Když Pavono hrad se všech stran
byl Benátčany obléhán,
Brunoro, vůdce senatu,
vojsk republiky kapitán,
v trofejí příštích záchvatu
vše důstojnictvo pluků svých
ku noční pitce sezval v stan.
Noc byla tichá, pod hradem
jen táborem zněl v odlehlých
přestávkách povel, stráží hlas,
jež mihly se jak úkradem.
Však v stanu vůdce bouřil kvas.
O kráse žen a milosti
již dlouho veden rozhovor,
však teprv o jich věrnosti
se začal nítit pravý spor.
A číše jak se perlily,
výmluvnost rostla hostům všem,
ne kvas to, byl to bouřný sněm,
jak proti sobě horlili.
V starých se octli pověstech
o Griseldě a Ginevře,
o lásky dávných bolestech,
jak živé vše zas v každém vře.
Ba směle se kdos tvrdit jal,
že všecka věrnost – ideal,
ten jestli přece dosažen,
že draze bývá zaplacen,
co třeba bylo obětí,
zač pozděj’ krutě trpěti.
Jen vážný mlčel hostitel,
až sporu vlna tryskla výš,
svou vrchovatou pozved’ číš,
již páže, který vedle stál,
mu svědomitě dolíval,
a kapitán to hlasně děl:
„Sta luzných máme příkladů
o věrnosti a lásce žen,
tu rozluštiti záhadu
byl mnohý z vás tu ochoten.
Sta květů vábných v sadě plá,
než jedna růže v záhoně,
a tou povídka budiž má,
již vyprávět chci o Boně.“
– „O jaké Boně?“ mnohý ret
se hlásí zvědav, ztich’ však hned
stem jiných hlasů zakřiknut,
v poháru sotva smočil knír
jun mladý, starý bohatýr
a každý slouchal nepohnut:
„Já tenkrát v službách Sforzy byl,
když na pochodu s plukem svým
jsem do Valtlina zabloudil.
Ach, čárný kraj ten posud zřím,
jak v zrcadle stát před sebou,
s hor sněžných strmou velebou,
s niv pasem dole nádherným.
A posud slyším zvonců spád,
jak z ranních zaznívaly mlh
do šumu bystřic napořád,
ó, nedivte se, já byl mlád,
i muži vzpomínkou zrak zvlh’!
Já dívku uzřel v stádu krav,
se ohled’ dvakrát, než dál šel,
zpěv její stále v sluch mi zněl,
zpěv prostý jako její háv,
leč krása líčka, purpur úst,
vděk pohybů a sličný vzrůst
a prostý, nelíčený mrav,
jímž kynula mi na pozdrav,
mne v úžas uvedl a zmát’,
a v tom jsem cítil, mám ji rád.
A já se ohled’ po třetí,
vtom dozněl v trilku její hlas,
já nespal, v kouzla zajetí
jsem druhým dnem se vrátil zas,
ten slouchat hlasu stříbrojas,
ten vidět zrak a vzrůst a vlas!
Já prosil, aby zpívala
ty prosté melodie své,
z nichž každá srdce v hloubi rve,
i poslechla a dívala
se tak v mé oči zpívajíc,
že mimo ni jsem nezřel nic.
Tak rostla láska víc a víc.
Mou stala se, já nevím, jak,
snad ví to onen v keři pták,
jenž tenkrát do snů zpíval nám,
snad ví to onen bílý mrak,
jenž modrým nebem táhl sám
nad štěstím naším, Bůh ví, kam...
Však náhle naší idyllou
se rozleh’ divý bubnů vír,
v boj měl jsem jíti posilou,
neb Sforza vypověděl mír
Alfonsu králi, loučení
den nastal v pláči, kvílení.
Já potlačit slz nedoved’
a ona vlhký pláčem hled
ku mému smutně zvedajíc,
jen lkala: ,Neuzřím tě víc!‘
Tu děl jsem: ,Což tvůj nejsem choť?
Máš odvahu? Tož se mnou pojď,
vlas ostříhej, šat muže vem’
a budiž mojím pážetem,
tak všady se mnou můžeš jít
a po mém boku stále dlít,
nejenom žít, leč také mřít!‘
Hned svolila a v slzách smích,
vzlet’ motýl při těch slovech mých.
