KRÁL NUMA.
Král Numa sotva v lože leh’,
stín světlý viděl stát v svých snech,
jak promluvit, se zdálo, chtěl
a jasem větším jen se skvěl.
Král žrece k sobě zavolal,
co znamená ten stín, se ptal.
„Chce,“ děli, „s tebou mluvit bůh.“
– ,Ať mluví tedy! Nejsem hluch.‘
Když noci hlavu složil v klín,
stál před ním zas ten světlý stín,
byl světlejší a silněj kmit’,
král cítil, že má za ním jít.
I poslechl, se z lože zved’,
za stínem kráčel, kam jej ved’,
šli do hvozdů přes tes i sráz,
až králi po těle šel mráz.
21
U Nemi, skalin ve klíně,
tam zela u vod jeskyně,
a bydlila v ní Sibylla;
však tenkrát stará nebyla.
Ta vyšla rychle králi vstříc,
jak ohněm planula jí líc,
tím jasem, který viděl v snách,
byl zkvětlých jabloní to nach.
Kdo přichází, se neptala.
„Buď vítán, králi,“ šeptala,
„sám Apollo tě poslal sem,
buď, králi, jeho zástupcem!“
– ,Já zástupcem být boha mám?‘
– „Před chvílí tady stanul sám
a mluvil se mnou, mnoho děl,
co dělat máš, mi pověděl.
Slyš, předchůdce tvůj, Romulus,
byl silný král, však neznal Mus,
a neznal rovněž gracií,
jež v život květy uvíjí.
On mohutných znal paží sval,
kterými krotil vzdor a spjal,
a různé prvky v celek slil,
však v jádru hrubý barbar byl.
Ty’s měkčí, duše plamenná.
On hlas byl – ty buď ozvěna!
On síla byl – měj lahodu,
dej bohy svému národu!
22
Když za stínem jsi světlým šel,
zda’s listí šeptat neslyšel?
To nebylo, leč v jeho chlad
skryl šept se Dryad, Oread.
Pod nohou tvojí praskla klest,
ty domníváš se? Faun to jest,
za skály rohem v ohně žár
si Cereřin kýs hází dar.
Co v sítí ruchu za šera,
netryskla rybka z jezera?
Dost možná, ale jistě skryl
se před tebou v něm tanec vil.
A čím ti zvučel v cestu háj,
to velký Pan hrál na šalmaj,
a světlý, jenž šel s tebou, stín,
byl Apoll sám, ty’s jeho syn.
Já matka tvá jsem Sibylla
a vždy jsem stará nebyla,
před časem Bůh sám ke mně vzplál
a vášnivě mne miloval.
Sem chodil do té jeskyně
a sedával mi na klíně,
mně rozplítal a splítal vlas
a v duši lil mi zlatý jas.
Já vyslyšet jej nechtěla,
já příliš dobře věděla,
že kdybych měla se mu vzdát,
bych musila se starou stát.
23
Že kdyby zlíbat měl můj ret,
já musila bych umřít v sled;
leč velký Apoll, že bůh byl,
v má ňadra vděk i vášeň lil.
Kdys v plachých se mnou lásky hrách
se ptal, líbaje tváří nach,
co přála bych si zlíbaná,
kdyby směl líbat do rána.
Já řekla: Tolik let chci žít,
co písku mohu v dlaň svou vzít.
– Nuž má se stát, děl s úsměvem –
Já plničkou hrsť vzala jsem.
Skrz prsty padal písek ten,
co on mne líbal roztoužen,
leč cítila jsem, slyš tu zvěst,
jak zrnko každé těžké jest.
A když se hlas můj chvěl a třás,
Óó, nediv se, děl, to je časčas,
ó, nediv se, bůh ke mně řek’,
to každé zrnko lidský věk!
Za dnešní noc, za její svit
v můj život, budeš dlouho žít,
však větší bude zrnek tíž,
čím víc jich spadne v klín tvůj níž.
Neb s bohy těžko jesti hrát
a s osudem, je milovat,
je těžko unést přízeň jich
a nepoznat.nepoznat, co vina, hřích.
24
Ach, co jich hostila má dlaň,
než jedno sprchlo času v daň,
ty’s zrodil se a v muže vzrost...
Ach, co má zrnek budoucnost!
By lehčí byly, k tomu hleď,
tož ku Přírodě lid svůj veď,
ty její taje uč je znát
a znáti, již jest míti rád.
Uč, hmota sama nebyla
by nikdy zlá a zavilá,
spíš podajná jest, a co máš,
to sám z ní zhněteš si a stkáš.
Boj není všecko, víc je mír,
nad mečů chřest je hudba lyr,
a dál, než tuby strašný jek,
zní skotu hlasy s pastvisek.
Je život v světa nádheře,
ve hvozdech, v klasech, v jezeře,
sta, tisíc vře tam bytostí,
a co jich – tolik radostí!
Číš žití po kraj nalita,
věř, nikdy není dopita,
pít můžeš každý v každý čas
a nový piješ rozruch zas!
Byl’s posud prostý – nyní věz!
Byl’s posud králem – budiž kněz!
A pochyb když tě stihne blud,
falešný v srdci zapuď stud.
25
Do lesů k matce pospíchejpospíchej,
když churavíš, kde lék, se ptej,
jeť Sibylla, kdys Příroda,
jen moudrost vždy a lahoda.
Od bobra uč se budovat,
od pavouka se nauč tkát,
od včely snášet sladkost v kmen,
a svátkem ti buď každý den!
Ctít uč se stářistáří, pohlaví.
Zda vidíš snad, že zastaví
se celý vesmír v práci své?
Tím k práci kol tě všecko zve.
Pak najdeš v sobě velký klid,
ty budeš blažen i tvůj lid,
co já zde budu stárnout již,
čím větší v prstech písku tíž.
Ó věky! Zřím vás před sebou
s tou prací, hanbou, velebou,
jak střídáte se v jas a stín,
jak písek věčna do hlubin!
Ó, synu, jdi a králem buď,
však čistou dlaň měj, čistou hruď,
až s ctí poneseš bílý vlas,
můj listím uslyšíš lkát hlas.
Pak budu vetchá stařena
a jen mých věšteb ozvěna
se bude třásti v lupení,
hnízd třepotu a zapění.
26
Dej lidu bohy! Nevíš sám,
co dáš mu tím, jen světlo tmám,
neb věz, kdo bohy v nitru má,
že loutnu tam i mitru má.
Má loutnu – básníkem jest, věz,
má mitru – neb je král a kněz,
vše ví, nečeká odpověď,
tož k bohům ty svůj národ veď!“ –
A zdivený než mohl syn
jí s láskou hlavu složit v klín,
již zmizela, jen luny jas
se po jezeře v dálku třás.
Vše kol se zdálo plam a květ,
plam – píseň a květ – živý ret,
a hlasů tisíc: „Život jsem“!jsem!“
se neslo vírem kolkolem.
A když se domů vracel král,
sám sobě větším být se zdál,
víc světlo v snech svých neviděl,
neb živé sám teď v nitru měl.
27