SATANELA.

Jaroslav Vrchlický

SATANELA.
[107] (1874.)
[108] Jako v hradu trosky šeré šlehne luny paprsk plný, jak ve chmurné stíny lesa zbloudí náhle motýl pestrý, jako v číši zrezavělou padne krůpěj vína zlatá: tak v mou mysl zachmuřenou i v mé srdce osiřelé šlehnul paprsk věčné lásky, zbloudil motýl obraznosti, padla krůpěj poesie; – řekněte mi, k této písni čeho více zapotřebí? I. I.
 Roderigo Gonvazales, rytíř řádu Johanitů, vyšel jednou k hlídce ranní, jak to míval v obyčeji; [109] byltě tenkrát ještě Rhodos štítem světa křesťanského proti Turkům, neznabohům. Sotva vyšel z brány hradu, viděl, kterak u strážnice bosonohé dítě stojí. Útlé tílko jak bys vdechnul do živůtku pestrých barev, vlasů černých vrkoč plný nakvap stočen v rudý šátek. Když k ní přišel Roderigo, zvedla k němu v usmívání velké oči, žhavé jiskry, malou kytku podala mu z horských květů divé vůně ovázaných stužkou bílou. Roderiquez se usmál také, políbil ty pestré květy, sklonil se k ní, až svým vlasem jejího se dotknul čela, a otázka se rtů tiše sjela mu jak vůně s květů: – Krásné dítě, jak tvé jméno? 110 – Říkají mi Satanela! – Satanela?... divné jméno, dvorně rytíř odpověděl, avšak hodno, by sám anděl kořil se tvé božské kráse! Od té doby každodenně v stejnou chvíli na úsvitě stálo u bran citadelly hnědé dítě bosonohé. Den co den měl rytíř kytku a vždy slíbal její květy – myslil snad, že při tom líbá útlé rtíky Satanely. Však dnem prvním v podjeseni zmizela též Satanela, jako ptáče z lesních stínů, jako z luhů včela zlatá... ulétla snad s vlašťovkami. Za rok ale, když máj vonný růží dýchal do okénka, přišla vždycky s prvním ptákem, s první lučin prvosenkou. 111 A tak časem zvyknul rytíř na kytky i na polibky, které často místo květů na rty dívky zabloudily,zabloudily jako včely lačny medu. Tak i dnes po dlouhé zimě s květy přišla Satanela, ale bože – ne víc dítě, ale žena v plné kráse; ne víc poupě amarantu, ale tmavá růže vonná; ne víc děcko ostýchavé, ale dívka klopíc oči v blahém zmatku, v chvíli štěstí. Útlé rtíky, dřív jen proužky z lístků bledé růže plané, rozvily se v plné květy, po jichž rose opojivé mřel bys touhou neskonalou. Každé poupě útlých ňader vzpjalo se teď vlnou bujnou, div že hlava nešla kolem spočinouti v unavení na sametu jejich hnědém. A ty vlasy, které nyní 112 trojím věncem čelo její objímaly jako rámcem, jistě že by rozpoutány k patám padly v sterých vlnách. Ale také jaká změna! Nestála juž u bran hradu, ale v lidstva davu hlučném tančila dnes na náměstí. Kolem ní jak šumné moře pestré čapky, tváře snědé, v lidu pokřik, hovor hlučný cimbál vedl s tamburinou. Prut lilije tílko její, oči jedno moře blesků, a ta nožka útlá v tanci točí se jak lístek větrem. Tak ji spatřil Roderigo, když šel ráno po náměstí; viděl vše a jeho bytost ztratila se v srdci celá, celým dnem mu v uších znělo: Satanela! Satanela! Večer seděl v zamyšlení, dlouhou chvílí číše prázdnil proklínaje plášť svůj tmavý. 113 II. II.
