JAN ŽELIVSKÝ.

Jaroslav Vrchlický

JAN ŽELIVSKÝ.
I.
– 1419 – – 1419 –
 Od Matky Boží Sněžné zvon slavným žalmem kvílí, a ze všech ulic Pražských lid v proudech k chrámu pílí. Tu vedle hlavy hlava, měšťáci i lid sprostý na slovo kněze Jana jsou Matky Boží hosty. Jak vlní se a kupí, chrám víc jim nepostačí, před vraty na náměstí i v ulicích se tlačí. 45 Vůz nezahrčí dlažbou. Zástupů vřava divá v ráz oněměla – kázat Jan začal ze Želiva. Na prahu chrámu stojí, by lépe lid jej slyšel, on s kazatelny stoupil, pod šíré nebe přišel. Na prahu chrámu stojí, v své pěsti kalich třímá, do lidu „podobojí“ zvěst novou mocně hřímá: O Krista mluví tělu, o krvi jeho svaté, o taji Proměnění zní slovo Bohem vzňaté. O lidu ušlapaném, o církve Páně vraku a nejvíc ze Zjevení o ryšavci, zlém draku. Lid hltá jeho slova a vztekem jen se chvěje, „Ten drak jest Zikmund!“ v davu to od úst k ústům spěje. Pak o hranici mluví, zkad tryskly proudy světlasvětla, a o labuti bílé, jež z ohně k nebi vzlétla. 46 Lid hltá jeho slova a mnohý slzu stírá. Lká: „Mistře Jene! Huse!“ a mnohá pěsť se svírá. Dny soudu se již blíží. Pán draka zdrtí pěstí! S kalichem v ruce kněz Jan si davem cestu klestí. Již ve průvodu slavném se celý zástup žene, všech ulic ústím roste, jak moře rozvlněné. K Štěpánu na Rybníčku při žalmů pění spěli; konšelé novoměstští chrám rychle uzavřeli. Řetězy, závorami vstup dovnitř tarasili, co zvony od Štěpána ne v slávu, v poplach bily. „V před! Za kalichem Páně!“ Jak v hvozd když bouře hříme, „Však chrám si otevřeme, s konšely promluvíme!“ A vrata povolila... Po řeči kněze Jana zpět valili se všickni, div stačila jim brána. 47 K Novoměstskému trhu ten celý zástup hnal se a stanul před radnicí a po konšelech ptal se. Kněz Jan s odkrytou hlavou nes’ monstranc s tělem Páně, kol skrání lít mu kámen, však dál šel odhodlaně. Déšť kamení z všech oken se sypal u radnice na místo odpovědi – A lid – jen rostl více! Tu objevil se v davu obklíčen meči, cepy ve prostém krznu zeman na jedno oko slepý. Jel směrem ku radnici, máv sudlicí, a davy jak v povel vůdce ztichly, zde hlava vedle hlavy. „MluvMluv, Žižko!“ kdosi křičel a shrblý zeman slepý se vzpřímil na svém koni obklíčen meči, cepy.– Jak hrozná skála v moři vyčníval z lidstva proudu řka: „Konšelé a páni, zda víte, den že soudu?“ 48 Proč, pane Mikuláši, tys věrné boží sluhy, že pili kalich Páně, uvrhnul v žalář tuhý? Což neřek Božský Mistr: „To tělo s krví mojí, mou čiňte na památku, berouce podobojí!?“ Rychtáři novoměstský Neklásku, kam jsi zalez’, což neznám je ti krále Václava starý nález? Či kacíři jsme vskutku, že zbožně přijímáme podobojí a v Kristu svou útěchu tak máme? Vydejte sluhy boží pro pravdu uvězněné!... V tom kamení déšť nový slet’ v davy rozjitřené. A radnici v ráz stekli, dál po schodech v síň hřměli, s purkmistrem všecky starší ven okny vyházeli. Dav dole nakupený pod okny u radnice ty vzácné ptáky schytal na meče, na sudlice. 49 A nežli podkomoří přichvátal s rotou svojí, byl ubit, kdo se rouhal svátosti podobojí. Až na Wenzelstein letí do Kundratic ta zpráva, kde Václava zle trápí podivná žízeň žhavá. Zvěst slyšel hrůzyplnou a v děsu pohár chytil. „Hus! Žižka!“ – sáh si k srdci a bez vlády se sřítil. II.
