Tři jezdci.

Tři jezdci.
Tři jezdci jeli tiše doubravou, močálem jeli – mraky nad hlavou. Červánků krví západ zahoří a první jezdec takto hovoří: „Já smuten v boj jsem nikdy nespěchal, však dnes jsem doma sestru zanechal; tak mladičká jest – jaký trud a žel, až uloupí ji cizák nepřítel!“ Teď nový mrak se po obloze hnal a druhý jezdec tak se zadumal: „Což sestra žal svůj brzy pochová, jak pod okénkem zazní podkova; však hůř jest mně – já doma ženu mám a bolesti pln na ni vzpomínám. Ta dítky má – div mne to nezmučí! pod srdcem jedno, druhé v náručí. A jak hloh trpké nese ovoce, tak vychování dítek bez otce!“ 13 Nezavál vichr z pusté skaliny, leč třetí zalkal z duše hlubiny: „Což sestra, žena – věru bolný cit! já ale matku musel opustit; matička moje, bídná stařena, jak nad potokem vrba zlomená, ta vypláče si oči do krve, vždyť jedu od ní dneska po prvé; té při vzpomínce jest mi ku pláči, kdo po smrti jí víčka zatlačí!“ A v smutném tichu jedou dál a dál močálem černým, kolem holých skal, a nežli měsíc na vlnách se skvěl, na sestru první jezdec zapomněl; a válečnou když píseň zapěli, i druhý jezdec čelo zveselí; a vrahů tábor hle již v plamenech, však třetí pořád samý pláč a vzdech; a nežli mlha klesla na trávy, již vybojován boj byl krvavý. Prvnímu orel v lebku zaťal spár a v rose schladil krve jeho žár. 14 Vlk druhého si zavlík’ v houštinu a bohatou měl na něm hostinu. Leč třetí prapor až ke konci nes’ a s jmenem matky na rtu k zemi kles’. A že i v smrti na ni vzpomíná, tož z těla jeho vzrostla kalina, a na kalinu bílý ptáček slet’ a zazpíval – keř jeden list a květ, a zpívá ptáček z noci k svítání: – ó matko! – dítě! – jaké shledání! 15