 To mou věru není vinou, že jest vesna dobou lásky, večernice hvězdou její, růže květem milujících, slavík jejich ptákem svatým, básníkova píseň sladká kolébavkou jejich blaha i pohřební jeho písní! Dvě zdi trosek zasmušilých do objetí sesterského oblouky své uklánějí. V rozpuklinách břečťan roste, na cimbuří hloh a střemcha i koberec mechu bují. Mezi kámen tráva sedla; její tmavé, dlouhé stonky visí dolů k pohře větrů jako vlasy ženské hlavy. V smutných těchto zříceninách – dřív to býval slavný klášter – cikáni se rozložili. 114 Soumrak padl na krajinu, v dálce potok temně hučel, lesy časem zašuměly jako ze sna. – A zas ticho... V toto šero před půlnocí trosky šedé vyzíraly jako obr dávných časů, jenž po dlouhých, dlouhých letech navrátil se z hrobu k zemi, a teď stojí udivený kvapných časů nad proměnou. Ba ty trosky byly obrem, plece jeho – hradba skalná, paže jeho – dva oblouky v temnou dálku napřaženy, okna nyní osvětlena cikánského ohně září svítila jak oči žhavé. Ticho, ticho nad krajinou... za to v troskách život bujný! V starých zdech a mezi rumy míhají se tmavé stíny, v klenby zvyklé temnu noci šlehá ohně jazyk rudý, v skrýše zdí a sluje skalní 115 zvyklé tichu ospalému neb jen reji větrů zimních, šumu listí, ptactva zpěvu, zvučí cimbál prostořeký, zvoní písně hravá sloka. U plamenu na kameni sedí stařec bělovlasý, vůdce kmene cikánského, v záři ohně jen se svítí sponky pláště na ramenou, i za pasem nože dlouhé. Proti němu na koberci polo v leže mladá žena zádumčivě hledí v oheň, rukou hnědou čelo stíní; šnůry perel matně lesklých a bohaté proudy vlasů zdobí též i zahalují kyprých ňader bujné vlny. Vedle ní muž sedí mladý a prohlíží okem znalce dlouhé dýky lesklé ostří. Malý chlapec na zdi leží a do dálky tmavé zírá. V pozadí dva v cimbál bijí, 116 v jehož jasné zvuky padá jejich písně nápěv smutný. V klenbě puklé, v stínu tmavém, červené se kupí pláště, nad ohništěm sedí ženy, muži leží rozptýlení v polosnění na kamenech; chvílemi jen kývnou hlavou v písně zvuky – a sní dále. Pestrý tábor v záři ohně, kde jest ale Satanela? Pod troskami v tichém dolu, ve výklenku skalní stěny obepjatém keřem růží, visí Panny obraz svatý, zbytek z dob, kdy slavný klášter asylem byl nešťastníkův, oasou byl putujícím. Omšený jest před ním kámen, na kamenu v tmavém plášti sedí šťastný Roderigo a v náručí jeho tiše usmívá se Satanela, jak na nebi večernice, jak Madona na obraze. 117 Zmizel s vlasů jejích šátek, zmizel jejich věnec trojí, a jen steré tmavé proudy kroužily se v lesklých vlnách do živůtku pestrých barev, z jehož vazby málomocné dobyla se ňadra bílá pod návalem sladké tísně. Ruka její objímala Roderiga šíji mužnou, oko její pilo blesky z jeho oka planoucího, srdce její rychlým tlukem vyšlo v touze nedočkavé ve ústrety srdci jeho. Hlava k hlavě, rety k retům, jeden povzdech sladký, dlouhý: „Miluješ mne, Roderigo?“ – Hlava k hlavě, rety k retům, jeden povzdech sladký, dlouhý: „Miluji tě, Satanelo!“ – A zas ticho dlouhou chvíli, sotva potok hučel z dálky, sotva lesy zašuměly. 118 Jen to křoví to se chvělo zvuky země nejsladšími, jen ta ústa ta se chvěla pod přívalem políbení, jak se chvěje lotos bílý pod polibkem věrné luny, jak se chvěje valné moře pod paprsky slunečními. „Zdali pak se pamatuješ – blahý rytíř lásky šepce – jak před lety ostýchavě kytic tvých jsem květy líbal, z květů na ústa pak přešel – a hle, nyní jaká změna! Teď smím líbat čílko hnědé, tváře hladké, ústa smavá, kyprá ňadra, nožky bosy, vlhké oči i vlas černý. Nyní ty jsi celá kytkou a já celý pouze retem, Satanelo! Satanelo!!“ „Zdali pak se pamatuješ, – ona jemu odpovídá – jak před lety ostýchavě 119 zvedala jsem k tobě oko – a hle, nyní jaká změna! Teď smím obě oči svoje a v nich celou duši svoji nořit, třeba věčně... věčně v modré moře očí tvojich. Vidím v nich i tvoji duši, jak mi kyne, jak mne volá, vidím v nich vše blaho země, omdlévám jím, a jen rety v palné touze opakují: Roderigo! Roderigo!!“ A zas ticho dlouhou chvíli. Ohně hasnou v zříceninách, táhlým zvukem cimbál dozněl, ohlas jeho usnul v skalách. Za to ale větším leskem hoří v modru večernice, za to ale sladším zvukem chvěje se list, chvěje vlna, chvěje hrdlo slavíkovo, chvějí rety milujících. Dále plyne půlnoc tichá; usnul háj i skály spějí, 120 usnul potok, ptáče dřímá. Ticho, ticho, jako ohlas do dálky dech letí sladký: „Miluješ mne, Roderigo?“ – „Miluji tě, Satanelo!“ „Rci, zda věčně?“... „Věčně! – věčně!!“... To mou věru není vinou, že jest vesna dobou lásky, večernice hvězdou její, růže květem milujících, slavík jejich ptákem svatým, básníkova píseň sladká kolébavkou jejich blaha i pohřební jeho písní! III. III.
