SMRT GREENEOVA.

SMRT GREENEOVA. (1592.)
Svit jitra v jizbu pad, on vzbudil se. Byl těžký jeho sen; zlou můrou spjat, se svíjel ve vidění kleštích sláb a vysílen již... Oči otevřel a čelo dlaní přejel... Nemohl si vzpomenouti, „kde že v skutku dlí?“ Puch známý však a stálý bzukot much jak naráz přivedly ho k vědomí, v sluch kladiva mu rány duněly, jež ve vedlejší jizby výklenku jen zasklenými dveřmi hlásalo svým jednotvárným stejným klepáním, že od rána pán jeho pilný dnes. Pak od špinavých záclon na oknech se svezl horečný zrak po jizbě, 67 po bílých, holých stěnách bez ozdobozdob, jen plných muších skvrn, po vlhkých koutech od země v půli plísní zčernalých, po hrbaté bez prken podlaze, až utkvěl na loži, kde ležel sám na slámě mokvavé a prohnilé. Pak na svoje se ruce podíval, tak dlouhým pohledem, jenž výčitky pln s lítostí nad žitím zlomeným se zvolna stmíval v slzném zamžení. Až tedy sem to přived! Jinam ne, svým vtipem, kterým záhy proslul tak a jehož mnozí báli se... až sem! Dnes bezmocný lev s vylámaným chrupem tu leží na podušce bídy zlé a opuštění ještě horšího než bída sama... Raděj zavřel zrak a hluboko se vnořil v dumy své, jak nejasné mu hlavou těkaly, jak pokračovat by v tom chtěly snu, jenž právě přerušen... Zřel sebe zas v ten srpnový den, věčně neblahý, kdy v hloupou sázku vešel, kdo že víc sní slanečků, jež rýnským zapije. Kdo víc než on, když zadarmo vše dnes? On pil a jed a pil, by slanečkům se dobře plavalo to....to... dveřmi snů ty známé hlasy slyšel kvasících, již lehce chraptivé „U mořské panny“, 68 kde každý korbel měl i dýmku svou. Měl Marlowe slovo teď, jej v duchu zřel, jak široko se přitom rozkročil, pěst opřel o koš svého kordiska a druhou na stůl jako v taktu tlouktlouk, co vedle Nash se potutelně smál a Lodge bez řeči ustavičně pil ni nemrkaje....nemrkaje... Stranou Shakespeare stál, proč nepil ten? Jen ruce založiv, se klidně díval v pitku ostatních, co myslil si as? – To jej dráždilo. Na nový bombastický blankvers snad, jímž oči svým chtěl protřít soupeřům, či lépe na úroky z úroku, ežjež shrábl dnes a zítra shrábnout má? Do dveří Jonson s Peelem vcházeli s plnými hubatkami, Marlowe dál rozkládal divoce, ač nikdo víc mu nenaslouchal, zvykli tomu již. „Old merry England!“ Kde dnes jeden z nich? Dvojnásob cítil svoji samotu! On myslil si, že přec jej mají rádi jak společníka, bratra, soudruha, byť třeba soupeře těch na prknech, jež znamenají svět. – Ach, jaký svět! Před’ myšlenek a snů svých dále nit, že tomu propad jen? Proč oltáře on přestal býti sluha pokorný, moh dnes být pastorem kdes na venku, mít věrnou, tlustou družku života 69 a drobných dětí celou stupnici, moh klidně tloustnout v bázni boží dál, a jestli cítil v sobě osten přec ten prokletý „jen psát a vymýšlet“, moh’ puritanům žalmy překládat a traktáty o zkáze mravů psát a proti tomu horlit divadlu, kterého dnes je sluha oddaný, té zkáze, které dneska propadá. Sen tento přeletěl, on slabě vzdech. Zřel jiným oknem svého snu. To kraj byl cizí, neznámý dnes v pamět zpět se zvolna deroucí jak zašlý sen. Zřel Boloňskou věž křivou nad sebou a patřil v černé oči ohnivé a cítil palčivý dech sladkých úst....úst... Ó, Italie! Myrty, olivy, ó, mládí sladké!.... Cesty prokleté, z nich vyssál jed pro celý život svůj, tam v Italii zvěděl poprvé, čím tělo ženy jestjest, a v Němcích zas, čím révy oheň, tam se naučil, čím luzněj stéká v hrdlo žhavý mok, tím více v něm se tají pekelník a svůdce Satan....Satan... Zatím nevším’ si, že slunce drahou svojí na nebi se přehouplo k dne půli druhé již, že vedle ztich již klepot kladívka 70 a s třeskem odhozena práce v kout pro zítřejšek... Teď chvíle divadla, šlo k třetí již....již... Vtom záchvat bolesti jej nový schvátil... Rázem prchly sny, a neúprosná, hrozná skutečnost naň šklebila se, zuby cenila. Zřel na své ruce rudé, žilnaté, na slámu lože shnilou, mokvavou a hodin poslouchal zvuk vražedný, tak jednotvárný... Stále za sebou šly údery jak deště na okap tep únavný... Ohmatal tělo své a cítil, vředy jeho vznícené se provalily... zachvátil jej hnus před sebou samým... Neměl odvahy se podívat na vlastní údy své, jen srdce svíral rukou vyzáblou, jak chtěl by provždy ztlumit jeho tluk vždy volnější a stále slábnoucí. Vtom skříply dveře... Pootevřel zrak a