Epizody (1904)

1902-1904, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze

POETICKÉ BESEDY MÁJE. POŘÁDÁ JAROSLAV VRCHLICKÝ. 1.
EPISODY.
VÝPRAVNÉ ZPĚVY JAROSLAVA VRCHLICKÉHO. (1902–1904)
V PRAZE. VYDALO NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE. Knihtiskárna Dra Ed. Grégra a syna.
[1] DRAHÉMU PŘÍTELI, BÁSNÍKU KARLU KUČEROVI
KE DNI 30: ZÁŘÍ 1904. J. V.
[3]
LAODAMIE.
Ve středu nahých bohyň svých a tors titánů, polobohů, charitek dlel sochař Krates v dumy pohřížen. Dnes nová táhla velká vidina přes duše jeho snivé zrcadlo, již v hlínu umnými chtěl prsty zhníst a v mramor přenésti pak zářivý údery svého dláta. Svatvečer jest každá taká chvíle početí a mistru slavně v duši bylo dnes, chtěl sobě žíti, návštěv nečekal. Vtom ozvaly se rány na dveředveře, a než se nadál, již se rozlétly, a na prahu se žena zjevila. Šat bílý halil ji, i strhla závoj a sochař viděl státi před sebou tu, kterou vladařkou svou zváti měl, 5 již v hloubi srdce ctil však bohyní a zbožňoval již od let potají, Laodamii, Protesila choť, jenž nedávno, dnů tomu asi pět, na výpravu se vydal k Iliu s Agamemnonem, králem králů všech. I stála před ním v hrdé kráse své ta, jejíž příchodu se nenadál, k níž toužně z dálky zraky obracel, jak visionů nočních na obraz. Vstal udiven a sotva uklonil skráň v úctě, chvatným hlasem pravila: „Ty omluv, mistře, laskavě můj chvat i prosbu mou. Den šestý zaplanulzaplanul, co, jak ti známo, v dutém korábu choť odjel k Troji s Agamemnonem, těch dnů pět bylo mi však věčností; mně dýchat nelze, žíti bez chotě, víš sám, jak drah mi Protesilas můj. Mně všady chybí, musím umříti, když nevrátí se mi, jej musimmusím mít!“ – ,Co mohu já v tom, nevím, vladařko! děl trpce Krates – já jen pouze vím, že kdybych na jeho byl místě sámsám, sta Ilionů, ba co dím, ni tisíc, by nepohnulo mnou, bych prchl v dál za nejistým od jistých vděků tvých.‘ – „Ty myslíš? Snad mne vskutku neměl rád, že mohl jít. Však já ho milujimiluji, 6 jak byl by zdezde, a k tobě přišla jsem, bys pomoh’ mi“...mi...“ – ,Já, paní? Nevím, jak.‘ – „Jsi přece sochař. Starou báji znáš o Pygmalionu, jak soše své svou láskou život vdech’“...vdech’...“ – ,A zšílel pak.‘ – „Že zšílil? – Co to pravíš? – Ať si zšílil, však na konci jí přece život vdech’vdech’, a na tobě to žádám, umělcem když nazýváš se, vrať mi manžela. Ty’s dobře znal jej, tváře každý rys i údů tvar i pohyb, chůzi, kyn, jej z mramoru mi vyteš, jakby živ, než od břehů se vrátí Skamandru, chci aspoň jeho sochu milovat. Co vraštíš skráň? Viď, že mi vyhovíš? Já sama ruku tobě povedu, když bude chvět se, v hlíně podajné tvar jeho těla měkký sledujíc, znám všecko na něm jako na sobě. Nuž, slib mi to – ba, raděj začni hned. Ó, prosím, neváhej, mám kleknouti, ty tvrdý muži, v prach snad před tebou? Ó, začni s prací!“ – Krates mlčky stál, vous prsty propouštěje zamyšlen, pak zvolna, kapky z číše zlacené 7 to padaly, s rtů moudrých sjel mu hlas: „A,A co s tím, ženo pošetilá, chceš? Já mohu vždy jen kámen tobě dát, nechť podobu i tvar má manžela, přec kámen bude, kámen zůstane!‘ – „Což neobživla Pygmalionu –“ (zas v odvet děla žena nezdolná), „na prosby jeho socha kamenná? A myslíš, vášně že jest ve mně míň a touhy smělé, žhoucí, nadlidské i kámen oživit, mu vlíti dech, by odpověděl vroucím polibkům? Ať zšílím třeba jako Pygmalion, mám lásky dost i vášně, touhy dost, co k tomu třeba. Hlína čeká tam, nač umné prsty mají zahálet, kde hynu žízní, sama podávat ti budu hlínu. Sedni sem a tvoř, já povedu tvé prsty, dobře známznám, kde hustší kštice, lebky hrboly kde výš se pnou, kde skrání linie se čistá jemně k uchu obrací. Tak, rychleji – ó, díky, rychleji! Ó, ty mi vracíš život, příteli!“ Tak byla vášeň její bouřlivá, že maně Krates musil poslouchat a začal, zprvu zcela nahodile, tvar hlavy hníst na trupu kolossa, však než se nadál, hlava byla tu 8 s tou bujnou kšticí, kterou dobře znal, nos přímý, královský, ret masitý a mocná brada, plna síly, vůle, a tahy plné zhrdy, on to, král, on Protesilas, na loď vstupuje jenž řekl přísahaje: „První já se musím dotknout břehu Skamandru, bych měl tam zhynout!“ – „Dále, mistře, dál! Teď k hrdlu spěš a tuří šíji, tak, tvé prsty povedu!“ A Krates tich ji sledoval, tak vášně horký dech, jejž sálala, jej schvátil v chvíli té, že nozder jejích cítil hrozný žár, že jak se k němu ukláněla níž, by vedla křečovitě jeho prsty, on cítil na své hlavě vlniti se mocná její ňadra královská, ta ňadra bohyně, po kterých sám již léta bezúčelně toužil! Žel, teď cítil je, leč byla křídlo mu při horké práci, zraku neodvrátil, jen blah se zachvěl, královny když prs jen mimochodem zčeřil jeho vlasy. A dále prsty létly zimničně, a rostl král pod rukou sochaře, jejž štvala žena v závod divoký. Než večer v stínech svých se sklonil k zemi, byl Krates hotov – jako živý stál zde Protesilas v mužné kráse své, 9 jen přilba chyběla mu na hlavě a krátký k stehnu meč. Vtom královna jak podťatá se palma shroutila ku soše z hlíny, slzí horký proud jí s tváří tek a ňadra sténala: „Ó, miláčku, ó, choti! Ožij zas! Ó, vrať se mi! Ó, bože Erebu, tam jestli padne, jednou propusť jej ze stínů změti, z asfodelských niv na jednu pouze noc, jen na jednu! Což neslyšíš mne, vskutku jsi jen hlína? ó, vrať se mi!“ A v prachu svíjela se lomíc rukama, že Krates víc to snésti nemohl a po špičkách se odplížil a z dílny vyšel ven. Již večer byl, když navrátil se zas, tma byla v dílně, rušit nechtěje bol královny, šel tiše jako dřív a stanul vedle sochy v pozadí v své bílé říze. Socha splynula do stínů večerních, jak vedle stál. Vtom hlavu nazvednula královna a vidouc pohnouti se sochaře a vidouc bílou řízu, vykřikla: „On mrtev jest, a bůh mne vyslyšel, bůh mi jej vrátil, nuže, choti, pojď na jednu noc, nás obou poslední!“ 10 A sochaři se k nohám skácela. Chtěl zvednout ji, leč marně, bez hnutí zde dlela mrtva, teď když zváti svou moh’ žití svého nejkrásnější sen, zřel v tahy mrtvole. I zachvěl se, sáh’ po kladivu v koutě ležícím a jedním paže mocným rozmachem v prach skácel dílo svoje, cítil v tom, že nejlepší svou práci drtí sám tou každou ranou. – Co však teď mu svět? 11
GORGOPHONE.