 Trub a bubnů hlahol zvučný. Se všech věží souzvuk zvonů, ze všech hrdel zbožné zpěvy, až tím zvukem, až tím ruchem zachvívá se ostrov celý. 121 Stále roste zástup lidstva, jeho středem s hudbou, zpěvem slavný průvod přes most táhne. Trub a bubnů hlahol zvučný. Všady svátek, všady sláva, i to slunce s výše nebe lije samé zlato dolů na korouhve, kříže, berly, na mitry i na ornáty. S každé strany dlouhým řadem s hlavou holou zástup mnichů, v jejich středu volným krokem dcery města nejkrásnější nesou obraz svaté Panny. Sloupem dýmu z kaditelnic div pronikne záře slunce, zvonů hlasy nepřehluší lidu zpěv a mnichů žalmy. Za mnichy a za pannami kráčí biskup v středu kněží, na šatu a na monstrancí ohněm planou brilianty. 122 Jáhnové dva v parnu letním vějíři tam obrovskými ze pštrosího péří vanou ve tvář jeho milý chládek. A monstrancí na vše strany biskup dává požehnání; kam jen hledne na vše strany, v prach se kloní zástupové. Za biskupem dlouhou řadou celý konvent Johanitů, přílby, meče, pasy, štíty v lesku slunce hoří zlatem. Velmistr kmet stříbrovlasý napřed jede na bělouši, jejž za uzdu zlatotkanou s každé strany panoš vede. Mezi druhy Roderigo v plné zbroji, skvostném havu, se sklopenou hlavou kráčí, mrak na čele, blesky v oku. 123 Po náměstích, po ulicích v dlouhém tahu spěje průvod, za město se polem vine, jak by had byl obrovitý. Dobře vím, že ptát se chcete, nač ten průvod, nač ty zpěvy? Vždyť přec s Turky uzavřeno příměří jest na pět roků; vždyť přec šťastně do přístavu plné zboží dojdou lodě, ostrov celý jako perla vroubena vod stříbrem jasným. Obilí a réva zraje, kam zrak sáhne, v plné kráse, z hlubin moře plné sítě táhne denně rybář každý. Ani mořští loupežníci, ani Turci, neznabozi, ani hlad a neúroda, ale větší, větší bída, větší rána výspě hrozí. Z dálných stepí za Urálem, z nedostupných krajů mlhy 124 obrovský pták vzlétnul k nebi všemu světu ku postrachu. Kam jen sklonil na své pouti netopýří křídla svoje, háje ztichly, vyschla zřídla, pustly sady, tráva svadla. A co horší, lidé mřeli z nenadání, bez nemoci, jako mušky v hravém letu kolem světla těkající. Všecko pustlo, záře slunce bělila jen žluté kosti, živ byl jen sup v černém mraku a hyena na pustině. A ten pták, jejž nazývali trestem božím, ranou moru, každé moře křídlem změřil a přeletěl horu každou. V závoji par jedovatých letěl v noci, letěl ve dne, slunce rudlo, kde se zjevil, kam přilétl, psové vyli. 125 Strach a nářky, kvil a kletby před sebou hnal v divém zmatku, a tak letěl od Urálu větrů křídlem ku Byzanci. Na pobřeží Asiatském celá města stojí prázdná, lodě hnijí ve přístavech, na ulicích lidská těla. A teď v žáru červencovém blíží se juž také k Rhodu tento Turek černošatý, jehož štít jest rudé slunce, jehož střely všecky trefí, jehož meč z par jedovatých vnikne v krunýř sebe tvrdší. Proto průvod k zříceninám ku obrazu zázračnému táhne z města v plné slávě s prosbou, nářkem, modlitbami, aby ostrov Panna svatá vzala svojí pod ochranu. Proto města brána každá, každý přístav kvapným spěchem 126 řetězy jsou uzamčeny – ale mor, ten letí vzduchem, ale mor, ten dechem vraždí. Nevím, nevím, zdali let svůj moru pták obrátí jinam: horký vítr – slunce rudne, v žlutou mlhu zahaleno. Trub a bubnů hlahol zvučný, průvod táhne k zbořeništi... IV. IV.
