Thorwaldsen.
„Jen duj, jen dujduj, ty vichřice;
když tebou strom i keř se zmítá,
tu vesele mé dláto lítá,
tu duch zaplane nejvíce!
Já v mysli těkám za tebou,
a síla, jež mi v hrudi stydla,
zas dme se tužbou plamennou,
a duši mojí rostou křídla,
a jiskra mého nadšení
zahárá v mocném plameni.
Ha, velebný to věru cit,
když mohu obraz duše svojí,
jejž dlouhou péčí nitro kojí,
své ruky vzmachem v mramor vlít!
Hle! každá rána kladiva
zde nový půvab odkrývá.
Tak i s kalichu lilie,
nežli se v poupě rozvije,
[3]
za listem lístek dolů padá,
až náhle z rána lilje mladá,
v nádherné kráse rozkvětlá
ponoří kalich do světla.
Jen duj, jen dujduj, ty vichřice;
když tebou keř i strom se zmítá,
tu vesele mé dláto lítá,
tu duch zaplane nejvíce!“
Noc minula, a svitlo ráno,
a dílo mistra dokonáno.
Amor a Psyche! – –
Jaká něha
a jaký oheň lásky šlehá
z těch božských tahů plamenných,
jaký to půvab se rozlívá
a opět v jemné kouzlo splývá
po údech těla souměrných!
Sám mistr diví se a žasne,
když stopuje ten soujem vnad;
však brzy vřelý zápal hasne,
a v umělcovo srdce vkrad’,vkrad’
se nedůvěry starý had.
4
„Snad proto jsem ze svého nitra
vší pílí tebe vytvořil,
bych nespokojen s tebou zítra
tě vlastní rukou rozbořil?
Ha, zdaž to není vášeň pouhá,
zda vysílené duše touha,
zda krev to v žilách žárem buší
a otravuje chorou duši,
či snad jest bludem umění?
Na ráně mého kladiva
zda odlesk božství spočívá,
či snad mne klame nadšení?
Či klamem též byl onen zápal,
s kterým se mladík dláta chápal?
Tož boha vzývám v chvíli tu,
má-li s mou bídou soucitu,
ať zjeví se mi v blesku živém
a ukáže mi náhlým divem,
že povolán jsem k umění!“
A černá noc se přivalila,
s ní divých živlů soptění,
ve mračný závoj hvězdy skryla,
a za náhradu rozžhla v něm
svých sírných blesků diadém.
5
Divoký vichr v lůně skal
se žalnou písní rozlehal,
a hrom burácel k tomu reji,
i blesk plál v mraku divočeji.
Jak třtina větrem tak se chvěl
na loži mistr v divých snech,
když v hromů víru blesk tu sjel,
a dílna stála v plamenech.
Uleknut skočí mistr s lože:
„To není smyslů mámení,
teď v blescích mluvíš ke mně, bože,
již znám, již znám tvé znamení!“
A divý žár mu v srdci vře,
když dvéře dílny otevře,
a div se žasem nepoděsí,
když všecko vidí v jedné směsi;
však divem božství trne hnut:
Amor a Psyche – nedotknut.
Nad ssutiny, jež kolem leží,
a mezi blesky, které plají,
se jeho sochy pozvedají
v své nesmrtelné kráse svěží
a samy svědčiti se zdají:
co ušetřil bůh bleskem svým,
to patří věkům budoucím!
6
A mistr pohnut klesá v prach,
v hlubokých tona myšlenkách,
a bouře, která nocí duje,
úmysl jeho potvrzuje,
a blesk, jenž posud mrakem lítá,
ten zastaví se v běhu svém
a na mistrově čele splítá
budoucí slávy diadém.
7