TOUHA LÁSKY.

Jaroslav Vrchlický

TOUHA LÁSKY.
Šla za tím polibkem té bílé ruky Touha, ach, odkud vyšla jen? Jak přišla na tu zem? S hvězd jistě cesta jí. Tak byla dlouhá, dlouhá, šla za tím polibkem? A rostla v netvora, jenž v zhoubu hrozil všem, zjev jehož mátožný se Idealu rouhá, vše chtěla uchvátit a urvat lačným rtem. Na nebes azuru jediná zbyla šmouha, to Lítost plačící nad ztroskotaným snem – jí Satyr směje se a mrkvičku jí strouhá, jí, jež šla za tím polibkem... 28