 Na zdi bašty rozbořené Satanela usedla si, v přemýšlení, zamyšlení černé vlasy rozpustila. Ty kol jejích plných ramen v moře tmavých vln se slily, až splynuly s trávou žlutou i s břečtanu tmavým listím. Tak seděla Satanela; přes zeď mezi akacií bílé květy, sladkodeché, visely jí nožky bosy 127 střásajíce každým hnutím s vonných květů rosné perly. Seděla tak dlouho, dlouho, nač myslila, těžko říci; ale dlouho přemýšleti nebylo jí milou prací. Brzy hlavou pohodila, o dlaň čelo podepřela a na hory v modrou dálku s úsměvem se zadívala. Z dálky sjela hbitým zrakem na proud, jenž se v dálce třpytil jako had, jenž usnul v slunci; pak na lesy, které tiše hověly si bez pohnutí pod závojem zlaté páry; pak na květy akacie, s nimiž hrály nožky její, na mech, který pod ní bujel, na pestré v něm skabiosy, kde bzučela včela zlatá, mravenec se v hlíně pachtil. Tu své nohy lehkým hnutím vyplašila z bílých květů motýla – byl barvy černé se vroubením křídel bílým. 128 Ten se vzpjal a letěl dále, sed’ na skálu – a zas letěl a kol skrání Satanely míhnul se jak chvilka trudu, jak myšlenka zádumčivá, jenž ji náhle z nenadání v tenata svá zapřádala. A snad v skutku onen motýl, onen černý motýl smutku vzal na křídla sametová všecken smutek Satanely. Sotva zmizel v modré výši, Satanela zasmála se plným proudem, plným tokem. Smích ten letěl od skal k skalám, letěl v šedé trosky zpátky a ozvěnou k ní se vrátil. Tak v závěje sněhu v noci padne cinkot zvonků hravý, i rolniček jasné smíchy. Brzy smích ten utajil se, až pak přešel v píseň tklivou, z jejíchž vlnek zádumčivých časem blesknul jak svit luny, jak šupina rybky zlatá. 129 Zmizel teď... snad utonul již v onom moři sladkých citů, které srdce milujících obejímá sladkým proudem – ale náhle vybuch’ zase, prošel všemi stupnicemi, zajásal, neb snílek smělý teď si našel haluz květnou, kam by složil zvučná křídla, teď si našel pevnou vížku, kam zavěsí zvonky svoje: Co to z dálky sem se valí? Zaclonila rukou čelo, ztajila smích Satanela a na chvíli s tváří vážnou prohlížela sobě průvod, který z města blíž a blíže polemi jak had se vinul. Tomu děcku volné pouště, jež znalo jen cimbál jasný, píseň vichrů a ty lidi, s nimiž rostlo od mladosti, nekonečně byli směšni v černých hávech staří mniši, 130 jejichž velké, bílé pleše do dálky se v slunci leskly; ve ornátech řada kněží, jenž ze zlatých kaditelnic vypouštěli sloupy dýmu; ze všech ale nejsměšnější byl jí biskup v mitře zlaté, monstrancí kol žehnající, ovívaný pštrosím peřím. Stála zde jak omráčena, sem tam těkal zrak nestálý a pak v nové proudy smíchu roztál tichý obdiv její. Zatím k šedým zříceninám v dlouhém tahu dospěl průvod a pod skalou zastavil se, tamtam, kde obraz svaté Panny visí v keři planých růží. Dělily se lidu proudy a pustily středem svojím mnichy, kněze, Johanity. Těchto řadou trojnásobnou prošel biskup ku obrazu, zástup klesl na kolena, šum se ztajil – dlouhé ticho. 131 Nad výklenkem skalní stěny v stínu bílé akacie dívala se Satanela, co se dále díti bude. Přitom zvolna z klína svého vybírala velké datle, jedla je a pecky dlouhé kladla v řádky na kamení. V tom zrak její těkající uzřel v davu Johanitů Roderiga v plášti tmavém, stál zde s čelem zachmuřeným,zachmuřeným jako mrak na letním nebi. Jak jej stihla okem hbitým, hodila naň pecku datle, a když on zrak udivený zvedl vzhůru k rozvalinám, spustila zas jako dříve svého smíchu plné proudy. Udiven lid zíral vzhůru. Z toho ale radost větší měla ještě Satanela a celý dešť pecek z datlí házela teď na biskupa, jenž monstrancí právě žehnal davům ve prach klesajícím. 132 Nový povyk, nová vřava, různé hlasy a smích její mísily se v jednu směsi. „Vzhůru za tou čarodějkou! – vzkřik’ velmistr Johanitů – vzhůru za tou čarodějkou, jež se nyní odvážila rouháním svým trestuhodným volat hroznou pomstu nebes na hlavy všech – vzhůru za ní!