Jak svobody duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje,
přes balvany skal a pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle! v jeho víru jícen tmavé sluje.
Nad ním jak obři svalovitých paží
skal strmých řada v oblouk vystupuje,
a v divém jeku jeho na zápraží –
slyš, vlny zpěněné se lámou, pnou a sráží.
Ha, kterak proudu hřímající hlasy
ozvěnou trojí vrací skála holá!
Sem Aturův král, kmet již stříbrovlasý,
poslední zbytky rodu svého svolá,
a jeho oko slzám neodolá.
A jako kámen chvějící se v pádu,
než ke dnu klesne, vodu zčeří v kola,
tak stařec, vida svojich dlouhou řadu,
mluví k nim naposled ve bouři vodopádu:
„Let osmdesát jste pod mými zraky
jak mocné cedry v záři slunce stáli,
červánky blaha aneb bouře mraky
nech oslnily této vlasti skály,
nám hroudy země v zlaté klasy tály.
My dali bohům, co kázala víra,
my láskou k sobě i k svobodě pláli,
a svědkem jest mi nebe i zem šírá,
že z pouhé bázně kmen Aturův neumírá.
Však od té doby, co nepřítel cizí
náš plení kraj a pije naše vody,
tu blaho, mír a spokojenost mizí,
a v hojnosti kde žily naše rody,
sup na bojišti tučné slaví hody;
kol všecko kypí odbojem a zmarem,
bůh války slaví hlučné chorovody,
i háje svaté trhá lačným spárem,
až nebe zardívá se chatek našich žárem.
Pro krb domácí, i pro věčné bohy,
pro odkaz otců, drahou domovinu,
v porobu pad’ již sousední kmen mnohý,
i mnohý z našich vykrvácel synů,
dost zápasů, již dost hrdinských činů!
Až k těmto skalám! – dál nemůžem zpátky,
zde naposled vás na své srdce vinu;
než v otroctví – tož raděj v klínu matky
si vynajdeme hrob a v hrobě spánek sladký.
Vidíte proud, jak skalami se valí
divokým jekem vlnou rozpěněnou,
v něm sluje otvor dešť krůpějí halí,
a nad propastí jeho zamlženou
se balvany skal v závratnou výš klenou.
Kolikrát lovec v nedočkavém spěchu
až sem stopoval kořist vyplašenou,
a bouří stížen pod skalnatou střechu
unaven v objetí kles’ hostinnému mechu.
Tam obrátíme bludné svoje kroky,
hrob sama příroda nám otevírá,
hradbou nám budou skalin strmé boky,
jež planý břečťan věrnou paží svírá,
nám světlem bude otců mrav i víra.
Tam o svobodě bude se nám snívat
– neb kdo žil pro ni, nikdy neumírá! –
tam prales bude v naše sny šumívat
a v blescích vodopád nám svoje hněvy zpívat!“
Kmet domluvil. – Jak vánek šumí klasem,
tak od úst k ústům jeden šepot letí,
a jakby tajným vybídnuti hlasem,
vespolek sobě klesnou do objetí,
tu ženu muž, tu matka líbá děti...
pak popelnice na svá bedra vzali,
a v dlouhé řadě panny, muži, kmeti
ve tichém pláči táhli mezi skály,
k oběti poslední by oltář zbudovali.
Kouř modravý k oblakům výše stoupá,
v průzračný závoj vodní mha se slila,
dým v prstencích se nad propastí houpá,
a v důkaz, že je oběť bohům milá,
se nad vodami duha objevila.
Šum borů ztichl, ba i proudu vřava
se náhle v jemnou hudbu zkonejšila,
kněz modlitbu svou tiše dokonává,
juž kráčí k skalinám, juž za ním národ vstává.
Teď posledně dávají slunci s bohem,
i vlasti své poslední pozdravení,
juž ztrácejí se za skaliny rohem,
juž zmizeli – jen z dálky jejich pění
se mísí v proudu divé burácení.
Tak pro svobodu zemřel národ malý,
veliký v boji, větší v utrpení;
ať přijde vrah! – zde najde holé skály
a v skalách popel těch, jenž se ho nelekali.
Jak volnosti duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje,
přes balvanů a přes pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle, v jeho víru jícen tmavé sluje!
Tam rod Aturův slavný spánek dřímá,
skal hradba jemu k stráži vystupuje,
stříbrným pláštěm proud ho obejímá
a nad ním vodopád volnosti písně hřímá.