Romance.
Do svaté země rytíř jel,
a cestou mdlý i válkou
v zpomínkách smutných rozhlížel
se truchlou pouště dálkou;
a nikde stín a nikde proud,
u nějž by mohl spočinout,
a slunce stále pálí.
I ztratil voj a druhy své,
snad juž se cíle mine: –
aj hle, tu v poušti palčivé
vstříc palma jemu kyne;
a kde se oas usmívá,
tam krásná dívka spočívá,
zda bdí anebo dřímá?
A zda to pravda čili sen,
sám rytíř neví ani,
a jak v pohádce okouzlen
se toužebně k ní sklání;
97
i zří těch očí modrojas,
i ňader vlnu, zlatý vlas,
a v srdci cítí ránu.
A sedne si k ní do trávy
a dlouho mluví tiše,
až na konci té rozpravy
mu srdce blahem dýše.
„Ó buď mé pouti odkazem,
tvé srdce – to má svatá zem,
dost zápasu a boje!“
A již svolila na polo
a již se k němu sklání,
an mnich tu kráčí okolo
na pouti palnou plání;
„Ave“ mu vázne na rtech mdlých
a ve bohatých krůpějích
pot s čela jemu splývá.
„Ó svatý muži, pospěš k nám,
zde kratší cesta k nebi,
a pomoci tvé víc než tam
je tady zapotřebí.
Dej mdlému tělu oddechu
a srdcím lásky potěchu
a sňatku požehnání.“
98
A rytířovi po boku
mnich used’ v loubí stinném,
ten vyndal pohár z tlumoku
a naplnil ho vínem.
„Snad žár těch zlatých rubínů
ti šlehne v duše hlubinu
a mladost vrátí tobě!“
A s radostí mnich pohár zved’,
jenž v slunci planul zlatem,
a vyprázdnil ho na dno hned
a v rozchvění děl svatém:
„Líp chutná mok ten granátný
než růženec můj posvátný,
nuž ještě číši jednu!“
Pak ruce ku modlitbě vzpjal,
snoubenci před ním klečí,
slib jejich křížem požehnal
i církve svatou řečí.
A rytíř děvě v náruč kles’,
a v srdcích obou jeden ples –
ó blahá chvíle štěstí!
Jak ptáče k jihu letící
spěl pěvec pouště žárem;
99
on ještě k této trojici
sem scházel s písní darem.
Hle, laur mu skráně ovijí,
vlas volně splývá po šiji
a ruka lyru třímá.
A vesel rytíř zajásá:
„Což dnes mi přeje nebe!
ty’s pravá sňatku okrasa,
sám bůh mi poslal tebe;
aj, vínem pohár naplním,
kéž zlatem jeho rozvlním
tvé struny k jaré písni!“
A pěvec v struny udeří
a k tonům svůj hlas druží;
tak v modro skřivan zaměří,
tak slavík zpívá růži,
tak bouří v skalách bystřice,
tak víly v svitu měsíce
rej na pažitě vedou.
A ku čarovné písni té
i každý kámen zvučí;
hle, zřídlo v trávě ukryté,
a kolem květy pučí,
100
a rytíř v lásky roznětí
svou ženu tiskne v objetí
a mnich si hledí číše.
Ó luzné tonů proudění,
všech srdce plno blaha,
a pěvec v svatém nadšení
vždy bouřněj v struny sahá.
V tom zástup jezdců přicválá,
a radost jejich nemalá,
že svého pána našli.
„Dost zápasu a rozbroje!“
– ten k družině děl svojí –
„já dobyl kořist bez boje,
v ní ctěte ženu moji!
Teď na vždy doma zůstanem,
mnich bude naším kaplanem
a pěvec hostem vzácným.“
I zajásal tu jezdců sbor;
dost ran i boje měli,
a chutě v stíny rodných hor
na bystrých ořích spěli,
101
a v dlouhou cestu svatební
jim zlatá struna pěvce zní
jak hymnus věčné lásky.
A k domovu když přišel voj,
tu k mnichu pěvec pravil:
„Ó kéž by jenom každý boj
se touto cestou spravil,
tu by od vrahů a jich zlob
se svatou zemí Kristův hrob
byl osvobozen brzy!“
102