“ Sotva dořek’, v lidu hnutí, a žoldnéřů smečka dravá sápala se na skaliny, aby jala Satanelu. Tato ale s novým smíchem uskočila jako ptáček v oné báji dávnověké, jenž svým peřím zlatolesklým pastýře za sebou lákal. Výš a výše uskočila se skaliny na skalinu, se zdi jedné na zeď druhou, a s rostoucím stále smíchem mizela jim, jako motýl všetečného hocha šálí. 133 Více rostl podrážděný během jejím dav žoldnéřův, až konečně dostihli ji jako laňku unavenou. Než však by se vésti dala, vyrvala se a v běh kvapný zpátečním se dala směrem, došla ke zdi nad obrazem, odkudž cesty nevědoma, jedním skokem s hradby smělým biskupu se k nohoum vrhla, jenž poděšen zjevem jejím monstrancí div neupustil a dva jáhny s pštrosím peřím ve zmatku tom nepovalil. V lidu úžas, křik a bouře. „Upalte tu čarodějku, jež se rouhá!“ – „Spoutejte ji!“ Tak velmistr Johanitů stráži svojí rozkazuje, v tom jako lev podrážděný skočí z davu Roderigo, tasí meč a zařve hromem: 134 „V branách pekla hned se octne, kdo odváží jedním vlasem hnouti na hlavě té dívky! Ani o krok! zpátky, chaso! – Ty vstaň ale, Satanelo, vrať se v svoje rozvaliny a nech blázny dále bláznit!“ Domluvil a zvedl děvče, jež se chvělo jívy lístkem, políbil ji v hnědé čílko, pohladil je v hladkou tváři, a chtěl v řady Johanitů vrátiti se pevným krokem, an tu cestu zastoupil mu nejstarší člen, comtur řádu, oslovil jej hlasem slavným: „Roderigo Gonvazales, vydej meč svůj v ruce moje, jejž jsi znectil v službě svaté. Ty jsi zrušil řádu svého největší slib poslušenství, ty jsi vzdorem bujné mysli na velmistra meč svůj tasil, tys nevěrou a rouháním 135 na plášti kříž znectil bílý, vydej meč svůj, patříš soudu! vydej meč, dím naposledy!“ „Nevydám a nikdy, nikdy!“ odpovídá Roderigo, šlehá mečem nade hlavou; ale běda! v krátké chvíli zaskočen jest s druhé strany a odzbrojen nenadále; zároveň též Satanela spoutána jest bez odporu. V lidu ale nový zmatek – slyš ten výkřik hrůzyplný: Běda! běda! mor je tady! Tu pláč a tam hlasné klení, náhlý útěk, tíseň davu, a z té vřavy jeden výkřikvýkřik, jako blesk když z mračna letí: „Mor je tady! mor je tady!!“ V nepořádku nevídaném vše se valí k branám města, vše se kolem Satanely 136 tiskne, kupí, řve a křičí: „Upalte jiji, čarodějku, jež rouháním ránu mornou přivolala v město naše!“ S meči, štíty, kopím ostrým měla stráž co ubrániti Satanelu, která vzdorně s úsměvem kol retů kyprých hrdě kráčí mezi stráží a před sebe opakuje tóny oné věčné písně, jež prochvívá bytost její a jíž refrain v jejím srdci plným hlasem vždy se vrací: Roderigo! Roderigo!! V. V.
 Vězení. – Kol černé sloupy ramena si podávají, v mřížích okna větru dechem míhají se pavučiny. Ohlas větru zapadá sem dlouhým stonem, vzdechem těžkým, 137 jakby stíny povražděných přehnaly se náhle jizbou. Ohlas kroků strážníkových stlumeným sem vniká zvukem, jakby srdce zmírající posledním se tlukem chvělo. Sám tu sedí Roderigo, k prsoum těžkou hlavu sklání, bouř myšlenek zmítá duší,duší jako člunkem vlny mořské. Hněv a bolest, stud i láska, naděje svit, mračno pochyb, svadlé listí upomínek, vše se točí v jednom víru kol zemdlené hlavy jeho jako stádo vran a kavek, netopýrů, sov i kání kolem čela omšeného věže k pádu nachýlené. Jedna naděj ta ho sílí, jest mu sluncem v této noci: zná cikánů tábor četný, jejich zbraně, jejich sílu, 138 a v tu doufá, pevně věří, že útokem nenadálým neb lstí jemně vymyšlenou Satanelu vysvobodí z drápů lidu vzbouřeného, který lité sani roveň, jež si lehne před práh sluje a tu čeká na svou oběť, celé dny a celé noci kol vězení Satanely v hlučném davu stále křičí: – Upalte jiji, čarodějku! Proto vyslal časně z rána, dřív než stráž se vystřídala, Beppa, druha svého mládí, do zřícenin na výzvědy. Vyslal jej a nyní čeká spjat na skřipci nejistoty, jak zaskřípnou z dálky dvéře, jak zaduní chodbou kroky. Vešel Beppo. – V tváři jeho, v pokrčení obou ramen, ve hlubokém ňader vzdechu vyčet všecko Roderigo. 139 Zmizelť náhle celý tábor ze zřícenin této noci, nikde po něm stopy není. Beppo prolez’ každou sluji, ale tiché rozvaliny vracely jen dutý ohlas jeho kroků. – Prchli jistě vidouce lid rozjitřený, prchli z bázně před zajetím, před soudem a odsouzením. Druhá zpráva ještě více stáhnula ty černé mraky nade hlavou Roderiga. Mor se množil na ostrově, lid se bouřil víc a více, plným proudem spěchá k hradu, jedním hlasem vyžaduje na smíření hněvu nebes upálení Satanely, jež rouháním matce boží, svátosti a biskupovi zavinila ránu tuto. Smutně vyslech’ Roderigo, smutně vyslech’ tyto zprávy. 