Perieres, jenž vládl v Messině, syn Aiolův, stár sotva třicet let, se octl na svém loži úmrtním. Tak náhle přišlo to, den neminul, co s lože vstal, kde sladkou strávil noc po boku Gorgophony, ženy své; (dceř Perseova byla líbezná, a dražší, milejší mu nad život). pravil k ní: „Chci na hon jíti dnes, o kanci zdálo se mi celou noc; teď vzbuzenému nedá mi to víc i nemám klidu, pokud za křivé kly nepřivleku sem jej k nohám tvým!“ Jen plachý vtisk’ jí na rty polibek a hřímal v hvozd, Aiolův pravý syn. Vůz Héliův se zlatou loukotí se k moře vlhkým síním nahýbal, 12 když Perieres v paláci se oct, žel, kance nevlík’ – kanec vlékl jej kly křivými přes kamení a klest, co v chybném na nůž skoku chybil jej. Byl ovšem záhy stihnut čeledí a rázem ubit, však ten ubohý, jejž smýkal, přinesen byl na štítu v svých otců dům, zdrán, sotva položiv. Ku zraněnému Gorgophona hned se odebrala, žalně vzlykajíc; on, věrný soudruh jejích sladkých dnů (což teprv nocí!), na smrt poraněn, a umře-li jí? – V hořkém pláči svém u lože klesla. Bez smyslů byl král, jen ňader těžce pracujících ruch cos bájil o naději na život, však bledá byla skráň až k strnutí a ruce bez vlády, rty zsinalé, a oči, hluboké ty oči (kdys je líbávala nejraději) v sloup, bez lesku, samé bělmo, civěly v dál jako mrtvé. Slzí ručejem, jež pálily jak rozžhavený kov a tekly hojně králi přes ruce a v zkadeřený vous i obličej, na chvilku vzbudil se, zrak otevřel, z dum omráčení jeho silný duch se vzchopil naposled, vše strhl v ráz a plačící jak viděl drahou choť, tu bolně zasténal, však poslední svou sílu sebral a děl toto k ní: 13 – „Vím, umřít musím. Umru před jitrem. – Sen o kanci, jejž uhonit jsem chtěl, byl záludem jen bohů závistných, by mohli klidně shroutiti mne v zmar. – Mé štěstí v tobě a po boku tvém jim bylo jistě příliš nesmírným nad každé posud štěstí člověka, i usmyslili sobě zhoubu mou a snem, jejž lhali, vylákali mne vstříc jisté smrti. – Buďsi, vyhráli. Však jedno jen mne rmoutí, choti má, že v Hadu šer a přítmí, žárlivě jež Persefonu svírá královnu jak posledního smrtelníků všech, že musím odejíti před časem, že plný pohár, věčně kypící a nový denně božských tvojich vnad jsem nevyprázdnil ke dnu lačným rtem, že musím odejíti, v rozkvětu tě nechat plné krásy nejvyšším, a ty že musíš – zákon velí tak i otců mrav – schnout nyní napořád bez muže v svojí vdoví sirotě... To trápí mne, že ňadra tvá i bok, tvá úbělová šíj i ramena, dnů zdlouhavých a líných kořistí, své mají krásy zradit poslání a nikoho víc blažit nemají, jak blažívaly mne. – To strašný cit, že řadu roků – bozi sami jen to vědí – schnouti musíš bez lásky 14 a bez požitku nejvyššího žít, kdy lásky mé jsi neužila dost, já rovněž tvojí...“ Děl, proud krve v tom řeč zastavil mu novým přívalem, a v málo vteřinách byl mrtev již. Čas Gorgophoně míjel v truchlení. Však sebe větší nechť byl její bol, na kráse luzné, vděku spanilém jí neubylo řadou měsíců; ba jakýs mnohem sladší půvab spíš v lad zmírnil tónů sladkým ztlumením, co v jásotu až příliš hýřilo v barvách i tvarech. V smutné kráse své svěžejší byla nežli v štěstí dřív. Jak mohla, stále myslíc na chotě, na poslední řeč jeho zapomnít? Jí velkým zdál se v hrdé smrti své, tak šlechetným, tak málo sobeckým, že láska k němu a cit lítosti jen rostly úvahami, truchlením. Tak tedy v nivách asfodelu on, kde mezi bohatýry pravěku teď kráčí, jistě nejkrásnější z všech, (si myslívala často ve slzách) by nezazlil mi, kdyby snad můj vděk se ještě jiný trhat pokusil, on chápal by to, řek’ to jasně sám. 15 Ba za své vítězství on nad bohy by považoval nový sňatek můj, když uschnout nemá půvabů mých květ. Tož povinna jsem jeho památce ten vzdáti hold. Leč, kdo by smělost měl a odvahu, si vdovu za choť brát, kde muž, jenž vzdoroval by zákonu, jenž svatý dosud, nikým překročen? Pak nová zas ji stihla pochybnost, zda vskutku její vděky také jsou, že za to stály by, přes kraje mrav a obyčej, by směla podat je v plen tužby nové? – Pohled jediný v kov hlazený jí odpovědí byl a rázem přesvědčil ji vítězně, že pravdu, příliš pravdu mluvil král na loži smrtelném. Tak prchal čas. Tu Oebalus, Cynostův čacký syn, z Lakedemonu přišel v její zem, o pohostinství skromně zaklepal a vyslyšen, jak velel dávný zvyk, k sirému krbu Periera sed’. V ráz, sotva Gorgophonu uviděl, byl podmaněn a dojat hluboce té přitlumené krásy půvabem a snivou lahodou, že rozdechnout je v květ a žár mu bylo sladkostí již v představě. Nad mládí obyčej 16 byl zamyšlen a málo hovořil, dny trávil mimo palác na honbě neb s diskem v cvičení a u večer, když s královnou se sešel při stole, vždy čeleď všecka byla přítomna, ať ženy předly vlnu purpurnou a muži šípy v toulce řezali, při číši hovor lhostejný vždy tek’ o minulých dnech, bojích pradávných, o Periera síle obrovské, o honbách zlých – – – však srdce k srdci blíž se nedostalo... Přišel podzimek, od moře chladné větry duly již, a zamlžených Plejad sdružení zem hrozilo zatopit v lijavcích, tu Oebalus chystal se opustit dům Gorgophony, v srdci smutek nes’, jej vysloviti ale nedoved’, ač tušil dobře jeho podstatu. Však myslil, marné by to bylo vše, jeť vdovou, za choť bráti nelze ji, ač doma jistě starý otec můj by potěšil se, nebo proto jen mne poslal na cesty, sám nesmím zpět. A co tak dumal, Pana o hermu se opíraje v háji cypřišů, (vše cesty v žlutém listí tonuly, a mlha plížila se stržemi), 17 hle, Gorgophona stála před ním tu, jak s nebe spadla by, on hled’ jí v tvář, tak děsně byla bledá, nezvykle, zřel v očích slzy. „– Ty chceš odejít?“ hlas chvějný děl, „ó, zůstaň, příteli!“ „– Jak směl bych, mohl bych, vždyť vdovou jsi a milovala’s jistě manžela,“ on odvětil, též jemu se chvěl hlas. „– Ba milovala, to jsi pravdu děl, však umíraje, on sám...“ Slzí proud a štkání mocné udusily hlas, a celá chvěla se jak v bouři strom, když náhle přepadne jej severák. On v náruč chopil ji a k lavičce ji táhnul, pod hermou jež omšena se tměla, kynouc vhodným útulkem. I cítil v náručí svém, v loktech svých to sladké tělo nyní teprvé, co tušil dřív, nad slunce jasněji mu svitlo, sotva ženy krásnější by našel v světě... dýchal ve tvář jí a dlaně třel; když přišla k sobě zas, tu vyprávěla vše mu podrobně, co Perieres řek’ jí před smrtí: 18 jak litoval jí, bohům na vzdory jak přál si, její krásy zralý květ by blažiti moh’ ještě jiného, ne schnouti v pochvat stáří nečinně, květ, jenž se ani plodu nedočkal. On mlčel stále, zřel jí v oči jen a tiskl pevněj’ ňadra bouřící a usmíval se. „– Jakže, ty bys chtěl přes mrav a zákon? Vskutku ty bys chtěl, nechť vdova jsem, svou ženou zváti mne?“ Ji líbaje v tvář, pravil s úsměvem: – „Kdo v palčivosti pouště by se ptal, když k zdroji přijde, který křišťály vln chladných osvěžiti může jej, zda před ním někdo pil již? Bláhovec též byl by, kdo by nesmrtelný zpěv božského pěvce nechtěl slyšeti jen z dětinného toho důvodu, že jiného již před ním oblažil? Kdo z lidí na slunce se dívá sám? Jsi horší slunce, zpěvu, pramenepramene, ty dive půvabů všech na zemi? Co starý obyčej? Hleď, starý Pan nad námi skrze lišejníků změť, jež pokrývá mu bradu, rohy, skráň, se usmívá a jistě žehná nám, ba skoro řek’ bych, že nám závidí, 19 snad napolo jen, sám jsa polobůh, však přece závidí – co zbývá teď? Tak víc neb méně každé srdce jest po někom vdovou nebo po něčem, co milovalo kdysi; v Hadu teď, tvým štěstím blažen, choť se usmívá... Co bohů závist? On jest spokojen, my oba rovněž – proto zůstanu.“ 20
KRÁL NUMA.
