Vím, že každé těla mého hnutí
nemá kouzla vábných gracií,
jedno ale vaše obejmutí –
a hned věčným mládím ožiji!
Za to ale dědicem jsem slávy,
jakou sotva uzří příští věk,
řád mám z Compostely, z Calatravy,
zlaté rouno, modrý podvazek.
86
Meč můj dobře maurské roty znají,
admiral jsem a dědičný grand,
před třiceti lety na turnaji
milostně mi kynul Ferdinand!
Doňo má! – co nejdřív se tu mihne
Don Juan, kobylka dvounohá,
věřte, že jej dýka moje stihne,
ale kdy – to vězí u boha!
Doňo krásná, skloňte se jen trošku
přes balkonu husté mřížení,
jen střevíček, bílou jen punčošku
ať uvidím k svému spasení!“
Elvira? – ta ve růžovém loubí
sedí, sama růže v poupěti,
s ráje slastí její duch se snoubí
v Don Juana bouřném objetí.
„Slyšíš,“ šepce lásky sladkým stonem
a Juana líbá na čelo,
„jednou se zas dole pod balkonem
tomu bláznu vzdychat zachtělo.
87
Má znít stále v naše objímání
jeho ston jak skřeky havraní?“
A Don Juan v sladkém usmívání
k jejím ňadrům hlavu uklání:
„Sladká Doňo, slunce mého žití,
moh’ bych sice ostřím dýky své
komáří to zhasit živobytí,
jež chce zářit v touze mladistvé:
Jest mi ale u vás příliš blaze,
než bych znovu lezl na balkon,
pak by mně to mohlo přijít draze,
kdybych nový vznítiti měl shon.
Co budu květ vašich líbat líček
a se kochat v ňader vlnění,
vystrčte mu zlatý pantoflíček
skrz balkonu husté mřížení.
A tak oba oblažíte divem,
stejnou budem pláti milostí:
já ve vašich očí lesku snivém,
on v punčošek vašich bělosti.
88
Libo-li však, ihned ostrou zbraní
na místě mu za vás odpovím!“ –
Doňa retů jeho v pousmání
vějířem se dotkla perlovým.
Vystrčila rychle pantoflíček,
rděla se jak růže v poupěti,
a jak zlatý motýl s jejich líček
lásky sen jim klesl v objetí.
Dole Pedro se skloněnou hlavou
ve ztrnutí zbožném tiše stál
a výš zíral, kde půlnocí tmavou
pantoflíček jako hvězda plál.
Čarovná noc jižní při měsíčku
obrací juž k slunci obličej;
Pedro posud zírá k pantoflíčku –
kde jest ale bílá nožka z něj?!
89
Ben Akiba.
I.
I.
Dávno slunce zašlo, město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
K bráně poutník mladý volným kráčí krokem,
místa svého mládí kalným hledá okem.
Kolem bledých, přísných tahů obličeje
černá kadeř dlouhá ve prstencích spěje.
U brány fík starý – zde jej políbila;
deset let juž tomu, zda mu věrnou byla?
A vzpomínky jeho, když se v dumy ztrácí,
v mladosti jih letí jako tažní ptáci.
Ve chudobě zrozen poznal žití trudy,
z drobtů svého pána živ byl rabín chudý.
A tu blázen zaplál láskou k jeho dceři,
k purpurové růži na bohatém keři.
Vyhnali jej z domu – bolest zbyla jemu
a pak láska k jeho lidu nešťastnému.
90
Světem chodil v dumách, zabloudil hnán žalem,
kde v své slávy rumech stojí Jerusalem.
Chodil pouští, lesy, na ruinách sedal,
zbytky minulosti svojich otců hledal.
Zbytky jejich slávy, myšlének i bludů,bludů
jako pilná včela snášel do Talmudu.
Nechť myšlénky duši, cesty tělo tuží,
srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.
Toť myšlénka zlatá, jež mu z mládí zbyla;
deset let juž tomu – zda mu věrnou byla?