140 Na sebe a na svůj osud nemyslil juž v marné péči, ale život Satanely zdál se mu teď dvakrát drahým. Seděl dlouho v zamyšlení, až pak pravil ku příteli: „Zahraj něco na kytaru, zahraj! – jsoutě ovšem nyní na kytaře srdce mého všecky struny potrhány, ale přece zahraj, bratře! Snad minulost se vší mukou i ta hrůza budoucnosti hrob si najdou v kouzlu písně!“ Ihned sáhnul Beppo v struny. Divná píseň ve žaláři! Stín a světlo, ráj a peklo, slast a muky v ní se pojí! O všem zpívá věrný přítel: o nesmělé první touze, o polibku, objímání, o snech mladé, šťastné matky, když se sklání nad kolébkou. Zní to jako vánků dechy, 141 když ve květech přenocují a v rákosí při měsíci vypravují staré báje. O všem zpívá věrný přítel: o vznešených paní kráse, o spanilých vnadách jejich, o turnajích, karrousselu, serenádách při měsíci. Zní to jako duté štíty, jak fanfara lesních rohů, jako píseň pod okénkem, jak skřivana touha v poli. O všem zpívá věrný přítel: o snech mladé, bujné mysli, o touhách, o marných přáních, o mladosti promrhané, o žití, kde všecky květy zpráhly žárem divých vášní. Zní to jako kukavice naříkání, žalování, vichrů pláč, když smutná jeseň letí v mlze po strništi. Nedozněla ještě píseň, rozlétly se rázem dvéře, jimi vkročil slavným krokem 142 herold řádu Johanitů. Od prsou až po kolena bílý kříž měl v černém poli, pás kol těla plný erbů, v ruce hůl se zlatou koulí. Za ním soudce ve sametu s bledou tváří, přísným okem, pak rytířů konvent celý i žoldnéři s pochodněmi, v šeru chodby s meči, štíty stráž se tměla jako mračno. Rychle skočil Roderigo, naběhly mu žíly čela, když viděl, jak v ruce soudců pergamen se bílý chvěje. Sáhl k boku – ale běda: zapomněl, že meče nemá. Sáhl k srdci a zas nazpět klesla ruka – kleslo tělo... V mrtvém tichu ledným hlasem jednozvučně výrok soudu četl soudce z pergamenu: Že porušil obřad svatý, že meč tasil na velmistra, 143 že měl s mladou čarodějkou tajné schůze, jimiž zrušil řádu svého svaté sliby – k smrti má být odsouzený; že však ale druhdy hájil proti Turkům v těžkých bojích víru svatou i čest řádu, tak se mírní výrok soudu: Státi bude s holou hlavou, bez pláště a bez brnění, tuhý provaz kolem šíje ku obdivu lidu všemu; státi bude a se dívat, kterak vážou ku hranici Satanelu, čarodějku. Po jejím pak upálení má ostatní život celý ztrávit mezi zděmi hradu, pokud velkým činem v boji nesmazal by vlastní krví hanbu řádu, vinu srdce. Dočteno a vážným krokem odešel soud. – Ticho v jizbě... šerá noc jen stíny hází po stěnách a po podlaze. 144 Na kytaře praskla struna, klenbou letěl dozvuk její, tam se potkal dřívdřív, než zhasnulzhasnul, s těžkým vzdechem rytířovým. Splynuly teď v jednom tónu, zněly srdcem Roderiga, zněly jizbou, zněly chodbou, lítly řadou dlouhých věků a zní posud v mojím srdci bolem, touhou, mukou lásky: Satanelo! Satanelo!! VI. VI.
 K zemi sletěl večer letní, sletěl ticha na peruti; každému nes’ něco darem: spánek lidem, rosu květům a ptáčeti teplé hnízdo. V refektáři Johanitů noc své stíny rozvěsila, na korunních zlatých svícnech hasly knoty doutnající, ticho, smutno v šerém sálu, vydlážděném mosaikou. 145 Po stěnách a mezi okny pod výklenky kulatými stály sochy dávnověké velmistrů všech od počátku řádu toho založení. V nočním tichém pološeru příšerně se chvěly pláště, černé pláště s křížem bílým. Brzy vyšel měsíc plný, velkým oknem nahled’ v síni a vyplašil svojí září černých stínů němé ptactvo, jež na štíty, kříže, přílby usedlo si ve soumraku. Hrou těch stínů na podlaze, na stropě a mezi okny stal se měsíc zvědavějším, v refektář pad’ plným leskem, a ozářil dlouhé stoly, řady židlí, kazatelnu, ozářil i lebku holou, jež nad pohár nakloněna v zákoutí se opozdila. Probuzen tím z těžké dumy vznes’ velmistr hlavu svoji, 146 rozhledl se dlouhou síní a vyprázdniv rázem číši znovu upřel kalné zraky v dno poháru. Rej myšlenek hnal se znova jeho hlavou jako stíny na podlaze, jako mráčky po