Král Numa sotva v lože leh’, stín světlý viděl stát v svých snech, jak promluvit, se zdálo, chtěl a jasem větším jen se skvěl. Král žrece k sobě zavolal, co znamená ten stín, se ptal. „Chce,“ děli, „s tebou mluvit bůh.“ – ,Ať mluví tedy! Nejsem hluch.‘ Když noci hlavu složil v klín, stál před ním zas ten světlý stín, byl světlejší a silněj kmit’, král cítil, že má za ním jít. I poslechl, se z lože zved’, za stínem kráčel, kam jej ved’, šli do hvozdů přes tes i sráz, až králi po těle šel mráz. 21 U Nemi, skalin ve klíně, tam zela u vod jeskyně, a bydlila v ní Sibylla; však tenkrát stará nebyla. Ta vyšla rychle králi vstříc, jak ohněm planula jí líc, tím jasem, který viděl v snách, byl zkvětlých jabloní to nach. Kdo přichází, se neptala. „Buď vítán, králi,“ šeptala, „sám Apollo tě poslal sem, buď, králi, jeho zástupcem!“ – ,Já zástupcem být boha mám?‘ – „Před chvílí tady stanul sám a mluvil se mnou, mnoho děl, co dělat máš, mi pověděl. Slyš, předchůdce tvůj, Romulus, byl silný král, však neznal Mus, a neznal rovněž gracií, jež v život květy uvíjí. On mohutných znal paží sval, kterými krotil vzdor a spjal, a různé prvky v celek slil, však v jádru hrubý barbar byl. Ty’s měkčí, duše plamenná. On hlas byl – ty buď ozvěna! On síla byl – měj lahodu, dej bohy svému národu! 22 Když za stínem jsi světlým šel, zda’s listí šeptat neslyšel? To nebylo, leč v jeho chlad skryl šept se Dryad, Oread. Pod nohou tvojí praskla klest, ty domníváš se? Faun to jest, za skály rohem v ohně žár si Cereřin kýs hází dar. Co v sítí ruchu za šera, netryskla rybka z jezera? Dost možná, ale jistě skryl se před tebou v něm tanec vil. A čím ti zvučel v cestu háj, to velký Pan hrál na šalmaj, a světlý, jenž šel s tebou, stín, byl Apoll sám, ty’s jeho syn. Já matka tvá jsem Sibylla a vždy jsem stará nebyla, před časem Bůh sám ke mně vzplál a vášnivě mne miloval. Sem chodil do té jeskyně a sedával mi na klíně, mně rozplítal a splítal vlas a v duši lil mi zlatý jas. Já vyslyšet jej nechtěla, já příliš dobře věděla, že kdybych měla se mu vzdát, bych musila se starou stát. 23 Že kdyby zlíbat měl můj ret, já musila bych umřít v sled; leč velký Apoll, že bůh byl, v má ňadra vděk i vášeň lil. Kdys v plachých se mnou lásky hrách se ptal, líbaje tváří nach, co přála bych si zlíbaná, kdyby směl líbat do rána. Já řekla: Tolik let chci žít, co písku mohu v dlaň svou vzít. – Nuž má se stát, děl s úsměvem – Já plničkou hrsť vzala jsem. Skrz prsty padal písek ten, co on mne líbal roztoužen, leč cítila jsem, slyš tu zvěst, jak zrnko každé těžké jest. A když se hlas můj chvěl a třás, Óó, nediv se, děl, to je časčas, ó, nediv se, bůh ke mně řek’, to každé zrnko lidský věk! Za dnešní noc, za její svit v můj život, budeš dlouho žít, však větší bude zrnek tíž, čím víc jich spadne v klín tvůj níž. Neb s bohy těžko jesti hrát a s osudem, je milovat, je těžko unést přízeň jich a nepoznat.nepoznat, co vina, hřích. 24 Ach, co jich hostila má dlaň, než jedno sprchlo času v daň, ty’s zrodil se a v muže vzrost... Ach, co má zrnek budoucnost! By lehčí byly, k tomu hleď, tož ku Přírodě lid svůj veď, ty její taje uč je znát a znáti, již jest míti rád. Uč, hmota sama nebyla by nikdy zlá a zavilá, spíš podajná jest, a co máš, to sám z ní zhněteš si a stkáš. Boj není všecko, víc je mír, nad mečů chřest je hudba lyr, a dál, než tuby strašný jek, zní skotu hlasy s pastvisek. Je život v světa nádheře, ve hvozdech, v klasech, v jezeře, sta, tisíc vře tam bytostí, a co jich – tolik radostí! Číš žití po kraj nalita, věř, nikdy není dopita, pít můžeš každý v každý čas a nový piješ rozruch zas! Byl’s posud prostý – nyní věz! Byl’s posud králem – budiž kněz! A pochyb když tě stihne blud, falešný v srdci zapuď stud. 25 Do lesů k matce pospíchejpospíchej, když churavíš, kde lék, se ptej, jeť Sibylla, kdys Příroda, jen moudrost vždy a lahoda. Od bobra uč se budovat, od pavouka se nauč tkát, od včely snášet sladkost v kmen, a svátkem ti buď každý den! Ctít uč se stářistáří, pohlaví. Zda vidíš snad, že zastaví se celý vesmír v práci své? Tím k práci kol tě všecko zve. Pak najdeš v sobě velký klid, ty budeš blažen i tvůj lid, co já zde budu stárnout již, čím větší v prstech písku tíž. Ó věky! Zřím vás před sebou s tou prací, hanbou, velebou, jak střídáte se v jas a stín, jak písek věčna do hlubin! Ó, synu, jdi a králem buď, však čistou dlaň měj, čistou hruď, až s ctí poneseš bílý vlas, můj listím uslyšíš lkát hlas. Pak budu vetchá stařena a jen mých věšteb ozvěna se bude třásti v lupení, hnízd třepotu a zapění. 26 Dej lidu bohy! Nevíš sám, co dáš mu tím, jen světlo tmám, neb věz, kdo bohy v nitru má, že loutnu tam i mitru má. Má loutnu – básníkem jest, věz, má mitru – neb je král a kněz, vše ví, nečeká odpověď, tož k bohům ty svůj národ veď!“ – A zdivený než mohl syn jí s láskou hlavu složit v klín, již zmizela, jen luny jas se po jezeře v dálku třás. Vše kol se zdálo plam a květ, plam – píseň a květ – živý ret, a hlasů tisíc: „Život jsem“!jsem!“ se neslo vírem kolkolem. A když se domů vracel král, sám sobě větším být se zdál, víc světlo v snech svých neviděl, neb živé sám teď v nitru měl. 27
SIBYLLINY VĚŠTBY.
Před Tarquiniem, který „pyšný“ slul, se objevila žena kostnatá, ret, jak by vichr uschlým listem hnul, se zatřás, k ňadrům hlava kosmatá jak hlava lvice sklonila se níž: „Zde svitků, králi, sedm – nekoupíš?“ – „Co číst mám v nich?“ se ptal mrzutě král. „Že umru, jako jsem se narodil? Že jiný po mně vládnout bude dál? Ne, poklad svůj bych nerad vyhodil za věštby, jejichž smysl temný jest, jim kvůli Osud nezmění svých cest.“ – „Tak nechceš koupit? Dobrá, nech tak být!“ a vzala vážně jeden žlutý list, v žár, na krbu jenž plál až v jeho štít, jej vrhla: „Vina tvá, že’s nechtěl číst!“ 28 A s šesti druhými jak přelud, sen, než král se nadál, plížila se ven. Po týdnu opět jako dýmu sloup se zjevila a svitků nesla šest. Král zachvěl se, jak zjev ten před něj vstoup’, sám ptal se, jaká cena svitků jest. „Za sedm bylo míň, za šest je víc!“ a škodolibě stáhla svrasklou líc. – „Ne, nekoupím!“ A v plamen poznova list vržen druhý. S pěti v náručí se odplížila žena bez slova, jak severák to krbem zahučí, král hlavou kroutil, rval si černý vlas. A po týdnu tu byla žena zas. „Jak, pověz, ženo, kupovati mám, když obsah listů těch mi tajemstvím?“ – „Co tobě po něm, jen když já jej znám,“ mu řekla žena, „pravdou jest, co dím.“ – „Co stojí listů pět?“ – „Víc desetkrátdesetkrát, než za první jsi, králi, nechtěl dát.“ A pátý v plamenech se skroutil v tom a žena současně s ním zmizela a síní zaznělo to, jako hrom když v skalách zní, než zmlkne docela. Král mrzut byl a vousy sobě rval a za týden zas proti ženě stál. 29 „Proč“ – než jej oslovila, sám k ní děl, „jest vždycky větší cena listů tvých?“ – – „Jen kdybys, králi, potěžkat je chtěl, já nevím, zda-li bysi jeden zdvih’.“ – „Dej list mi sem!“ – „Jej zaplať, dříve ne!“ – Již jazyky jej zhltly plamenné. „Tři ještě mám!“ za týden pravila. „Chceš koupit je?“ – „Chci vědět, co je v nich!“ – „Z Park jedna tam svou přízi navila, než dočteš, věř, sšedivíš jako sníh!“ – „A proto čet’ bych? A snad vlastní zmar?“ Než dořekl, list třetí letěl v žár. Ta tvrdošíjnost krále dráždila, za týden věštka s dvěma byla tu. – „Co přicházíš zas, bys mne vraždila?“ král ve divokém zařval záchvatu. „Já nechci koupiti – co na mně chceš? Vždyť ze všeho, co’s děla, čiší lež!“ Tu vztýčila se k stropu stařena. „Ty, králi, bídnou lež jsi prohodil!“ (hlas její zněl jak z jeskyň ozvěna), „ty neumřeš, jak jsi se narodil, ne přirozeně, jak jsi přišel v svět, leč násilnicky, zavražděn a klet! 30 A po druhé jsi opět drze lhal, když pravil’s, jiný že po tobě zas dál bude vládnout, novou lež jsi stkal, neb jiné k vládě přivede pak čas...“ – „Jí, stráže, chopte se a prokleté dva zbylé pergameny vyrvete!“ Však nežli do veřejí vpadla stráž, od krbu větší požár v stíny leh’. – – „Ten jeden aspoň, který v ruce máš, mi prodej, ženo! Všecko zaň dám hned! Jak za všech sedm!“ – Ale marný křik, plam tryskl k stropu, žena znikla v mžik. „Já zaslepenec!“ král se tloukl v leb. „Ji přiveďte za cenu listů všech!“ – Vše marno. Pokud živ jest, drahý chleb pro věštce bývá... Bez přátelských ech jde dál, až zmizí Sibylla jak mhou. Pak vědí teprv, proč si vlasy rvou. 31
CONVENEVOLE DA PRATO.