Ptá se, a tu slyší tu zvěst neslýchanou:
dcera Azalova posud není vdanou.
Třikrát vůle otce juž ji zasnoubila,
marný hněv i slzy – ona stálou byla.
Nosí černé šaty, nepromluví slova
a jmenuje sebe Ben Akiby vdova.
91
Akiba to slyší, šepce slzu v oku:
Zda mi bude věrnou ještě deset roků,
Nežnež mé velké dílo bude dokonáno?...
Nedomyslil, zmizel, než svitnulo ráno.
II.
II.
Deset roků prchlo – město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
Aj, tu Ben Akiba kráčí ku domovu
a v snech mládí svého rozhlíží se znovu.
Vlas prokvětlý stříbrem kol skráně se točí
a proroka vážnost hledí z přísných očí.
Mnoho zřel i zkusil, prošel dávné kraje,
viděl Jehovy kouř stoupat ze Sinaje.
Prošel zemi otců v bádání a hoři
od libanských cedrů až k rudému moři.
Viděl Egypt, spával mezi obelisky,
tušil, že jest cíle svojí cesty blízký.
92
Lidstva duch se snesl jednou k jeho loži,
vstoupil v duši jeho jako anděl boží.
A on poznal lidstva bol a utrpení
a zasvětil jemu žití své i snění.
Poznal, že bůh mluvil nejen s Israelem,
že duch jeho vane v člověčenstvu celém.
Že každý duch lidský v myšlenek svých květu
hořícím jest keřem, v němž bůh mluví k světu.
Nechť myšlenky duši, cesty tělo tuží,
srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.
To myšlenka zlatá, jež mu z mládí zbyla –
dvacet let juž tomu, zdaž mu věrnou byla?
Ptá se tu, a slyší v domě žal a sváry,
vydědiv svou dceru zemřel Azal starý.
Ona opuštěna, když ji bída hněte,
stříhá vlasy svoje, prsteny z nich plete.
Pláče ve dne, v noci, nepromluví slova
a nazývá sebe Ben Akiby vdova.
93
Akiba to slyší, šepce slzu v oku:
Bože, dej mi sílu ještě deset roků!
Mne volá mé dílo tajuplnou mocí! –
Nedomluvil, zmizel ještě před půlnocí.
III.
III.
A zas deset roků – město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
Ve všech oknech lampy hoří živým zlatem,
žalmy znějí městem – večer před sabatem.
Aj, tu poutník starý! ku otčiny prahu
Akiba jde skončit bludnou svoji dráhu.
Jak sníh jeho vlasy, vous jak stříbro bílý,
těžká hlava v snění ku prsoum se chýlí.
Ale v černém oku stejným leskem hárá
k milence a k lidu láska jeho stará.
Teď svět celý prošel – u kolébky lidí
hledal tajný zákon, který světy řídí.
94
Viděl starý Babel, na Gangu byl hostem,
v zjevech noci trávil modlitbou i postem.
A tu náhle poznal, že bůh žije v světech,
jako teplo v slunci, jako vůně v květech.
A příroda celá že dlí v ruce boží
jako růže, již si děcko na dlaň vloží.
Ku věčnosti člověk, vlna spěje k moři,
ale nad oběma slunce lásky hoří.
Teď se opět vrátil – skráň mu starost hnětla,
ale zlatým křídlem sláva před ním letla.
Od vzdálených hranic až k rodnému městu
na vítězný pochod změnila mu cestu.
Teď jak ve průvodu ulicemi kráčí,
a jen spatřiti jej, zástupy se tlačí.
Došli k synagoze. – Hle, tu žena sedí,
v modlitbě se třesou rtové její bledí.
Zrak se kalí slzou, šedivé má vlasy,
na čele i v tazích zbytky dávné krásy.
95
Ben Akiba stane – sotva oku věří...
a juž letí v náruč Azalově dceři.
Líbá tvář i ruce, šedý vlas jí hladí
jako v dobách lásky, jako v dobách mládí.