– 1420 – – 1420 –
 Svit jitra první měkký do šeré mlhy kanul, kdy u okna své cely kněz Jan Želivský stanul. Do Pražských ulic hleděl od Matky Boží Sněžné na spící šeré domy, arkýře, hroty věžné. Co táhlo jeho duší, co myslí jeho chvělo, že sklonil unavené do horkých dlaní čelo? 50 Byl po probdělé noci, již v rozjímání strávil, o sklo si čelo chladil, vír myšlenek jež znavil. Snil, viděl svoje dětství... Ó, upomínko snivá! Kdy přiveden byl poprv sirotek do – Želiva! Jak rostl v zbožné péči bez starostí a v tichu, miláčkem opatovým jak byl i druhých mnichů. Jak ducha valné zdroje, zkad věčné světlo září, svou pílí otvíral si klášterním ve libráři. Jak v dlouhém bdění nočním se pochyb a dum zhostil, by pravdě pohléd v oči, se bičoval a postil. Jak ale pravda věčná tím žití shonem všedním se skrývala mu stále a v dál prchala před ním. Jak odvrátil se zklamán a na Přírody klínu jak ozdravení hledal ve buků, olší stínu. 51 Zřel dlouhé procházky své až k noci prodloužené, v nichž vesmír v potaz brával i nebe ohvězděné. Však brzy přesvědčil se, jak Příroda je hluchá ku lidským snům a snahám, jak sytí jen chléb Ducha. Vzpomínal, jednou jarem, kdy země květů plna, jak pohnula se mocně mu v ňadrech žití vlna! Jak rostla na vichřici, jak schvátila mu bytost, jak o ztracené mládí pocítil poprv lítost. I poznal: Plaché snění je myšlenka, čin pouze otvírá nesmrtelnost, čin stačí lidské touze. Jen činem bytost lidská se otvírá jak kalich... Jak moh’ se otevříti zde v středu duší malých? Jak v úzké této celi, zde za klášterní mříží, kde těsná pouta nohu 52 VzpomínalVzpomínal, v rozčilení jak vrazil k opatovi, by propustil jej, prosil, štkal slzami i slovy: By svolil, do ciziny by směl se odebrati a nové brány k pravdě si směle zotvírati. Jak ztrnul vetchý opat a dlouhém po mlčení jak pravil: „Milý synu, věř, jiné pravdy není, Nežnež té, zdroj jejíž piješ v Želivském monastýru, věř, bez té bludné srdce nedojde nikdy míru! Proč po ovoci cizím tvá tužba v dálku chvátá, když v Kristu jen jest spása, v něm studna pravdy svatá? Hleď, vetchý jsem již stařec, sníh leží na mé hlavě, vše starosti já o řád chtěl odevzdat ti právě. Tys v zraku všech již vyrost na mého následníka, ký ciziny jed kletý teď v tvoje žíly vniká? 53 Ó, slyš mne, u nás zůstaň zde ve zátiší míru, buď pastýř stádce mého a opat monastýru!“ – Zas tato slova slyší... zlý vzplál boj – on však musil, prch ještě oné noci, co krajem bloudě zkusil! Však pevná jeho vůle se mocnou vlnou spjala, „Žít!“ každý nerv jen volal, a duše rostla, plála! Po vlasti dlouho bloudil, lid poznal, jeho bídu, a s větší láskou k činu se sklonil k tomu lidu. Pak slyšel Husa kázat, pro kalich vzplanul celý, dnes vůdcem lidu sám byl svou výmluvností skvělý. Snil, co by lepším bylo, měl zůstat na Želivě?... Do šedivého jitra hlas zvonu vtom pad tklivě. Zvon jeho, Matky Boží! A jakby vzbudil jinéjiné, ranního „Ave“ hymna s rtů kovových se řine. 54 Je rozeznává všecky: ten od Štěpána zpívá, ten temný hučí z Týna, tak jiný nezaznívá. Ten od Michala tenký, ten od svatého Kříže, a v nich se Praha budí... v snech sklonil hlavu níže. Teď nejmenší v to cinkl kvil ostrý v hudby nával, z Bethlemské kaple zvonek, ten Mistra oplakával. Jak bodl by jej k srdci... Jan vztýčil sese, ač s bolem jak vítěz rozhlížel se po spícím městě kolem. Zde velké pole skutků, po kterých tolik práhnul, zde Život! Práce!! Sláva!!! Kněz Jan si k srdci sáhnul. III.
