JAN ŽELIVSKÝ.
I.
– 1419 –
– 1419 –
Od Matky Boží Sněžné
zvon slavným žalmem kvílí,
a ze všech ulic Pražských
lid v proudech k chrámu pílí.
Tu vedle hlavy hlava,
měšťáci i lid sprostý
na slovo kněze Jana
jsou Matky Boží hosty.
Jak vlní se a kupí,
chrám víc jim nepostačí,
před vraty na náměstí
i v ulicích se tlačí.
45
Vůz nezahrčí dlažbou.
Zástupů vřava divá
v ráz oněměla – kázat
Jan začal ze Želiva.
Na prahu chrámu stojí,
by lépe lid jej slyšel,
on s kazatelny stoupil,
pod šíré nebe přišel.
Na prahu chrámu stojí,
v své pěsti kalich třímá,
do lidu „podobojí“
zvěst novou mocně hřímá:
O Krista mluví tělu,
o krvi jeho svaté,
o taji Proměnění
zní slovo Bohem vzňaté.
O lidu ušlapaném,
o církve Páně vraku
a nejvíc ze Zjevení
o ryšavci, zlém draku.
Lid hltá jeho slova
a vztekem jen se chvěje,
„Ten drak jest Zikmund!“ v davu
to od úst k ústům spěje.
Pak o hranici mluví,
zkad tryskly proudy světlasvětla,
a o labuti bílé,
jež z ohně k nebi vzlétla.
46
Lid hltá jeho slova
a mnohý slzu stírá.
Lká: „Mistře Jene! Huse!“
a mnohá pěsť se svírá.
Dny soudu se již blíží.
Pán draka zdrtí pěstí!
S kalichem v ruce kněz Jan
si davem cestu klestí.
Již ve průvodu slavném
se celý zástup žene,
všech ulic ústím roste,
jak moře rozvlněné.
K Štěpánu na Rybníčku
při žalmů pění spěli;
konšelé novoměstští
chrám rychle uzavřeli.
Řetězy, závorami
vstup dovnitř tarasili,
co zvony od Štěpána
ne v slávu, v poplach bily.
„V před! Za kalichem Páně!“
Jak v hvozd když bouře hříme,
„Však chrám si otevřeme,
s konšely promluvíme!“
A vrata povolila...
Po řeči kněze Jana
zpět valili se všickni,
div stačila jim brána.
47
K Novoměstskému trhu
ten celý zástup hnal se
a stanul před radnicí
a po konšelech ptal se.
Kněz Jan s odkrytou hlavou
nes’ monstranc s tělem Páně,
kol skrání lít mu kámen,
však dál šel odhodlaně.
Déšť kamení z všech oken
se sypal u radnice
na místo odpovědi –
A lid – jen rostl více!
Tu objevil se v davu
obklíčen meči, cepy
ve prostém krznu zeman
na jedno oko slepý.
Jel směrem ku radnici,
máv sudlicí, a davy
jak v povel vůdce ztichly,
zde hlava vedle hlavy.
„MluvMluv, Žižko!“ kdosi křičel
a shrblý zeman slepý
se vzpřímil na svém koni
obklíčen meči, cepy.–
Jak hrozná skála v moři
vyčníval z lidstva proudu
řka: „Konšelé a páni,
zda víte, den že soudu?“
48
Proč, pane Mikuláši,
tys věrné boží sluhy,
že pili kalich Páně,
uvrhnul v žalář tuhý?
Což neřek Božský Mistr:
„To tělo s krví mojí,
mou čiňte na památku,
berouce podobojí!?“
Rychtáři novoměstský
Neklásku, kam jsi zalez’,
což neznám je ti krále
Václava starý nález?
Či kacíři jsme vskutku,
že zbožně přijímáme
podobojí a v Kristu
svou útěchu tak máme?
Vydejte sluhy boží
pro pravdu uvězněné!...
V tom kamení déšť nový
slet’ v davy rozjitřené.
A radnici v ráz stekli,
dál po schodech v síň hřměli,
s purkmistrem všecky starší
ven okny vyházeli.
Dav dole nakupený
pod okny u radnice
ty vzácné ptáky schytal
na meče, na sudlice.
49
A nežli podkomoří
přichvátal s rotou svojí,
byl ubit, kdo se rouhal
svátosti podobojí.
Až na Wenzelstein letí
do Kundratic ta zpráva,
kde Václava zle trápí
podivná žízeň žhavá.
Zvěst slyšel hrůzyplnou
a v děsu pohár chytil.
„Hus! Žižka!“ – sáh si k srdci
a bez vlády se sřítil.
II.
– 1420 –
– 1420 –
Svit jitra první měkký
do šeré mlhy kanul,
kdy u okna své cely
kněz Jan Želivský stanul.