„Bůh buď požehnaný, moje holubice,
co jsem tebe našel, nevzdálím se více!
Vlasy zšedivěly, avšak v jeseň chudou
nám pod sněhem teprv růže kvésti budou.
Já jsem hledal boha – prošel šíré země,
hvězdným nebem, bouří, mořem mluvil ke mně.
Často v duchu lidském jeho tvář se stkvěla –
v tvé věrnosti ale zjevil se mi zcela.“
96
Romance.
Do svaté země rytíř jel,
a cestou mdlý i válkou
v zpomínkách smutných rozhlížel
se truchlou pouště dálkou;
a nikde stín a nikde proud,
u nějž by mohl spočinout,
a slunce stále pálí.
I ztratil voj a druhy své,
snad juž se cíle mine: –
aj hle, tu v poušti palčivé
vstříc palma jemu kyne;
a kde se oas usmívá,
tam krásná dívka spočívá,
zda bdí anebo dřímá?
A zda to pravda čili sen,
sám rytíř neví ani,
a jak v pohádce okouzlen
se toužebně k ní sklání;
97
i zří těch očí modrojas,
i ňader vlnu, zlatý vlas,
a v srdci cítí ránu.
A sedne si k ní do trávy
a dlouho mluví tiše,
až na konci té rozpravy
mu srdce blahem dýše.
„Ó buď mé pouti odkazem,
tvé srdce – to má svatá zem,
dost zápasu a boje!“
A již svolila na polo
a již se k němu sklání,
an mnich tu kráčí okolo
na pouti palnou plání;
„Ave“ mu vázne na rtech mdlých
a ve bohatých krůpějích
pot s čela jemu splývá.
„Ó svatý muži, pospěš k nám,
zde kratší cesta k nebi,
a pomoci tvé víc než tam
je tady zapotřebí.
Dej mdlému tělu oddechu
a srdcím lásky potěchu
a sňatku požehnání.“
98
A rytířovi po boku
mnich used’ v loubí stinném,
ten vyndal pohár z tlumoku
a naplnil ho vínem.
„Snad žár těch zlatých rubínů
ti šlehne v duše hlubinu
a mladost vrátí tobě!“
A s radostí mnich pohár zved’,
jenž v slunci planul zlatem,
a vyprázdnil ho na dno hned
a v rozchvění děl svatém:
„Líp chutná mok ten granátný
než růženec můj posvátný,
nuž ještě číši jednu!“
Pak ruce ku modlitbě vzpjal,
snoubenci před ním klečí,
slib jejich křížem požehnal
i církve svatou řečí.
A rytíř děvě v náruč kles’,
a v srdcích obou jeden ples –
ó blahá chvíle štěstí!
Jak ptáče k jihu letící
spěl pěvec pouště žárem;
99
on ještě k této trojici
sem scházel s písní darem.
Hle, laur mu skráně ovijí,
vlas volně splývá po šiji
a ruka lyru třímá.
A vesel rytíř zajásá:
„Což dnes mi přeje nebe!
ty’s pravá sňatku okrasa,
sám bůh mi poslal tebe;
aj, vínem pohár naplním,
kéž zlatem jeho rozvlním
tvé struny k jaré písni!“
A pěvec v struny udeří
a k tonům svůj hlas druží;
tak v modro skřivan zaměří,
tak slavík zpívá růži,
tak bouří v skalách bystřice,
tak víly v svitu měsíce
rej na pažitě vedou.
A ku čarovné písni té
i každý kámen zvučí;
hle, zřídlo v trávě ukryté,
a kolem květy pučí,
100
a rytíř v lásky roznětí
svou ženu tiskne v objetí
a mnich si hledí číše.
Ó luzné tonů proudění,
všech srdce plno blaha,
a pěvec v svatém nadšení
vždy bouřněj v struny sahá.
V tom zástup jezdců přicválá,
a radost jejich nemalá,
že svého pána našli.