blankytu. Divné sny a divné tuchy hodily naň svoje sítě. Nevěděl sám, co jej tíží, zda vzpomínka minulosti, či tušení příštích žalů. Události dnů posledních: uvěznění Roderiga, odsouzení Satanely, rána moru každou chvílí novou oběť žádající: vše to vřelo v jeho mysli jako láva na dně sopky, jako v kádi mladé víno. Dlouho seděl, znovu nalil, znovu opět klesl v dumy. Aj, tu zase měsíc bílý rozhodil svých lesků závoj 147 na průčelí refektáře, kde od země až ke stropu stála kamna – divná práce, památka dob dávno zašlých. Veden luny hravým svitem velmistr zved’ hlavu holou a sledoval rej paprsků po kamnech, po jejich římsách, po květinách divných tvarů, po spletených arabeskách, po vypuklých sošek věnci. A čím dále zadíval se, tím víc nových našel tváří, jichž si dříve nepovšimnul. Strany této pyramidy pěkně byly vyzdobeny mnohou bájí tajuplnou, jakých na sta v starověkých legendách se vypravuje. Věncem květů, arabesek těkal měsíc výš a výše až na vrchol pyramidy, kde byl zápas Michaele se Satanem vyobrazen. 148 Jednou nohou na oblaku archanděl stál, kopí blesků nade hlavu vznášející, druhou kladl na šíj ďáblu, jenž se v prachu před ním svíjel, darmo rukou zakrývaje čelo bleskem znamenané. Jak hluboký výraz tváře! Vztek a bolest nezkrocená, hanba, stud a pokoření zápasily v mračných tazích, v oku škleb se tajil drsný. Druhá ruka napřažena vznášela štít osmihranný proti bleskům andělovým. Velmistr se dlouhou chvíli díval zrakem pozorlivým na tvář ďábla – hle, co vidí? Jak se měsíc výše sunul, zdál se ďábel oživený, vraštil více chmurné čelo, až se zdálo velmistrovi, že skrz prsty, pod kterými obličej kryl znamenaný, prýští se mu slza jasná... 149 To hra stínů jen a světla, velmistr si myslil v duchu, znovu nalil a v myšlenky zase znovu ponořil se. Zdálo se mu křivdou velkou odsouzení Satanely. Což to dítě zavinilo, že zrušilo průvod svatý a pár pecek že hodilo na mnichy a na biskupa? Proto má být upálena?... Ale je to vůle lidu, jež vypuknout hrozí v bouři, považujíc Satanelu za příčinu morné rány. Vůle lidu, který sotva rozhnala noc černorouchá od hranice vystavěné na nádvoří citadely, od hranice, jejíž rysy hledí oknem v tuto síni jako děsná obžaloba odsouzené nevinnosti. Puzen tajným, vnitřním hlasem velmistr se znova díval, 150 jak bázlivý paprsk luny osvěcuje tahy ďábla, a tu se mu časem zdálo, jakby tvář tu hrůzyplnou viděl kdysi ve životě; ale kdy?... kde? – marná snaha! Klame snad jej měsíc plachý aneb jen hra obraznosti? Jasně vidí, kterak ďábel stáhl ruku s obličeje, jak štít složil osmihranný, jak protáhl dlouhé údy, jak pomalu vážným krokem slezl s kamen – kráčí k němu. Příšerný krok jeho tichý po podlaze, ozářené luny lesky nestálými, jen se mihnul beze zvuku. Tak se nese rej havranů černým křídlem v tichém letu nad planinou zasněženou. Bez ruchu byl jeho kročej a postava – beze stínu. V leknutí než mohl sáhnout velmistr ke škapulíři, 151 už host děsný noční chvíle tiše used’ proti němu, vzal se stolu druhý pohár, naplnil jej vínem rudým a pak pravil tichým hlasem jak had, když se travou smýká, jako vítr když šelestí ve hřbitovním svadlém věnci: „Noc je dlouhá, viď, můj bratře, vzhůru pohár, připijme si! Noc je dlouhá, nekonečná, jak to moře lidských bolů!“ S vytřeštěným kalným zrakem velmistr zved’ číši svoji, pil – však se mu při tom zdálo, že polykal samý oheň. Číše o stůl zazvonily, ďas položil nohy křížem a své zraky bodající pevně upřel na velmistra. Tento vínem rozjařený chvějícím se tázal slovem: „Jakým právem, noční druhu, smíš mne bratrem nazývati?“ 152 Příšerně se ušklíb’ satan a tak jal se odpovídat: „Noc je dlouhá, milý bratře, snad bych dobře pobavil tě, pohádku znám z dávných časů, kterou kdyby’s vyslech’ pilně, poznal bys, proč mým jsi bratrem. Noc je dlouhá – podruhé snad vlíkal bych se darmo dolů zpod jha blesků Michalových. Nuže, poslyš! – Ještě číši, noc je dlouhá a mně práhne!