Do Pražských ulic hleděl
od Matky Boží Sněžné
na spící šeré domy,
arkýře, hroty věžné.
Co táhlo jeho duší,
co myslí jeho chvělo,
že sklonil unavené
do horkých dlaní čelo?
50
Byl po probdělé noci,
již v rozjímání strávil,
o sklo si čelo chladil,
vír myšlenek jež znavil.
Snil, viděl svoje dětství...
Ó, upomínko snivá!
Kdy přiveden byl poprv
sirotek do – Želiva!
Jak rostl v zbožné péči
bez starostí a v tichu,
miláčkem opatovým
jak byl i druhých mnichů.
Jak ducha valné zdroje,
zkad věčné světlo září,
svou pílí otvíral si
klášterním ve libráři.
Jak v dlouhém bdění nočním
se pochyb a dum zhostil,
by pravdě pohléd v oči,
se bičoval a postil.
Jak ale pravda věčná
tím žití shonem všedním
se skrývala mu stále
a v dál prchala před ním.
Jak odvrátil se zklamán
a na Přírody klínu
jak ozdravení hledal
ve buků, olší stínu.
51
Zřel dlouhé procházky své
až k noci prodloužené,
v nichž vesmír v potaz brával
i nebe ohvězděné.
Však brzy přesvědčil se,
jak Příroda je hluchá
ku lidským snům a snahám,
jak sytí jen chléb Ducha.
Vzpomínal, jednou jarem,
kdy země květů plna,
jak pohnula se mocně
mu v ňadrech žití vlna!
Jak rostla na vichřici,
jak schvátila mu bytost,
jak o ztracené mládí
pocítil poprv lítost.
I poznal: Plaché snění
je myšlenka, čin pouze
otvírá nesmrtelnost,
čin stačí lidské touze.
Jen činem bytost lidská
se otvírá jak kalich...
Jak moh’ se otevříti
zde v středu duší malých?
Jak v úzké této celi,
zde za klášterní mříží,
kde těsná pouta nohu
52
VzpomínalVzpomínal, v rozčilení
jak vrazil k opatovi,
by propustil jej, prosil,
štkal slzami i slovy:
By svolil, do ciziny
by směl se odebrati
a nové brány k pravdě
si směle zotvírati.
Jak ztrnul vetchý opat
a dlouhém po mlčení
jak pravil: „Milý synu,
věř, jiné pravdy není,
Nežnež té, zdroj jejíž piješ
v Želivském monastýru,
věř, bez té bludné srdce
nedojde nikdy míru!
Proč po ovoci cizím
tvá tužba v dálku chvátá,
když v Kristu jen jest spása,
v něm studna pravdy svatá?
Hleď, vetchý jsem již stařec,
sníh leží na mé hlavě,
vše starosti já o řád
chtěl odevzdat ti právě.
Tys v zraku všech již vyrost
na mého následníka,
ký ciziny jed kletý
teď v tvoje žíly vniká?
53
Ó, slyš mne, u nás zůstaň
zde ve zátiší míru,
buď pastýř stádce mého
a opat monastýru!“ –
Zas tato slova slyší...
zlý vzplál boj – on však musil,
prch ještě oné noci,
co krajem bloudě zkusil!
Však pevná jeho vůle
se mocnou vlnou spjala,
„Žít!“ každý nerv jen volal,
a duše rostla, plála!
Po vlasti dlouho bloudil,
lid poznal, jeho bídu,
a s větší láskou k činu
se sklonil k tomu lidu.
Pak slyšel Husa kázat,
pro kalich vzplanul celý,
dnes vůdcem lidu sám byl
svou výmluvností skvělý.
Snil, co by lepším bylo,
měl zůstat na Želivě?...
Do šedivého jitra
hlas zvonu vtom pad tklivě.
Zvon jeho, Matky Boží!
A jakby vzbudil jinéjiné,
ranního „Ave“ hymna
s rtů kovových se řine.
54
Je rozeznává všecky:
ten od Štěpána zpívá,
ten temný hučí z Týna,
tak jiný nezaznívá.
Ten od Michala tenký,
ten od svatého Kříže,
a v nich se Praha budí...
v snech sklonil hlavu níže.
Teď nejmenší v to cinkl
kvil ostrý v hudby nával,
z Bethlemské kaple zvonek,
ten Mistra oplakával.
Jak bodl by jej k srdci...
Jan vztýčil sese, ač s bolem
jak vítěz rozhlížel se
po spícím městě kolem.
Zde velké pole skutků,
po kterých tolik práhnul,
zde Život! Práce!! Sláva!!!
Kněz Jan si k srdci sáhnul.
III.
– 1421 –
– 1421 –
Nad zasmušilým Kaňkem
se choulí mraky šedé,
pan mincmistr Divůček
voj na Pražany vede.