„Dost zápasu a rozbroje!“
– ten k družině děl svojí –
„já dobyl kořist bez boje,
v ní ctěte ženu moji!
Teď na vždy doma zůstanem,
mnich bude naším kaplanem
a pěvec hostem vzácným.“
I zajásal tu jezdců sbor;
dost ran i boje měli,
a chutě v stíny rodných hor
na bystrých ořích spěli,
101
a v dlouhou cestu svatební
jim zlatá struna pěvce zní
jak hymnus věčné lásky.
A k domovu když přišel voj,
tu k mnichu pěvec pravil:
„Ó kéž by jenom každý boj
se touto cestou spravil,
tu by od vrahů a jich zlob
se svatou zemí Kristův hrob
byl osvobozen brzy!“
102
Pohřeb Alaricha.
Mrak ztrhaný – jen sotva chvílí
že měsíc bleskne mlhami.
Nuž k práci! – půlnoc rychle pílí.
Ó Alarichu, orle bílý,
jenž z rodných krajů v proudu hlučném
při trub a bubnů plesu zvučném
jsi letěl v dálku před námi!
Hle, slza rosí brvu naši,
když věrný tvůj lid tebe snáší
pod řeku mezi skalami.
Výš pochodně! – a jejich ve svitu
to drahé břímě muž podávej muži!
V před bojovníci zbroje ve třpytu,
dál kněží sbor; k nim ať se starci druží!
Jen blíž, jen rychle blíž!
Syn tvého kmene přijde po letech
a z jeho ňader teskný vzletne vzdech:
Ó Alarichu, spíš?
103
Hle, luny zář po naší zbroji
se láme kalným paprskem.
My vzpomínáme, silou svojí,svojí
jak vůdcem naším bývals v boji,
jak bouří šírým krajem světa
tvá jízda hřměla rychloletá,
že nespoutal ji moří lem!
Teď klidně spi! – Od svého lidu
ten bezpečný hrob v tichém klidu
a vřelou slzu díků vem!
Výš pochodně! – Hle, naše postavy
jak tajemně se k hrobu tvému kloní,
vln z dálky šum jak duchů pozdravy
ti v hluchý spánek tklivé dumy zvoní.
To drahé tělo níž!
I věrný kůň tvůj, v oku němý žal,
svou hlavu sklání, jak by se tě ptal:
Ó Alarichu, spíš?
Nuž na koně jej spusťme spolu,
přivažme nohy k ostruhám!
Nechť hruď se úží v těžkém bolu,
jen za balvanem balvan dolů!
Naposled nad ním skloňme štíty,
hle, jeho kůň i chochol skrytý
104
juž zvolna mizí v náruč tmám...
To jediná jest naše těcha,
že v klidu vrah tvou hrobku nechá
i zápas divých živlů sám!
Výš pochodně! – Ať zazní kněží zpěv!
poslední kámen skloněn k hrobky víku.
Juž řeka spuštěna a proudů řev
se mísí v nářek starých bojovníků.
Proud stříká k nebi výš!
Sem kdysi barbar přijde po čase
a s hrůzou tajnou tebe zeptá se:
Ó Alarichu, spíš?
Mrak ztrhaný – jen sotva chvílí
že měsíc bleskne mlhami,
noc truchlivá se k sklonu chýlí...
Ó Alarichu, orle bílý,
kol tebe křídlo dějin víří,
zvěst slávy tvojí světem šíří!
Ty dřímáš mezi skalami!
Ha, bratří, stavte slzy v zraku,
hle, bílý orel krouží v mraku!
To jeho duch jest nad námi!
105
Výš pochodně! Nechť padne v trosky svět,
a železné ať písmo dějin zbledne!
To jistě víme, řadou dlouhých let
krov tvého rovu nikdo nevyzvedne!
Pro věčnost je tvá skrýš!
Až lidstvo zhasne, mraků, větrů chvat,
i příboj vln se bude tebe ptát:
Ó Alarichu, spíš?