viděl ženu vcházet do jizby. Tak bledou, vychrtlou a vyzáblou ve nuzných cárech... sotva postřehla, že bdí, cos začla skrývat pečlivě pod zástěrou – však on to shlédl již, snět vavřínu to byla zelená. Jen trpce usmál se a hlasem mdlým, jenž chvěl se, v přestávkách děl: „Annie, proč to schovávat chceš? Sám jsem prosil tě o poslední tu lásku....lásku... Díky, dík! – 71 Tak mám již umřít... dobře tak... tím líp... čím dřív to bude... podej sem tu snět“! A žena přistoupila k loži blíž s tou snětí vavřínovou, v očích jí třpyt slzný hrál, jen s tíží utajen. „Ten laur ti právem patří“, zaštkala, „jen bohužel, že smí jen moje dlaň jej tobě podat, mistře... miláčku...miláčku...“ Sáh po něm oběma on rukama, jej k ústům tisk a líbal listů houšť s tou trpkou vůní... její na ruce přes listy tekly žhavé jeho slzy. „Tak na skráň mi jej přitlač, ty, jen ty máš k tomu plné právo, Annie má, ty z bláta ulic zvedla’s Lazara tou láskou boží, která nesmrtelná přec jedenkrát se sklání k člověku, byť pozdě třeba v umírání již. V té noci letní... druhy opuštěn když na předměstí v krve přívalu jsem zůstal ležet, vysílen a mdlý jsem v posměch luzy pad: Hle, to jest Greene? Jak hanba, zpitý jest! – A kopli mne snad ti, již včera tleskali mi ještě, jež bavil žert a šprým můj bezuzdný. Fi, mrzká luzo! Žena ševcova, má Annie, ty jsi pochopila líp, kdy nejvíc potřebí jest pomoci. 72 Vtlač tento vavřín pevně na mou skráň, to jediná buď odveta tvé lásky... tak hodně do čela, vždyť pro věčnost tam sedět musí... jiný nepřijde... Tak hodně do čela... jak chladí to... Tak umru sladce... Sama skloň se blíž a zadýchej mne láskou... Níž a víc... Tak... dobrou noc.....noc...“ A zavřel oči zas. Teď nebyl jeden víc to sen, leč snů to byla celá, valná vichřice, všech, které snil jak děcko v Cambridgi, všech, které na školních snil lavicích, všech z různých odlehlých cest dalekých, všech, které vtělil v hry své původní, všech, které četbou přelil v duši svou, jež prožil všechny, boje trudů zlých i lásky mumraje a souboje, i chvějné vášně, jiné každý den, i pitky s druhy z noci do rána a z vlastních kusů postav rej a vír se hrnul naň... on viděl je a znal, jimž pro scénu vdech jiskru života. Teď valili se naň: Tu pater Bacon, tam pater Bungay... Alfons, Jakub král a úlisní a hladcihladcí dvořani, škol magistři, komičtí sluhové, hor pastýři a lovci, čeládka z všech možných přístavů na zeměkouli 73 a jaké ženy, ty, jež miloval, i zahléd pouze mžikem jediným. Směs postav závratná! Leč nad všecky se tyčil jeden: Roland zuřivý! Nah, s vytrženou nohou ovčáka jak mlátil pastýře a kramáře a hnal je, plaché stádo, před sebou přes klest i kámen někam v skalní strž. Zřel, že má tahy toho Rolanda, ne tahy jen, i sílu nadlidskou a rozmach olbřímí... i začal řvát, na loži svém se vztýčil napolo, zrak v sloupu strhaný... On Roland byl, to cítil plně, Roland v středu všech, kdo na prknech svět chtěli ovládnout; on vrazil, beran války, mezi ně a před sebou je hnal k své zábavě. Jak metají tu směšné kozelce! On Roland jest a oni kramáři, jich káry převrh, že se řítí v hloub jich bedny, skříně a těch zásuvky jsou plné rukopisů... jejich her a vše se válí v jedné směsici kams v hlubinu... Kyd, Lyly, Heymond, Lodge! Jak Marlowe proti němu mluvka jen! Jak Shakespeare sám je liška podšitá, a vrána cizím peřím krášlená, leč titán, olbřím, Roland, to jest on,– on, Robert Greene! TrňTrň, světe, Anglie, sem laury, sem! – 74 Vryl pěstě do vlasů, jak chtěl by přidržet si vavřín svůj, zas vztýčil se a zařval – krve proud řeč další zdusil mu, a jako dub, jenž bleskem sžehnut, již se shroutil zpět, do slámy prohnilé a mokvavé, zrak vytřeštěný... Dvéře s třeskotem se rozlétly, švec vkročil opilý a vida ženu klečet u lože, se zasmál cynicky: „Dnes pater Bacon se povedl zas, jásal celý dům a smíchem jako opilý se třás; to byla švanda... pravím, k prasknutí“...prasknutí...“ Však mrtev ležel tvůrce... neslyšel o slávě své, však rovněž neslyšel pláč ženy ubohé, jež klečela u postele vyzáblá v cárech svých. Ta milovala jej....jej... Pěst chladnoucí jen drtila laur v křeči poslední na skráni potem zvlhlé... Dotrpěl. 75 OBSAH.
Laodamie5 Gorgophona12 Král Numa21 Sibylliny věštby28 Convenevoie da Prato32 Bona37 Jan Želivský45 Smrt Greeneova67
E: dp + sf; 2002 [76]