„Dík panu podestovi, pánům radním i počestným a milým měštěnínům rodného mého města Prata vzdáti chci za poctu, kterou mi připravili dnem slavným, dnešním. Let stár osmdesát já Convenevole, nazván da Prato, let šedesát jenž učil v Carpentrasu počátkům mluvnice a rhetoriky, za básníka dnes byl jsem korunován, byl podán svatý laur mi otci města na radnici. Kypící zvedám pohár a prosím, aby vlídně vyslechnuli dík starce nad hrobem již stojícího, jenž celý život strávil v poctivosti, dost často v bídě, ale nikdy bez Mus ctné společnosti; který živ byl z dárků od otců žáků svých a otců města, a vychoval tři celá pokolení, 32 a mezi jehož nejlepšími žáky byl Francesco Petracco Aretinský, teď jako messer Petrarca znám světu. To velká chlouba v dlouhé žití moje, jež teklo v práci jen a odříkání, a jehož věnem jediné to bylo, že od mladosti Olympické Musy šly se mnou strmou drahou ku Parnasu, že po dne vedru sladký střely chládek na skráně spocené a pomáhaly mi napsat onu báseň mnohotvárnou ve sklonu žití, o které já doufám, že přenese mé jméno příštím časům. Tu skladbu připomínat v této chvíli vám, přátelé, by bylo, tázati se, proč vavřínem jste zdobili mé skráně, té pocty uznavše mne za hodného, jíž přede mnou jen Alberto Mussato byl účasten ve Padově a žák můj na Kapitolu, jsem v jich kruhu třetím. Tu báseň, kterou v kmetství svém jsem napsal, dny prázdně trávě ve vašem zde středu, jsem celým skládal žitím, žáčkům svojim myšlénky její vštěpoval, by v krvi jim živá kolovala, k velkým činům je pudíc a z všech k tomu největšímu, by Svatý Otec v posled uráčil se ten avignonský opustiti pelech a vrátiti se v svatý ovčín Říma, kde věrným pastýřem byl svatý Petr 33 a druzí po něm až do Babylonské té smutné mezihry, již spískal Satan. Co učil jsem, to za šedesát roků v mých žácích žije, všichni Italové že matky Romy věrnými jsme syny, a bratry Deciů a Scipionů, rod jeden určen k slávěslávě, a ne k hanběhanbě, a k svobodě, ne barbarům být v podnož. Můj nejlepší žák Francesco sám stokrát v svých dopisech to po mně opakoval i v sonetech i v eklogách svých napsal a ústně řek’ to králi Robertovi i Karlu císaři, jenž palatinem jej jmenoval, když navštívil jej v Praze, co nemoh’ chudý mentor quadrivia, ten z Carpentrasu gramatikář starý. Však sílu měl v své básni předvést Krista se svatým Duchem, Anděle i svaté ku králi Robertovi s hlasnou prosbou, by Romu schvácenou, tu sirou vdovu, zved’ z prachu, v kterém pohaněna leží, kde ňadra v krev si drásá v hoři, s vlasy štká servanými, v okovech a v pláči své velké syny vzývá dávnověku, své Bruty, Coclesy a Scipiony, by vstali z hrobů plesnivých a matce šli k pomoci, jíž przní bílou řízu ta nevěstka, o které Dante zpíval, jež s obrem páří se... Vy rozumíte! Já latinským ji napsal hexametremhexametrem, však rýmovaným novějších dle vzorů 34 pro příští čas, ať jednou svědčí za mne. A jestli tato pramice mi selže, se dostat na břeh dálné budoucnosti přes hřmící moře časů všech i dějů, ten druhý zbude triumf mého žití, má chlouba největší a moje pýcha: můj nejlepší žák z Arezza, on messer Francesco Petrarca! On, vlasti zdoba a naděje, on, velkých otců našich jediný znalec, vůdce, mistr duchů, miláček mocných, úžas kardinálův až závist budící, papežů soudce, syn nejsladší Virgila čaroděje a Cicerona, řečníka a Laury kouzelný pěvec sladký, Avignonu zlá ohněm, sírou trestající metla. Já starý gramatikář, starý básník ku jeho jménu přivázal jsem svoje, jak malý člun se k velké lodi váže, by líp s ní projel útesy a bradly. A že vám nelžu, nejlépe vám poví sám Giovanni Colonna, arcibiskup a kardinál, jenž loni pravil ke mně, skrz Prato jeda, když jsem přivítal jej, jak víte s podestou a s pány rady: „Aj, Convenevole, náš starý mistře, zda nemýlím se, nebyl žákem vaším náš božský Petrarca?“ – To děl tak vlídně a líbezně a lichotivě pro mne, že nebyl schopen jsem ni slova říci, jen hlavou kývl jsem, co horké slzy 35 mi tekly přes tvář, a já musil mlčky ustoupit stranou, pohnut v hloubi duše. To největší byl triumf mého žití. Dnes druhý dostavil se. Apollina jste laurem ozdobili skráně kmeta. Dík za tu poctu, podesto i všichni počestní Prata bodří měštěníni! Já brzy umru, sedí osmdesát let v týle mi, těch nezažene vavřín, ni Petrarcův, a tož vás prosím snažně, až umru, hbitě dejte o tom zprávu z všech žáků mojich nejlepšímu, jemu, jenž pěvec Afriky a pěvec Laury mne jistě zná, jej poproste mým jménem, by nápis napsal na hrob kostí mojich, jež unaveny touží k odpočinku; dva verše latinské snad zasloužím si od mistra mistrů. – Slibte mi to, drazí! To měl jsem na srdci, to chtěl jsem říci, a šťastně řekl, pozvedaje číši na zdraví podesty a pánů z rady a počestných všech Prata měštěnínů za dnešního dne neobvyklou slávu, za věnec vavřínu, tak pěvcům drahý, já Convenevole, nazván da Prato, Petrarcův učitel a starý básník, Mus přítel, za vše z duše děkující.“ 36
BONA.