“ Znova číše zazvonily a ďas jal se vypravovat: „Za mořem a za horami před dávnými jednou lety na svých otců rodném hradě svorně žili dědicové, dva to bratří jedné krve. Starší vedl správu statků, honil v lese na pohoří a sil v půdu zlaté símě. Mladší sedal za knihami, 153 lepil z hlíny divné tvary, jak je vídal v starých knihách, ve chrámech a chodbách hradu. Žili dlouho dosti svorně – až se náhle znesvářili hněvem na smrt zaplanuvše. Předmět sporu byla žena krásná jako anděl s nebe, svůdná jako satan v ráji; ba zdá se mi, v jejích žilách že proudila krůpěj krve Lility, té Satanice, první ženy Adamovy. Potkali se jednou v noci oba bratří jednou cestou; starší mečem ozbrojený, mladší dlátem, oním dlátem, jímž před chvílí v tuhý mramor kreslil tahy svaté Panny. Co se dálo, ty víš lépe, než to mohu opakovat... Mladší bratr zmizel ráno, netázal se nikdo po něm, starší unes’ dívku na hrad a s ní v roce zplodil syna. Za tři dny však syn se ztratil; 154 marné hlídky, marná snaha, nikde v světě stopy po něm. Po letech zas žena jeho dcerušku mu porodila. Darmo brány, stezky k tvrzi trojí stráží obsazeny! Marná péče: než den třetí skončil zápas s noci stíny, ztratila se také dcera... Tím pohnutý bratr starší dal se náhle na pokání, a když žena zemřela mu, církvi dal své statky všecky, kříž vzal a šel proti Turkům, by hrob svatý osvobodil. Chtěl najíti smrt svou v bojích, ale darmo – síla jeho, udatnost a mužný věhlas zvolily jej, než se nadál, za velmistra Johanitů. Mladší stále bloudil světem, netvořil už ale sochy andělů a mučeníků, ale tvořil samé ďábly, a ty sochy všecky nesly 155 tahy jeho bratra. – Brzy v proud rozkoše vrh’ se divý, bil se v krčmách, ve soubojích, opíjel se žhavým vínem; snad chtěl hada utopiti, jenž jej hlodal věčnou mukou. Nemocný a vysílený až na tento ostrov přišel, kde mu konvent Johanitů v refektáři staré sochy svěřil, by je poopravil. Tu poslední sílu ducha, ba tu svoji duši celou ztýranou a unavenou vášněmi a věčným vzdorem vdechl soše satanově, který vede zápas tuhý s Michaelem arcivrahem. Divem světa tvář ta byla! Ale velký tvůrce její nežil dlouho – denně chodil na svoji se dívat práci, stával před ní zamyšlený, plakal nahlas dlouho – dlouho... Potom zmizel – ale záhy 156 mrtvého jej naleznuli ve kláštera rozvalinách. Viděli, jak v svitu luny cikáni hrob kopají mu, a jak nad ním hořce pláče dítě hnědé, bosonohé, černých vlasů plný vrkoč nakvap stočen v šátek rudý a v živůtek pestrých barev jak bys vdechl útlé tílko... Já svou báji dopověděl, ostatní v své najdeš mysli. Já se vracím, čas mne volá v jařmo blesků Michalových. Jinde zejtra shledáme se...“ A zas vážně tichým krokem Satan kráčel beze zvuku, beze stínu – vzpjal se vzhůru... leh’ pod nohu cherubovu, zakryl tvář si levou rukou, a jak dříve ku obraně štít pozvedl osmihranný. Ale v tazích děsné tváře tolik bolů, tolik žalů, 157 že se zdálo velmistrovi, jak bohaté perly slzí sevřenými jeho prsty řinou se jak kapky deště, ba že nyní těžkým vzdechem chvěje strop se, chvějí stěny... Tak musilo člověku být, když se loučil s ráje prahem, tak démonům pokořeným, když je házel bůh ve propast; tak musilo býti bohu, když svět stvořil a když poznal, že jej stvořil – k utrpení... Zmizel měsíc – kolem temno jako v duši velmistrově. – – – – – – Druhý den jej bratři našli ležícího na mramoru s obličejem zkrváceným. S velkou prací zkřísili jej. Dvakrát ještě svadlé rety otázkou se pozachvěly: „Co se stalo Satanele?“ 158 – Upálena podle soudu! „Co se stalo s Roderigem?“ – Chtěl se za ní vrhnout v plamen, ale jenom velkou mocí zdrželi jej – teď se zbláznil. Velmistr víc netázal se, do večera tiše skonal, jak mu Satan předpověděl. *** Zhasnul paprsk věčné lásky, odlet’ motýl obraznosti a ta krůpěj poesie změnila se v slzu bolu, kterou světím tvé památce, Satanelo! Satanelo!! 159 Obsah.
Romance a balady: Thorwaldsen3 Vlčí stopa8 Dědicové10 Tři jezdci13 Král Svegder16 Všední balada20 Hrob Aturův22 Jarní romance27 Harald30 Kořist oceánu36 Ptáče svobody40 Slepý hudec42 Pohřeb v lese46 O korunu48 Zimní pohádka52 Král Knut55 Lví fontán59 Endymion63 Dešťové krůpěje66 Romance73 Cigánovy housle76 První růže82 Španělská romance85 Ben Akiba90 Romance97 Pohřeb Alaricha103
Satanela107
E: jj + sf; 2004 [160]

Kniha Epické básně (1876)
Autor Jaroslav Vrchlický