55
Však dřívdřív, než černá mračna
se srazila v bouř, vrátil
se pan mincmistr MikešMikeš,
co zřel, tím hlavu ztratil.
Od Kolína se valí
ne šiky – ale moře,
že rozbit velký tábor
a zrovna proti Hoře.
Pan Mikeš cítí v nitru,
že soudu den se blíží,
a cítí jarmo viny,
jak zle mu bedra tíží.
Vše horníky své svolá
i lidu na tisíce
a s Krista svatým tělem
ti táhnou zpívajíce.
Až Sedlecký kde klášter
svým štítem mračna trhá,
tam před Pražany zástup
se na kolena vrhá.
Ve prachu ženy, kmeti
a děti v pokoření
na Praze vyžadují
si milost, odpuštění.
A „Milost! Odpuštění!“
do řečníka slov splývá;
z Pražanů proti němu
Jan vyšel ze Želiva.
56
Duch svatý jazyk jeho
v té rozžeh velké chvíli,
kněz Jan jak vítr boží
hřmí, sténá, bouří, kvílí:
Dí: „Bratři, zda tak zváti
vás ještě smím a mohu,
zle jste se prohřešili
na vlasti své i Bohu!
Zle jste se prohřešili
na bratřích, Kaina plémě,
že zrovna tebe musí
ta Česká nosit země?
Ó, černé šachty Kaňku!
Co živých v hrob váš slétlo,
že Krista jenom chtěli
a pravé jeho světlo?
Zle tady řádili jste
vy, děti matky jedné,
dva dlouhé celé roky
a v noci jako ve dne!
Jen skloňte ucho k zemi,
jak z šachet těch to sténá,
co obětí tam zmírá
bez pohřbu, beze jména!
O pomstu, z hlubin šachet
k vám české volá hoře
těch, na čest kdo a víru
se vzdali, z Chotěboře
57
Šlišli, v zem schýlivše hlavy,
jak na jatky brav sírý,
vy v šachty naházeli
jste děti boží víry!
Ó, bratři jedné matky,
dost mezi vámi sporu!
Dost výčitek a žluče!
Dost dětinského vzdoru!
Hle, my, vojíni boží,
my sami přicházíme
k vám – děti jedné matkymatky,
a Hoře odpouštíme.
Vy v hloubi černých šachet
již ztichněte tam vzdechy!
ať jednou slunce svítí
na usmířené Čechy!
Co pán je tu – co sedlák?
Co šlechtic – neb co chudý?
Jest jedna boží obec,
a jeden zákon všudy!
Vy slyšíte jej zníti
z chat, měst i hradů stejně;
ó, vpište si jej v srdce,
jím žijte neochvějně!
A to je zákon Páně
a láska jmenuje se,
tata, bratřibratři, z prachu k světlu
vás, fénix boží, vznese!
58
Ó, svaté slunce nebes!
Ó, drahé nivy, stráně!
Ó, vlasti, ó, můj lide!
A nad vším kalich Páně!
Ten kalich víry, lásky
a míru, povznesení,
bych vidět chtěl, nechť znovu
se naší krví pění!
Pro Husův svatý popel,
jejž zhltly vlny Rýna,
ó, ctěte zákon lásky,
jeť zákon Hospodina!
Pro Husův svatý popel
k vám křičet budu stále:
Ó, bratři, milujme se!“ –
Sám pro pláč nemoh dále.
Tu do velkého nářku
se daly strany obě,
druh druha objímali,
vše odpouštěli sobě.
A zvedli hlasy k nebi
„Te deum“ zpívajíce
a těch, co tady pěli,
těch bylo na tisíce.
Pěl celý pražský tábor,
stráž pěla, jež jej hlídá,
a zdálo se, Kaňk z hlubin
že temně odpovídá.
59
„Tě Boha velebíme!“
Horníci zajásali,
„Tě vyznáváme, krále,“
Pražané v odvet dali.
„Tě duchů zástupové
velebí na výsosti!“
„Cherubim, serafové,
ty’s rozlit nesměrností!“
Od Sedlce k Horám Kutným
tak táhli v sboru svorném,
druh šíj objímal druha
ve šiku nerozborném.
Sedlecký klášter starý
se v jejich pochod díval,
a nad hlavami v modru
jim skřivan jaro zpíval.
A Kaňku borovice
se v mroucím slunci rděly,
Táborů mrtvých kosti
se smírem v zemi chvěly...
IV.
– 1422 –
– 1422 –
„Já sen měl,“ pravil k Janu
kněz Vilém s vážnou lící,
„dnes druhý den postní,
ty nechoď na radnici.