A druhého dne vytáhli
jsme v polnic vřesku v pole již;
jak štíhlý hošík osmáhlý
mně jela čile po boku
a hravě nesla zbroje tíž
ve čilém hřebce poskoku.
V ní ženu nikdo nepoznal.
Tak vesele jsme táhli dál
a statečně se začli rvát,
my prodělali spolu dost,
já zvyk’ si vedle ní vždy stát,
mých nocí byla sladký host.
Můj stan byl blaha asylem,
o kterém nikdo neměl tuch,
já znal jen, v těle spanilém
ký oddaný se skrýval duch.
Ó, sladké, luzné večery
na pochodech a táborech,
kdy poslední zhas ohňů žeh,
noc plna hvězdné nádhery
a vánek dálkou mlhavou
jak táhnul naší nad hlavou,
šumíval v našich praporech!
Já kondotier pravý byl,
ze služeb Sforzy vystoupil,
za Alfonsa se tenkrát bil.
Tam dost jsem trýzně v krátce měl,
tož k Benátčanům přejít chtěl,
kde větší žold mi nabízen.
Mé listy – náhoda či lest
v tom byly, nevím, padly v plen,
jak byl bych zrady usvědčen.
Já zaskočen byl, jat a v trest
jak zběh a zrádce uvězněn.
Jak dnes bych zřel to! Oblohou
táh’ mračen let, a větrů svár
rval stěny stanu, u nohou
mi páže dlelo, loutny čár
v svůj pojíc zpěv, v ty písně hor,
z nichž každá srdce v hloubi rve
ve prosté, smutné kráse své,
v níž taje citů svár i spor.
V tom venku slyšet rozhovor,
před stanem kroky, hlasů směs,
chřest mečů lidí mých a seč,
a než jsem tasit mohl meč,
já zrádců přesile jsem kles’.
Ó, její pláč a její kvíl,
víc bylo, než jsem zasloužil,
a přišlo víc, než co jsem snil!
Tu ona strhla mužský šat,
leč nelkala ve vdovství svém,
jen přísahala všecko dát
za spásu mou a šírou zem
procházet začla, k dvorům všem,
kde sloužil jsem kdy, spěchala,
svůj půvab mluvit nechala
i sladký hlas i divý bol.
Šla do Milána, v Neapol
i k Benátskému dožeti,
i do Francie, v Burgund, Řím,
kde válčil jsem kdy s lidem svým,
za přímluvy tam žebrala,
by zkrátila mé zajetí,
všech podpisy tam sebrala,
před krále klekla plačící,
svou smutnou krásou zářící,
a neustála, lásky div,
ve prosbách svých a v pláči dřív,
až Alfons Neapolský zved’
ji z prachu sám, jí pohléd’ v tvář
a překonán jsa smutkem tím,
též svědomí snad ostnem zlým,
po schodech dolů ve žalář
ji ke mně v plíseň vlhkou sved’,
mne na svobodu pustil hned.
Od chvíle té zas v muže zbroj
svůj zahalila něžný vděk,
a za mnou pospíchala v boj,
když v těžkých službách Benátek
jsme válčili... Ó, kdo z vás ví
o sladkém našem tajemství?
Však prázdnou číš mám, hochu, pojď
a dolej mi – však ty se chvíš?
Tvůj pán ti velí, prosí choť,
proč bledneš, rdíš se... Zde má číš!
Já prozradil tě!... Přátelé,
vy uhádli jste...“ Hlasů směs
zní v pohárů třesk vesele,
co páže vůdci k nohám kles’
a s pláčem spjaté ruce vznes!
„Buď sláva Boně, dlouho žij!
To příklad vzácné věrnosti!
A každý na zdraví jí pij!
To síly vzor a milosti!“
Sta paží v plesném výbuchu
číšemi mává ve vzduchu.
„Máš pravdu, květů v sadě plá
na tisíce, leč v záhoně
jest jedna růže, ta je tvá!“
Leč vůdce skloněn ku Boně,
zří slzy jen a klopí zrak,
na čele jeho sedí mrak,
on cítí – pláč ji prozradil,
a pravdu onen rytíř měl,
jenž o věrnosti ceně děl,
jak draho, draho splacena
je smutná pozděj odměna.
On vidí, jak se žena chví –
Co tušil dříve, jistě ví,
v hruď jakou zmij si nasadil!