Vlčí stopa.

Vlčí stopa.
Temná noc a tichá – jako hrob step mlčí, starý hetman v sněhu hledá stopu vlčí. Od břehu, kde řeka pod ledem burácí, divně se ta stopa v sad až panský ztrácí. Druhou noc již darmo hetman do svítání tiše ponocuje sám s nabitou zbraní. Kolem mlha, kam jen obzor sáhne šírý... hetman v zamyšlení kroutí šedé kníry. Čapku tlačí v čelo: „Sper to tisíc hromů, škoda noci, škoda, půjdu raděj domů!“ Aj, v tom se na sněhu jasná záře kmitla... hetmanovi hlavou myšlenka prolítla. Hrozná tak a děsná jako propast bezdná, kam nevnikne luna ani záře hvězdná. Za ní zástup jiných v muk vířivém kole – hoj! tak supů stádo slétá ku mrtvole! 8 Slyš... snad vlk to zavyl v dálce v mlze šeré, či snad mrazný vichr do topolů pere? Opět... zdaž to okno aneb vichr stená – ďáble! za tím oknem dřímá jeho žena. Jeho mladá žena – plná, krásná růže, kdož té bujné krvi, kdo jí věřit může? Jeho mladá žena – holubice smavá... hetman oko v slzách pušku ohledává. Zas nový proud světla, v něm dva stíny hrají, viz! dvě bílé ruce okno otvírají. Div se hetman zdrží ve šíleném bolu – hle, stín jeden tmavý jak se spouští dolů! Druhý stín se kloní v jeho obejmutí, slyš těch palných retů sladké přižehnutí! Co snad věčným bude toto políbení? hetman k líci pušku v divém tiskne chvění. Houkla rána... výkřik – step i sněhy mlčí, hoj! dnes jistě hetman našel stopu vlčí! 9