Když Pavono hrad se všech stran byl Benátčany obléhán, Brunoro, vůdce senatu, vojsk republiky kapitán, v trofejí příštích záchvatu vše důstojnictvo pluků svých ku noční pitce sezval v stan. Noc byla tichá, pod hradem jen táborem zněl v odlehlých přestávkách povel, stráží hlas, jež mihly se jak úkradem. Však v stanu vůdce bouřil kvas. O kráse žen a milosti již dlouho veden rozhovor, však teprv o jich věrnosti se začal nítit pravý spor. 37 A číše jak se perlily, výmluvnost rostla hostům všem, ne kvas to, byl to bouřný sněm, jak proti sobě horlili. V starých se octli pověstech o Griseldě a Ginevře, o lásky dávných bolestech, jak živé vše zas v každém vře. Ba směle se kdos tvrdit jal, že všecka věrnost – ideal, ten jestli přece dosažen, že draze bývá zaplacen, co třeba bylo obětí, zač pozděj’ krutě trpěti. Jen vážný mlčel hostitel, až sporu vlna tryskla výš, svou vrchovatou pozved’ číš, již páže, který vedle stál, mu svědomitě dolíval, a kapitán to hlasně děl: „Sta luzných máme příkladů o věrnosti a lásce žen, tu rozluštiti záhadu byl mnohý z vás tu ochoten. Sta květů vábných v sadě plá, než jedna růže v záhoně, a tou povídka budiž má, již vyprávět chci o Boně.“ – „O jaké Boně?“ mnohý ret se hlásí zvědav, ztich’ však hned stem jiných hlasů zakřiknut, 38 v poháru sotva smočil knír jun mladý, starý bohatýr a každý slouchal nepohnut: „Já tenkrát v službách Sforzy byl, když na pochodu s plukem svým jsem do Valtlina zabloudil. Ach, čárný kraj ten posud zřím, jak v zrcadle stát před sebou, s hor sněžných strmou velebou, s niv pasem dole nádherným. A posud slyším zvonců spád, jak z ranních zaznívaly mlh do šumu bystřic napořád, ó, nedivte se, já byl mlád, i muži vzpomínkou zrak zvlh’! Já dívku uzřel v stádu krav, se ohled’ dvakrát, než dál šel, zpěv její stále v sluch mi zněl, zpěv prostý jako její háv, leč krása líčka, purpur úst, vděk pohybů a sličný vzrůst a prostý, nelíčený mrav, jímž kynula mi na pozdrav, mne v úžas uvedl a zmát’, a v tom jsem cítil, mám ji rád. A já se ohled’ po třetí, vtom dozněl v trilku její hlas, já nespal, v kouzla zajetí jsem druhým dnem se vrátil zas, ten slouchat hlasu stříbrojas, 39 ten vidět zrak a vzrůst a vlas! Já prosil, aby zpívala ty prosté melodie své, z nichž každá srdce v hloubi rve, i poslechla a dívala se tak v mé oči zpívajíc, že mimo ni jsem nezřel nic. Tak rostla láska víc a víc. Mou stala se, já nevím, jak, snad ví to onen v keři pták, jenž tenkrát do snů zpíval nám, snad ví to onen bílý mrak, jenž modrým nebem táhl sám nad štěstím naším, Bůh ví, kam... Však náhle naší idyllou se rozleh’ divý bubnů vír, v boj měl jsem jíti posilou, neb Sforza vypověděl mír Alfonsu králi, loučení den nastal v pláči, kvílení. Já potlačit slz nedoved’ a ona vlhký pláčem hled ku mému smutně zvedajíc, jen lkala: ,Neuzřím tě víc!‘ Tu děl jsem: ,Což tvůj nejsem choť? Máš odvahu? Tož se mnou pojď, vlas ostříhej, šat muže vem’ a budiž mojím pážetem, tak všady se mnou můžeš jít a po mém boku stále dlít, nejenom žít, leč také mřít!‘ 40 Hned svolila a v slzách smích, vzlet’ motýl při těch slovech mých. A druhého dne vytáhli jsme v polnic vřesku v pole již; jak štíhlý hošík osmáhlý mně jela čile po boku a hravě nesla zbroje tíž ve čilém hřebce poskoku. V ní ženu nikdo nepoznal. Tak vesele jsme táhli dál a statečně se začli rvát, my prodělali spolu dost, já zvyk’ si vedle ní vždy stát, mých nocí byla sladký host. Můj stan byl blaha asylem, o kterém nikdo neměl tuch, já znal jen, v těle spanilém ký oddaný se skrýval duch. Ó, sladké, luzné večery na pochodech a táborech, kdy poslední zhas ohňů žeh, noc plna hvězdné nádhery a vánek dálkou mlhavou jak táhnul naší nad hlavou, šumíval v našich praporech! Já kondotier pravý byl, ze služeb Sforzy vystoupil, za Alfonsa se tenkrát bil. Tam dost jsem trýzně v krátce měl, tož k Benátčanům přejít chtěl, kde větší žold mi nabízen. 41 Mé listy – náhoda či lest v tom byly, nevím, padly v plen, jak byl bych zrady usvědčen. Já zaskočen byl, jat a v trest jak zběh a zrádce uvězněn. Jak dnes bych zřel to! Oblohou táh’ mračen let, a větrů svár rval stěny stanu, u nohou mi páže dlelo, loutny čár v svůj pojíc zpěv, v ty písně hor, z nichž každá srdce v hloubi rve ve prosté, smutné kráse své, v níž taje citů svár i spor. V tom venku slyšet rozhovor, před stanem kroky, hlasů směs, chřest mečů lidí mých a seč, a než jsem tasit mohl meč, já zrádců přesile jsem kles’. Ó, její pláč a její kvíl, víc bylo, než jsem zasloužilzasloužil, a přišlo víc, než co jsem snil! Tu ona strhla mužský šat, leč nelkala ve vdovství svém, jen přísahala všecko dát za spásu mou a šírou zem procházet začla, k dvorům všem, kde sloužil jsem kdy, spěchala, svůj půvab mluvit nechala i sladký hlas i divý bol. Šla do Milána, v Neapol i k Benátskému dožeti, 42 i do Francie, v Burgund, Řím, kde válčil jsem kdy s lidem svým, za přímluvy tam žebrala, by zkrátila mé zajetí, všech podpisy tam sebrala, před krále klekla plačící, svou smutnou krásou zářící, a neustála, lásky div, ve prosbách svých a v pláči dřív, až Alfons Neapolský zved’ ji z prachu sám, jí pohléd’ v tvář a překonán jsa smutkem tím, též svědomí snad ostnem zlým, po schodech dolů ve žalář ji ke mně v plíseň vlhkou sved’, mne na svobodu pustil hned. Od chvíle té zas v muže zbroj svůj zahalila něžný vděk, a za mnou pospíchala v boj, když v těžkých službách Benátek jsme válčili... Ó, kdo z vás ví o sladkém našem tajemství? Však prázdnou číš mám, hochu, pojď a dolej mi – však ty se chvíš? Tvůj pán ti velí, prosí choť, proč bledneš, rdíš se... Zde má číš! Já prozradil tě!... Přátelé, vy uhádli jste“...jste...“ Hlasů směs zní v pohárů třesk vesele, co páže vůdci k nohám kles’ a s pláčem spjaté ruce vznes! 43 „Buď sláva Boně, dlouho žij! To příklad vzácné věrnosti! A každý na zdraví jí pij! To síly vzor a milosti!“ Sta paží v plesném výbuchu číšemi mává ve vzduchu. „Máš pravdu, květů v sadě plá na tisíce, leč v záhoně jest jedna růže, ta je tvá!“ Leč vůdce skloněn ku Boně, zří slzy jen a klopí zrak, na čele jeho sedí mrak, on cítí – pláč ji prozradil, a pravdu onen rytíř měl, jenž o věrnosti ceně děl, jak draho, draho splacena je smutná pozděj odměna. On vidí, jak se žena chví – Co tušil dříve, jistě ví, v hruď jakou zmij si nasadil! 44
JAN ŽELIVSKÝ.
I.