60
Od Týna přes náměstí
jsem v snu tom plaše kráčel,
ve matném jitra šeru
stín mdlý se za mnou vláčel.
Já obrátil se za ním,
v tvář patřilpatřil, Jene, tobě,
já chtěl tě osloviti,
v tom vztáh jsi ruce obě.
A vzápětí jsi zmizel
za radničními vraty,
já sám zbyl na náměstí,
zlý v srdci osten ztráty.
Tak ticho bylo kolem,
v šer spící věže čněly,
a jen mé vlastní kroky
po dlažbě smutně zněly.
Kol radnice jdu, vidím,
jak tenká rudá stužka,
že pod temnými vraty
se vine krve stružka.
V mdlém polosvitu rána
v proud náhle rostla dravý,
jakoby tekla čerstvá
z uťaté právě hlavy.
A z řeky bylo moře
až k nebi stoupající,
ó, milý knězi Jene,
dnes nechoď na radnici!“
61
Kněz Jan mu odpovídá:
„– Nač strach ti hrdlo úží?
Již včera hledali mne
dva od konšelů muži.
Je třeba prý mé rady,
kam polem vytáhnouti.
Nač strachu? Nemůž vlásek
se na mé hlavě hnouti
Bezbez vůle Páně. Všichni
noc hrobu projdem temnou,
zda dřív či pozděj – jedno –
však chceš-li, pojď již se mnou!
Vím, zlé strojit mi pikle
pan hejtman Hašek pílí,
též pan Věžecký Petr,
purkmistr potěšilý.
I mnohý měšťan řádný,
což víc mne plní bolem,
než rukavičník Jíra
i s Jeronýmem Schollem,
Žeže mojím přičiněním
jest Bzdinka vojsku v čele,
též pro smrt Jana Sádla
zří ve mně nepřítele.
Však poručeno Bohu,
dal vždycky, zas dá síly“....síly...“
Tak cestou ku radnici
vespolek hovořili.
62
„Ó, Praho!“ vzdychl kněz Jan,
– byl v tváři divně bledý –
„i mně již zdá se, kráčím
v tvých zdech dnes naposledy!
Jediné místo světa,
ty staroměstský rynku,
zda zachová tu jednou
Čech na mne upomínku!
Ó, kterak miluji tě!“
A musil tam se dívat,
kde dle slov přítelových
krev jeho měla splývat.
Již učiněn krok těžký,
již vešli do radnice,
již konšelové všichni
si sedli na lavice.
Je uvítalo vlídně
to celé shromáždění,
Pan Hašek začal mluvit
po malém otálení.
Zda s vojskem na Moravu
či k Táboru se dáti,
tak začli kněze Jana
úlisně v potaz bráti.
On deštičky své vytáh,
jím radě v prostém slovu,
že nejlépe by bylo
vytáhnout k Krasíkovu.
63
Však za řeči té rychtář
s biřiči v jizbu vrazil,
a hejtman zařval turem,
jenž dřív se hadem plazil.
„Jste zjímáni!“ a kynul
na biřiče a dráby,
ti svázali je řadou,
byl každý odpor slabý.
„Dík!“ Jan děl k Vilémovi,
„že se mnou to vše zhlídáš,
před poslední mne cestou,
můj bratře, vyzpovídáš.
K milému Bohu půjdupůjdu,
jak šel jsem cestou pravou,
vstříc mistr Jan mi vkročí
již oděn věčnou slávou!“
A děli druzí v poutech:
„Milého Jezu Krista
nás tělo posilnilo
již zrána i krev čistá.
Tak umřem veseleji!“
Kat k Janu: „Knězi milý,
dej svázati si ruce,
tak nemám na tě síly!“
A vzad mu ruce svázal
a ťal, a hlava sjela,
a o zem na podlaze
příšerně zaduněla.
64
Ó, počkej, pane Hašku
i s druhy, násilníky,
neslyšíš v poplach bíti?
Neslyšíš zdola křiky?
Lid odevšad se valí,
již letí z pochev meče,
jak odnášeli tělo,
hle, krve stružka teče
Aa rudá v řeku roste
pod radničními vraty,
pro dnešek aspoň dobře
jsou okované pláty!
Sta palcátů se týčí,
do plechu vrat již pere,
co nedočkavců zástup
se okny, střechou dere.
Však vtom již bratr Vilém
z vrat ven vyrazí prudce,
ó, hrůzo, hlavu Jana
krvavou drží v ruce!
„Miláček váš, kněz boží,
tak zamordován lstivě,
Husa a Žižky přítel!“
Lát, plakat začli divě
Aa hlavu plnou krve
druh druhu podávali,
ji v slzách líbajíce,
a jedni omdlévali,
65
Coco druzí na radnici
zlým šturmem udeřili,
by konšelům a pánům
touž splátku naměřili.
66