– 1421 – – 1421 –
 Nad zasmušilým Kaňkem se choulí mraky šedé, pan mincmistr Divůček voj na Pražany vede. 55 Však dřívdřív, než černá mračna se srazila v bouř, vrátil se pan mincmistr MikešMikeš, co zřel, tím hlavu ztratil. Od Kolína se valí ne šiky – ale moře, že rozbit velký tábor a zrovna proti Hoře. Pan Mikeš cítí v nitru, že soudu den se blíží, a cítí jarmo viny, jak zle mu bedra tíží. Vše horníky své svolá i lidu na tisíce a s Krista svatým tělem ti táhnou zpívajíce. Až Sedlecký kde klášter svým štítem mračna trhá, tam před Pražany zástup se na kolena vrhá. Ve prachu ženy, kmeti a děti v pokoření na Praze vyžadují si milost, odpuštění. A „Milost! Odpuštění!“ do řečníka slov splývá; z Pražanů proti němu Jan vyšel ze Želiva. 56 Duch svatý jazyk jeho v té rozžeh velké chvíli, kněz Jan jak vítr boží hřmí, sténá, bouří, kvílí: Dí: „Bratři, zda tak zváti vás ještě smím a mohu, zle jste se prohřešili na vlasti své i Bohu! Zle jste se prohřešili na bratřích, Kaina plémě, že zrovna tebe musí ta Česká nosit země? Ó, černé šachty Kaňku! Co živých v hrob váš slétlo, že Krista jenom chtěli a pravé jeho světlo? Zle tady řádili jste vy, děti matky jedné, dva dlouhé celé roky a v noci jako ve dne! Jen skloňte ucho k zemi, jak z šachet těch to sténá, co obětí tam zmírá bez pohřbu, beze jména! O pomstu, z hlubin šachet k vám české volá hoře těch, na čest kdo a víru se vzdali, z Chotěboře 57 Šlišli, v zem schýlivše hlavy, jak na jatky brav sírý, vy v šachty naházeli jste děti boží víry! Ó, bratři jedné matky, dost mezi vámi sporu! Dost výčitek a žluče! Dost dětinského vzdoru! Hle, my, vojíni boží, my sami přicházíme k vám – děti jedné matkymatky, a Hoře odpouštíme. Vy v hloubi černých šachet již ztichněte tam vzdechy! ať jednou slunce svítí na usmířené Čechy! Co pán je tu – co sedlák? Co šlechtic – neb co chudý? Jest jedna boží obec, a jeden zákon všudy! Vy slyšíte jej zníti z chat, měst i hradů stejně; ó, vpište si jej v srdce, jím žijte neochvějně! A to je zákon Páně a láska jmenuje se, tata, bratřibratři, z prachu k světlu vás, fénix boží, vznese! 58 Ó, svaté slunce nebes! Ó, drahé nivy, stráně! Ó, vlasti, ó, můj lide! A nad vším kalich Páně! Ten kalich víry, lásky a míru, povznesení, bych vidět chtěl, nechť znovu se naší krví pění! Pro Husův svatý popel, jejž zhltly vlny Rýna, ó, ctěte zákon lásky, jeť zákon Hospodina! Pro Husův svatý popel k vám křičet budu stále: Ó, bratři, milujme se!“ – Sám pro pláč nemoh dále. Tu do velkého nářku se daly strany obě, druh druha objímali, vše odpouštěli sobě. A zvedli hlasy k nebi „Te deum“ zpívajíce a těch, co tady pěli, těch bylo na tisíce. Pěl celý pražský tábor, stráž pěla, jež jej hlídá, a zdálo se, Kaňk z hlubin že temně odpovídá. 59 „Tě Boha velebíme!“ Horníci zajásali, „Tě vyznáváme, krále,“ Pražané v odvet dali. „Tě duchů zástupové velebí na výsosti!“ „Cherubim, serafové, ty’s rozlit nesměrností!“ Od Sedlce k Horám Kutným tak táhli v sboru svorném, druh šíj objímal druha ve šiku nerozborném. Sedlecký klášter starý se v jejich pochod díval, a nad hlavami v modru jim skřivan jaro zpíval. A Kaňku borovice se v mroucím slunci rděly, Táborů mrtvých kosti se smírem v zemi chvěly... IV.