– 1419 – – 1419 –
 Od Matky Boží Sněžné zvon slavným žalmem kvílí, a ze všech ulic Pražských lid v proudech k chrámu pílí. Tu vedle hlavy hlava, měšťáci i lid sprostý na slovo kněze Jana jsou Matky Boží hosty. Jak vlní se a kupí, chrám víc jim nepostačí, před vraty na náměstí i v ulicích se tlačí. 45 Vůz nezahrčí dlažbou. Zástupů vřava divá v ráz oněměla – kázat Jan začal ze Želiva. Na prahu chrámu stojí, by lépe lid jej slyšel, on s kazatelny stoupil, pod šíré nebe přišel. Na prahu chrámu stojí, v své pěsti kalich třímá, do lidu „podobojí“ zvěst novou mocně hřímá: O Krista mluví tělu, o krvi jeho svaté, o taji Proměnění zní slovo Bohem vzňaté. O lidu ušlapaném, o církve Páně vraku a nejvíc ze Zjevení o ryšavci, zlém draku. Lid hltá jeho slova a vztekem jen se chvěje, „Ten drak jest Zikmund!“ v davu to od úst k ústům spěje. Pak o hranici mluví, zkad tryskly proudy světlasvětla, a o labuti bílé, jež z ohně k nebi vzlétla. 46 Lid hltá jeho slova a mnohý slzu stírá. Lká: „Mistře Jene! Huse!“ a mnohá pěsť se svírá. Dny soudu se již blíží. Pán draka zdrtí pěstí! S kalichem v ruce kněz Jan si davem cestu klestí. Již ve průvodu slavném se celý zástup žene, všech ulic ústím roste, jak moře rozvlněné. K Štěpánu na Rybníčku při žalmů pění spěli; konšelé novoměstští chrám rychle uzavřeli. Řetězy, závorami vstup dovnitř tarasili, co zvony od Štěpána ne v slávu, v poplach bily. „V před! Za kalichem Páně!“ Jak v hvozd když bouře hříme, „Však chrám si otevřeme, s konšely promluvíme!“ A vrata povolila... Po řeči kněze Jana zpět valili se všickni, div stačila jim brána. 47 K Novoměstskému trhu ten celý zástup hnal se a stanul před radnicí a po konšelech ptal se. Kněz Jan s odkrytou hlavou nes’ monstranc s tělem Páně, kol skrání lít mu kámen, však dál šel odhodlaně. Déšť kamení z všech oken se sypal u radnice na místo odpovědi – A lid – jen rostl více! Tu objevil se v davu obklíčen meči, cepy ve prostém krznu zeman na jedno oko slepý. Jel směrem ku radnici, máv sudlicí, a davy jak v povel vůdce ztichly, zde hlava vedle hlavy. „MluvMluv, Žižko!“ kdosi křičel a shrblý zeman slepý se vzpřímil na svém koni obklíčen meči, cepy.– Jak hrozná skála v moři vyčníval z lidstva proudu řka: „Konšelé a páni, zda víte, den že soudu?“ 48 Proč, pane Mikuláši, tys věrné boží sluhy, že pili kalich Páně, uvrhnul v žalář tuhý? Což neřek Božský Mistr: „To tělo s krví mojí, mou čiňte na památku, berouce podobojí!?“ Rychtáři novoměstský Neklásku, kam jsi zalez’, což neznám je ti krále Václava starý nález? Či kacíři jsme vskutku, že zbožně přijímáme podobojí a v Kristu svou útěchu tak máme? Vydejte sluhy boží pro pravdu uvězněné!... V tom kamení déšť nový slet’ v davy rozjitřené. A radnici v ráz stekli, dál po schodech v síň hřměli, s purkmistrem všecky starší ven okny vyházeli. Dav dole nakupený pod okny u radnice ty vzácné ptáky schytal na meče, na sudlice. 49 A nežli podkomoří přichvátal s rotou svojí, byl ubit, kdo se rouhal svátosti podobojí. Až na Wenzelstein letí do Kundratic ta zpráva, kde Václava zle trápí podivná žízeň žhavá. Zvěst slyšel hrůzyplnou a v děsu pohár chytil. „Hus! Žižka!“ – sáh si k srdci a bez vlády se sřítil. II.
– 1420 – – 1420 –
 Svit jitra první měkký do šeré mlhy kanul, kdy u okna své cely kněz Jan Želivský stanul. Do Pražských ulic hleděl od Matky Boží Sněžné na spící šeré domy, arkýře, hroty věžné. Co táhlo jeho duší, co myslí jeho chvělo, že sklonil unavené do horkých dlaní čelo? 50 Byl po probdělé noci, již v rozjímání strávil, o sklo si čelo chladil, vír myšlenek jež znavil. Snil, viděl svoje dětství... Ó, upomínko snivá! Kdy přiveden byl poprv sirotek do – Želiva! Jak rostl v zbožné péči bez starostí a v tichu, miláčkem opatovým jak byl i druhých mnichů. Jak ducha valné zdroje, zkad věčné světlo září, svou pílí otvíral si klášterním ve libráři. Jak v dlouhém bdění nočním se pochyb a dum zhostil, by pravdě pohléd v oči, se bičoval a postil. Jak ale pravda věčná tím žití shonem všedním se skrývala mu stále a v dál prchala před ním. Jak odvrátil se zklamán a na Přírody klínu jak ozdravení hledal ve buků, olší stínu. 51 Zřel dlouhé procházky své až k noci prodloužené, v nichž vesmír v potaz brával i nebe ohvězděné. Však brzy přesvědčil se, jak Příroda je hluchá ku lidským snům a snahám, jak sytí jen chléb Ducha. Vzpomínal, jednou jarem, kdy země květů plna, jak pohnula se mocně mu v ňadrech žití vlna! Jak rostla na vichřici, jak schvátila mu bytost, jak o ztracené mládí pocítil poprv lítost. I poznal: Plaché snění je myšlenka, čin pouze otvírá nesmrtelnost, čin stačí lidské touze. Jen činem bytost lidská se otvírá jak kalich... Jak moh’ se otevříti zde v středu duší malých? Jak v úzké této celi, zde za klášterní mříží, kde těsná pouta nohu 52 VzpomínalVzpomínal, v rozčilení jak vrazil k opatovi, by propustil jej, prosil, štkal slzami i slovy: By svolil, do ciziny by směl se odebrati a nové brány k pravdě si směle zotvírati. Jak ztrnul vetchý opat a dlouhém po mlčení jak pravil: „Milý synu, věř, jiné pravdy není, Nežnež té, zdroj jejíž piješ v Želivském monastýru, věř, bez té bludné srdce nedojde nikdy míru! Proč po ovoci cizím tvá tužba v dálku chvátá, když v Kristu jen jest spása, v něm studna pravdy svatá? Hleď, vetchý jsem již stařec, sníh leží na mé hlavě, vše starosti já o řád chtěl odevzdat ti právě. Tys v zraku všech již vyrost na mého následníka, ký ciziny jed kletý teď v tvoje žíly vniká? 53 Ó, slyš mne, u nás zůstaň zde ve zátiší míru, buď pastýř stádce mého a opat monastýru!“ – Zas tato slova slyší... zlý vzplál boj – on však musil, prch ještě oné noci, co krajem bloudě zkusil! Však pevná jeho vůle se mocnou vlnou spjala, „Žít!“ každý nerv jen volal, a duše rostla, plála! Po vlasti dlouho bloudil, lid poznal, jeho bídu, a s větší láskou k činu se sklonil k tomu lidu. Pak slyšel Husa kázat, pro kalich vzplanul celý, dnes vůdcem lidu sám byl svou výmluvností skvělý. Snil, co by lepším bylo, měl zůstat na Želivě?... Do šedivého jitra hlas zvonu vtom pad tklivě. Zvon jeho, Matky Boží! A jakby vzbudil jinéjiné, ranního „Ave“ hymna s rtů kovových se řine. 54 Je rozeznává všecky: ten od Štěpána zpívá, ten temný hučí z Týna, tak jiný nezaznívá. Ten od Michala tenký, ten od svatého Kříže, a v nich se Praha budí... v snech sklonil hlavu níže. Teď nejmenší v to cinkl kvil ostrý v hudby nával, z Bethlemské kaple zvonek, ten Mistra oplakával. Jak bodl by jej k srdci... Jan vztýčil sese, ač s bolem jak vítěz rozhlížel se po spícím městě kolem. Zde velké pole skutků, po kterých tolik práhnul, zde Život! Práce!! Sláva!!! Kněz Jan si k srdci sáhnul. III.
– 1421 – – 1421 –
 Nad zasmušilým Kaňkem se choulí mraky šedé, pan mincmistr Divůček voj na Pražany vede. 55 Však dřívdřív, než černá mračna se srazila v bouř, vrátil se pan mincmistr MikešMikeš, co zřel, tím hlavu ztratil. Od Kolína se valí ne šiky – ale moře, že rozbit velký tábor a zrovna proti Hoře. Pan Mikeš cítí v nitru, že soudu den se blíží, a cítí jarmo viny, jak zle mu bedra tíží. Vše horníky své svolá i lidu na tisíce a s Krista svatým tělem ti táhnou zpívajíce. Až Sedlecký kde klášter svým štítem mračna trhá, tam před Pražany zástup se na kolena vrhá. Ve prachu ženy, kmeti a děti v pokoření na Praze vyžadují si milost, odpuštění. A „Milost! Odpuštění!“ do řečníka slov splývá; z Pražanů proti němu Jan vyšel ze Želiva. 56 Duch svatý jazyk jeho v té rozžeh velké chvíli, kněz Jan jak vítr boží hřmí, sténá, bouří, kvílí: Dí: „Bratři, zda tak zváti vás ještě smím a mohu, zle jste se prohřešili na vlasti své i Bohu! Zle jste se prohřešili na bratřích, Kaina plémě, že zrovna tebe musí ta Česká nosit země? Ó, černé šachty Kaňku! Co živých v hrob váš slétlo, že Krista jenom chtěli a pravé jeho světlo? Zle tady řádili jste vy, děti matky jedné, dva dlouhé celé roky a v noci jako ve dne! Jen skloňte ucho k zemi, jak z šachet těch to sténá, co obětí tam zmírá bez pohřbu, beze jména! O pomstu, z hlubin šachet k vám české volá hoře těch, na čest kdo a víru se vzdali, z Chotěboře 57 Šlišli, v zem schýlivše hlavy, jak na jatky brav sírý, vy v šachty naházeli jste děti boží víry! Ó, bratři jedné matky, dost mezi vámi sporu! Dost výčitek a žluče! Dost dětinského vzdoru! Hle, my, vojíni boží, my sami přicházíme k vám – děti jedné matkymatky, a Hoře odpouštíme. Vy v hloubi černých šachet již ztichněte tam vzdechy! ať jednou slunce svítí na usmířené Čechy! Co pán je tu – co sedlák? Co šlechtic – neb co chudý? Jest jedna boží obec, a jeden zákon všudy! Vy slyšíte jej zníti z chat, měst i hradů stejně; ó, vpište si jej v srdce, jím žijte neochvějně! A to je zákon Páně a láska jmenuje se, tata, bratřibratři, z prachu k světlu vás, fénix boží, vznese! 58 Ó, svaté slunce nebes! Ó, drahé nivy, stráně! Ó, vlasti, ó, můj lide! A nad vším kalich Páně! Ten kalich víry, lásky a míru, povznesení, bych vidět chtěl, nechť znovu se naší krví pění! Pro Husův svatý popel, jejž zhltly vlny Rýna, ó, ctěte zákon lásky, jeť zákon Hospodina! Pro Husův svatý popel k vám křičet budu stále: Ó, bratři, milujme se!“ – Sám pro pláč nemoh dále. Tu do velkého nářku se daly strany obě, druh druha objímali, vše odpouštěli sobě. A zvedli hlasy k nebi „Te deum“ zpívajíce a těch, co tady pěli, těch bylo na tisíce. Pěl celý pražský tábor, stráž pěla, jež jej hlídá, a zdálo se, Kaňk z hlubin že temně odpovídá. 59 „Tě Boha velebíme!“ Horníci zajásali, „Tě vyznáváme, krále,“ Pražané v odvet dali. „Tě duchů zástupové velebí na výsosti!“ „Cherubim, serafové, ty’s rozlit nesměrností!“ Od Sedlce k Horám Kutným tak táhli v sboru svorném, druh šíj objímal druha ve šiku nerozborném. Sedlecký klášter starý se v jejich pochod díval, a nad hlavami v modru jim skřivan jaro zpíval. A Kaňku borovice se v mroucím slunci rděly, Táborů mrtvých kosti se smírem v zemi chvěly... IV.
