Krásný sen! – To byl tvůj život celý.
Já směl patřit v mladosti tvé den,
když se dumy tvoje rozpučely
v krásný sen...
A to vše má býti Smrti plen,
čím se štětce tvoje rozepěly?
Plesu žití v sled jde smrti sten?
Ideály – tužby – zlaté včely,
illuse, tříšť větrem hnaných pěn –
jak že, vlny tmy tvůj uzavřely
krásný sen?
Před lety jsme v mládí vyšli spolu,
tys mi záviděl verš prokletý,
na tvůj štětec žárliv já byl v bolu
před lety...
Úlohu tys převzal poety...
tvrdou co jsme žití prošli školu,
pero mé šlo dle tvé palety.
Květy dva na krásy jednom stvolu
snívali jsme u jednoho stolu
před lety...
V slunný jih má píseň k tobě létla,
štětec tvůj mi kynul v paprscích,
severní mha pero moje hnětla...
Ach, ten jih!
Pod perutí lásky něhou ztich’
a se ztavil ve kaskádách světla
cit, jenž chvěl se v dumách mých a tvých.
Kapraď citu zlatem činů zkvétla,
sever však v mou pampelišku dých,
sen tvůj Smrt ve zmaru vlny smetla. –
Ach, ten jih!
Vše v snu jest sen! – Ten Mojžíš přísný, z dýmu
jak vstával v mistra dumu, aby v plen
pad’ ideálu tvému nejvyššímu...
Vše v snu jest sen...
Ten Kristův kříž, nad kterým nakloněn
sbor Andělů lká k nebi večernímu,
zjev Astarty, Hagařin v poušti sten...
Ta touha Vdovce k světu měsíčnímu...
Ký mnohý sen, jenž zůstal nedosněn,
tvůj celý život jak má hříčka rýmů,
vše v snu jest sen!
Však mluví díla! – Výkřiky jsou plesné,
v nich celá žití mohutnost se slila,
ven derou se z všednosti klece těsné,
však mluví díla!
Co na tom, že když nejvíc plála síla,
duch, postřelený orel v propast klesne?
Jen zornice když jednou světlo pila!
Co pak jsou Erebu tmy všecky děsné,
zář světla nezhasne, jež z práce zbyla,
Smrt pouze jednou slovo zmaru hlesne –
dál mluví díla...