– 1422 – – 1422 –
 „Já sen měl,“ pravil k Janu kněz Vilém s vážnou lící, „dnes druhý den postní, ty nechoď na radnici. 60 Od Týna přes náměstí jsem v snu tom plaše kráčel, ve matném jitra šeru stín mdlý se za mnou vláčel. Já obrátil se za ním, v tvář patřilpatřil, Jene, tobě, já chtěl tě osloviti, v tom vztáh jsi ruce obě. A vzápětí jsi zmizel za radničními vraty, já sám zbyl na náměstí, zlý v srdci osten ztráty. Tak ticho bylo kolem, v šer spící věže čněly, a jen mé vlastní kroky po dlažbě smutně zněly. Kol radnice jdu, vidím, jak tenká rudá stužka, že pod temnými vraty se vine krve stružka. V mdlém polosvitu rána v proud náhle rostla dravý, jakoby tekla čerstvá z uťaté právě hlavy. A z řeky bylo moře až k nebi stoupající, ó, milý knězi Jene, dnes nechoď na radnici!“ 61 Kněz Jan mu odpovídá: „– Nač strach ti hrdlo úží? Již včera hledali mne dva od konšelů muži. Je třeba prý mé rady, kam polem vytáhnouti. Nač strachu? Nemůž vlásek se na mé hlavě hnouti Bezbez vůle Páně. Všichni noc hrobu projdem temnou, zda dřív či pozděj – jedno – však chceš-li, pojď již se mnou! Vím, zlé strojit mi pikle pan hejtman Hašek pílí, též pan Věžecký Petr, purkmistr potěšilý. I mnohý měšťan řádný, což víc mne plní bolem, než rukavičník Jíra i s Jeronýmem Schollem, Žeže mojím přičiněním jest Bzdinka vojsku v čele, též pro smrt Jana Sádla zří ve mně nepřítele. Však poručeno Bohu, dal vždycky, zas dá síly“....síly...“ Tak cestou ku radnici vespolek hovořili. 62 „Ó, Praho!“ vzdychl kněz Jan, – byl v tváři divně bledý – „i mně již zdá se, kráčím v tvých zdech dnes naposledy! Jediné místo světa, ty staroměstský rynku, zda zachová tu jednou Čech na mne upomínku! Ó, kterak miluji tě!“ A musil tam se dívat, kde dle slov přítelových krev jeho měla splývat. Již učiněn krok těžký, již vešli do radnice, již konšelové všichni si sedli na lavice. Je uvítalo vlídně to celé shromáždění, Pan Hašek začal mluvit po malém otálení. Zda s vojskem na Moravu či k Táboru se dáti, tak začli kněze Jana úlisně v potaz bráti. On deštičky své vytáh, jím radě v prostém slovu, že nejlépe by bylo vytáhnout k Krasíkovu. 63 Však za řeči té rychtář s biřiči v jizbu vrazil, a hejtman zařval turem, jenž dřív se hadem plazil. „Jste zjímáni!“ a kynul na biřiče a dráby, ti svázali je řadou, byl každý odpor slabý. „Dík!“ Jan děl k Vilémovi, „že se mnou to vše zhlídáš, před poslední mne cestou, můj bratře, vyzpovídáš. K milému Bohu půjdupůjdu, jak šel jsem cestou pravou, vstříc mistr Jan mi vkročí již oděn věčnou slávou!“ A děli druzí v poutech: „Milého Jezu Krista nás tělo posilnilo již zrána i krev čistá. Tak umřem veseleji!“ Kat k Janu: „Knězi milý, dej svázati si ruce, tak nemám na tě síly!“ A vzad mu ruce svázal a ťal, a hlava sjela, a o zem na podlaze příšerně zaduněla. 64 Ó, počkej, pane Hašku i s druhy, násilníky, neslyšíš v poplach bíti? Neslyšíš zdola křiky? Lid odevšad se valí, již letí z pochev meče, jak odnášeli tělo, hle, krve stružka teče Aa rudá v řeku roste pod radničními vraty, pro dnešek aspoň dobře jsou okované pláty! Sta palcátů se týčí, do plechu vrat již pere, co nedočkavců zástup se okny, střechou dere. Však vtom již bratr Vilém z vrat ven vyrazí prudce, ó, hrůzo, hlavu Jana krvavou drží v ruce! „Miláček váš, kněz boží, tak zamordován lstivě, Husa a Žižky přítel!“ Lát, plakat začli divě Aa hlavu plnou krve druh druhu podávali, ji v slzách líbajíce, a jedni omdlévali, 65 Coco druzí na radnici zlým šturmem udeřili, by konšelům a pánům touž splátku naměřili. 66

Kniha Epizody (1904)
Autor Jaroslav Vrchlický