– 1422 – – 1422 –
 „Já sen měl,“ pravil k Janu kněz Vilém s vážnou lící, „dnes druhý den postní, ty nechoď na radnici. 60 Od Týna přes náměstí jsem v snu tom plaše kráčel, ve matném jitra šeru stín mdlý se za mnou vláčel. Já obrátil se za ním, v tvář patřilpatřil, Jene, tobě, já chtěl tě osloviti, v tom vztáh jsi ruce obě. A vzápětí jsi zmizel za radničními vraty, já sám zbyl na náměstí, zlý v srdci osten ztráty. Tak ticho bylo kolem, v šer spící věže čněly, a jen mé vlastní kroky po dlažbě smutně zněly. Kol radnice jdu, vidím, jak tenká rudá stužka, že pod temnými vraty se vine krve stružka. V mdlém polosvitu rána v proud náhle rostla dravý, jakoby tekla čerstvá z uťaté právě hlavy. A z řeky bylo moře až k nebi stoupající, ó, milý knězi Jene, dnes nechoď na radnici!“ 61 Kněz Jan mu odpovídá: „– Nač strach ti hrdlo úží? Již včera hledali mne dva od konšelů muži. Je třeba prý mé rady, kam polem vytáhnouti. Nač strachu? Nemůž vlásek se na mé hlavě hnouti Bezbez vůle Páně. Všichni noc hrobu projdem temnou, zda dřív či pozděj – jedno – však chceš-li, pojď již se mnou! Vím, zlé strojit mi pikle pan hejtman Hašek pílí, též pan Věžecký Petr, purkmistr potěšilý. I mnohý měšťan řádný, což víc mne plní bolem, než rukavičník Jíra i s Jeronýmem Schollem, Žeže mojím přičiněním jest Bzdinka vojsku v čele, též pro smrt Jana Sádla zří ve mně nepřítele. Však poručeno Bohu, dal vždycky, zas dá síly“....síly...“ Tak cestou ku radnici vespolek hovořili. 62 „Ó, Praho!“ vzdychl kněz Jan, – byl v tváři divně bledý – „i mně již zdá se, kráčím v tvých zdech dnes naposledy! Jediné místo světa, ty staroměstský rynku, zda zachová tu jednou Čech na mne upomínku! Ó, kterak miluji tě!“ A musil tam se dívat, kde dle slov přítelových krev jeho měla splývat. Již učiněn krok těžký, již vešli do radnice, již konšelové všichni si sedli na lavice. Je uvítalo vlídně to celé shromáždění, Pan Hašek začal mluvit po malém otálení. Zda s vojskem na Moravu či k Táboru se dáti, tak začli kněze Jana úlisně v potaz bráti. On deštičky své vytáh, jím radě v prostém slovu, že nejlépe by bylo vytáhnout k Krasíkovu. 63 Však za řeči té rychtář s biřiči v jizbu vrazil, a hejtman zařval turem, jenž dřív se hadem plazil. „Jste zjímáni!“ a kynul na biřiče a dráby, ti svázali je řadou, byl každý odpor slabý. „Dík!“ Jan děl k Vilémovi, „že se mnou to vše zhlídáš, před poslední mne cestou, můj bratře, vyzpovídáš. K milému Bohu půjdupůjdu, jak šel jsem cestou pravou, vstříc mistr Jan mi vkročí již oděn věčnou slávou!“ A děli druzí v poutech: „Milého Jezu Krista nás tělo posilnilo již zrána i krev čistá. Tak umřem veseleji!“ Kat k Janu: „Knězi milý, dej svázati si ruce, tak nemám na tě síly!“ A vzad mu ruce svázal a ťal, a hlava sjela, a o zem na podlaze příšerně zaduněla. 64 Ó, počkej, pane Hašku i s druhy, násilníky, neslyšíš v poplach bíti? Neslyšíš zdola křiky? Lid odevšad se valí, již letí z pochev meče, jak odnášeli tělo, hle, krve stružka teče Aa rudá v řeku roste pod radničními vraty, pro dnešek aspoň dobře jsou okované pláty! Sta palcátů se týčí, do plechu vrat již pere, co nedočkavců zástup se okny, střechou dere. Však vtom již bratr Vilém z vrat ven vyrazí prudce, ó, hrůzo, hlavu Jana krvavou drží v ruce! „Miláček váš, kněz boží, tak zamordován lstivě, Husa a Žižky přítel!“ Lát, plakat začli divě Aa hlavu plnou krve druh druhu podávali, ji v slzách líbajíce, a jedni omdlévali, 65 Coco druzí na radnici zlým šturmem udeřili, by konšelům a pánům touž splátku naměřili. 66
SMRT GREENEOVA. (1592.)
