Na břehu mořské úžiny
stál v středu svojí družiny
Knut, starý dánský král;
juž večer byl, a větrů kvil
s šedinou jeho hrál.
Tu každý, v srdci teskný cit,
zřel v dálku schýlen na svůj štít,
jak mlhou kraj se tměl,
tu Kanut kmet svou ruku zved’
a k moři takto děl:
„Ó valné moře, bouřný šum
tvých hlaholů a tvojich dum
já záhy slyšel hřmít,
když nehebkou mně kolébkou
byl otce starý štít!
Já dítě na tvém břehu hrál,
z tvých tesů lesklé škeble bral,
v tvou dálnou zíral pláň;
a půtkou zmdlen v chlad tvojich pěn
jsem nořil palnou skráň.
Tys před mou první výpravou
svou kápi zvedlo mlhavou,
vln ukrotilo dav,
a v červáncích kol plachet mých
jsi stkalo zlatohlav.
A když jsem získal korunu,
svých otců used’ na trůnu,
já k pomoci tě vzal,
mých zbraní čest i slávy zvěst
tvé vlny nesly dál.
A ve hradu když kamenném
na retu našem plamenem
plál pohár vína pln,
tu v bardů zpěv se mísil řev
tvých rozbouřených vln.
Pak v nových bojů nový hluk
tvůj svůdný šum, mých rohů zvuk
mne lákal poznovu;
teď nosí zem až v nebes lem
tíž mojich okovů!
Ó valné moře bez mezí,
i ty zkusíš mé řetězy,
jež hodím na tebe!
dej odpověď, kdo věčím teď
od země do nebe!“
A v smíchu řetěz Kanut zved’,
plál zpupnou pýchou jeho hled,
když patřil na vln rej,
a znovu dál se z hloubi smál
a v moře hodil jej.
I zavzněl pokřik družiny:
„Jen Kanut král náš jediný,
svět šírý – jeho trón!
i moře val teď v pouto vzal,
kdo věčí nežli on?“
Však poslyš! – z dálky jaký ruch!
jak na dně moře bouře bůh
by svoji hlavu zved’,
teď v hloubce zas jak hromu hlas,
a Kanut náhle zbled’.
Zář blesku vzplála krvavá,
vír proudu zbarven do tmava
teď roste jako zeď,
řve víc a víc jak tisíc lvic –
slyš! moře odpověď!
A ze dna kal a z hlubin rmut
se valí blíže, kde stál Knut,
slyš! zařval proudu rej,
teď výše vzlet a pouto zpět
mu vrazil v obličej!
A nová bouř a nový jek...
Ó proč se nedal na útěk
za pány Kanut král,
když ocean, teď král a pán,
se z hlubin děsně smál?