Svit jitra v jizbu pad, on vzbudil se. Byl těžký jeho sen; zlou můrou spjat, se svíjel ve vidění kleštích sláb a vysílen již... Oči otevřel a čelo dlaní přejel... Nemohl si vzpomenouti, „kde že v skutku dlí?“ Puch známý však a stálý bzukot much jak naráz přivedly ho k vědomí, v sluch kladiva mu rány duněly, jež ve vedlejší jizby výklenku jen zasklenými dveřmi hlásalo svým jednotvárným stejným klepáním, že od rána pán jeho pilný dnes. Pak od špinavých záclon na oknech se svezl horečný zrak po jizbě, 67 po bílých, holých stěnách bez ozdobozdob, jen plných muších skvrn, po vlhkých koutech od země v půli plísní zčernalých, po hrbaté bez prken podlaze, až utkvěl na loži, kde ležel sám na slámě mokvavé a prohnilé. Pak na svoje se ruce podíval, tak dlouhým pohledem, jenž výčitky pln s lítostí nad žitím zlomeným se zvolna stmíval v slzném zamžení. Až tedy sem to přived! Jinam ne, svým vtipem, kterým záhy proslul tak a jehož mnozí báli se... až sem! Dnes bezmocný lev s vylámaným chrupem tu leží na podušce bídy zlé a opuštění ještě horšího než bída sama... Raděj zavřel zrak a hluboko se vnořil v dumy své, jak nejasné mu hlavou těkaly, jak pokračovat by v tom chtěly snu, jenž právě přerušen... Zřel sebe zas v ten srpnový den, věčně neblahý, kdy v hloupou sázku vešel, kdo že víc sní slanečků, jež rýnským zapije. Kdo víc než on, když zadarmo vše dnes? On pil a jed a pil, by slanečkům se dobře plavalo to....to... dveřmi snů ty známé hlasy slyšel kvasících, již lehce chraptivé „U mořské panny“, 68 kde každý korbel měl i dýmku svou. Měl Marlowe slovo teď, jej v duchu zřel, jak široko se přitom rozkročil, pěst opřel o koš svého kordiska a druhou na stůl jako v taktu tlouktlouk, co vedle Nash se potutelně smál a Lodge bez řeči ustavičně pil ni nemrkaje....nemrkaje... Stranou Shakespeare stál, proč nepil ten? Jen ruce založiv, se klidně díval v pitku ostatních, co myslil si as? – To jej dráždilo. Na nový bombastický blankvers snad, jímž oči svým chtěl protřít soupeřům, či lépe na úroky z úroku, ežjež shrábl dnes a zítra shrábnout má? Do dveří Jonson s Peelem vcházeli s plnými hubatkami, Marlowe dál rozkládal divoce, ač nikdo víc mu nenaslouchal, zvykli tomu již. „Old merry England!“ Kde dnes jeden z nich? Dvojnásob cítil svoji samotu! On myslil si, že přec jej mají rádi jak společníka, bratra, soudruha, byť třeba soupeře těch na prknech, jež znamenají svět. – Ach, jaký svět! Před’ myšlenek a snů svých dále nit, že tomu propad jen? Proč oltáře on přestal býti sluha pokorný, moh dnes být pastorem kdes na venku, mít věrnou, tlustou družku života 69 a drobných dětí celou stupnici, moh klidně tloustnout v bázni boží dál, a jestli cítil v sobě osten přec ten prokletý „jen psát a vymýšlet“, moh’ puritanům žalmy překládat a traktáty o zkáze mravů psát a proti tomu horlit divadlu, kterého dnes je sluha oddaný, té zkáze, které dneska propadá. Sen tento přeletěl, on slabě vzdech. Zřel jiným oknem svého snu. To kraj byl cizí, neznámý dnes v pamět zpět se zvolna deroucí jak zašlý sen. Zřel Boloňskou věž křivou nad sebou a patřil v černé oči ohnivé a cítil palčivý dech sladkých úst....úst... Ó, Italie! Myrty, olivy, ó, mládí sladké!.... Cesty prokleté, z nich vyssál jed pro celý život svůj, tam v Italii zvěděl poprvé, čím tělo ženy jestjest, a v Němcích zas, čím révy oheň, tam se naučil, čím luzněj stéká v hrdlo žhavý mok, tím více v něm se tají pekelník a svůdce Satan....Satan... Zatím nevším’ si, že slunce drahou svojí na nebi se přehouplo k dne půli druhé již, že vedle ztich již klepot kladívka 70 a s třeskem odhozena práce v kout pro zítřejšek... Teď chvíle divadla, šlo k třetí již....již... Vtom záchvat bolesti jej nový schvátil... Rázem prchly sny, a neúprosná, hrozná skutečnost naň šklebila se, zuby cenila. Zřel na své ruce rudé, žilnaté, na slámu lože shnilou, mokvavou a hodin poslouchal zvuk vražedný, tak jednotvárný... Stále za sebou šly údery jak deště na okap tep únavný... Ohmatal tělo své a cítil, vředy jeho vznícené se provalily... zachvátil jej hnus před sebou samým... Neměl odvahy se podívat na vlastní údy své, jen srdce svíral rukou vyzáblou, jak chtěl by provždy ztlumit jeho tluk vždy volnější a stále slábnoucí. Vtom skříply dveře... Pootevřel zrak a viděl ženu vcházet do jizby. Tak bledou, vychrtlou a vyzáblou ve nuzných cárech... sotva postřehla, že bdí, cos začla skrývat pečlivě pod zástěrou – však on to shlédl již, snět vavřínu to byla zelená. Jen trpce usmál se a hlasem mdlým, jenž chvěl se, v přestávkách děl: „Annie, proč to schovávat chceš? Sám jsem prosil tě o poslední tu lásku....lásku... Díky, dík! – 71 Tak mám již umřít... dobře tak... tím líp... čím dřív to bude... podej sem tu snět“! A žena přistoupila k loži blíž s tou snětí vavřínovou, v očích jí třpyt slzný hrál, jen s tíží utajen. „Ten laur ti právem patří“, zaštkala, „jen bohužel, že smí jen moje dlaň jej tobě podat, mistře... miláčku...miláčku...“ Sáh po něm oběma on rukama, jej k ústům tisk a líbal listů houšť s tou trpkou vůní... její na ruce přes listy tekly žhavé jeho slzy. „Tak na skráň mi jej přitlač, ty, jen ty máš k tomu plné právo, Annie má, ty z bláta ulic zvedla’s Lazara tou láskou boží, která nesmrtelná přec jedenkrát se sklání k člověku, byť pozdě třeba v umírání již. V té noci letní... druhy opuštěn když na předměstí v krve přívalu jsem zůstal ležet, vysílen a mdlý jsem v posměch luzy pad: Hle, to jest Greene? Jak hanba, zpitý jest! – A kopli mne snad ti, již včera tleskali mi ještě, jež bavil žert a šprým můj bezuzdný. Fi, mrzká luzo! Žena ševcova, má Annie, ty jsi pochopila líp, kdy nejvíc potřebí jest pomoci. 72 Vtlač tento vavřín pevně na mou skráň, to jediná buď odveta tvé lásky... tak hodně do čela, vždyť pro věčnost tam sedět musí... jiný nepřijde... Tak hodně do čela... jak chladí to... Tak umru sladce... Sama skloň se blíž a zadýchej mne láskou... Níž a víc... Tak... dobrou noc.....noc...“ A zavřel oči zas. Teď nebyl jeden víc to sen, leč snů to byla celá, valná vichřice, všech, které snil jak děcko v Cambridgi, všech, které na školních snil lavicích, všech z různých odlehlých cest dalekých, všech, které vtělil v hry své původní, všech, které četbou přelil v duši svou, jež prožil všechny, boje trudů zlých i lásky mumraje a souboje, i chvějné vášně, jiné každý den, i pitky s druhy z noci do rána a z vlastních kusů postav rej a vír se hrnul naň... on viděl je a znal, jimž pro scénu vdech jiskru života. Teď valili se naň: Tu pater Bacon, tam pater Bungay... Alfons, Jakub král a úlisní a hladcihladcí dvořani, škol magistři, komičtí sluhové, hor pastýři a lovci, čeládka z všech možných přístavů na zeměkouli 73 a jaké ženy, ty, jež miloval, i zahléd pouze mžikem jediným. Směs postav závratná! Leč nad všecky se tyčil jeden: Roland zuřivý! Nah, s vytrženou nohou ovčáka jak mlátil pastýře a kramáře a hnal je, plaché stádo, před sebou přes klest i kámen někam v skalní strž. Zřel, že má tahy toho Rolanda, ne tahy jen, i sílu nadlidskou a rozmach olbřímí... i začal řvát, na loži svém se vztýčil napolo, zrak v sloupu strhaný... On Roland byl, to cítil plně, Roland v středu všech, kdo na prknech svět chtěli ovládnout; on vrazil, beran války, mezi ně a před sebou je hnal k své zábavě. Jak metají tu směšné kozelce! On Roland jest a oni kramáři, jich káry převrh, že se řítí v hloub jich bedny, skříně a těch zásuvky jsou plné rukopisů... jejich her a vše se válí v jedné směsici kams v hlubinu... Kyd, Lyly, Heymond, Lodge! Jak Marlowe proti němu mluvka jen! Jak Shakespeare sám je liška podšitá, a vrána cizím peřím krášlená, leč titán, olbřím, Roland, to jest on,– on, Robert Greene! TrňTrň, světe, Anglie, sem laury, sem! – 74 Vryl pěstě do vlasů, jak chtěl by přidržet si vavřín svůj, zas vztýčil se a zařval – krve proud řeč další zdusil mu, a jako dub, jenž bleskem sžehnut, již se shroutil zpět, do slámy prohnilé a mokvavé, zrak vytřeštěný... Dvéře s třeskotem se rozlétly, švec vkročil opilý a vida ženu klečet u lože, se zasmál cynicky: „Dnes pater Bacon se povedl zas, jásal celý dům a smíchem jako opilý se třás; to byla švanda... pravím, k prasknutí“...prasknutí...“ Však mrtev ležel tvůrce... neslyšel o slávě své, však rovněž neslyšel pláč ženy ubohé, jež klečela u postele vyzáblá v cárech svých. Ta milovala jej....jej... Pěst chladnoucí jen drtila laur v křeči poslední na skráni potem zvlhlé... Dotrpěl. 75 OBSAH.
Laodamie5 Gorgophona12 Král Numa21 Sibylliny věštby28 Convenevoie da Prato32 Bona37 Jan Želivský45 Smrt Greeneova67
E: dp + sf; 2002 [76]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy Máje; Vrchlický, Jaroslav; Máj; Grégr, Eduard
(Poetické besedy Máje. Pořádá Jaroslav Vrchlický. 1. Vydalo Nakladatelské družstvo Máje. Knihtiskárna Dra Ed. Grégra a syna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 76

Věnování: Kučera, Karel
(Drahému příteli, básníku Karlu Kučerovi ke dni 30. září 1904. J. V.)