APOSTROFA.
I.
I.
Hvězd sladká dcero! V tobě půvab skryt,
jímž dýchá Noc, konstellac tisícero,
když v modrém vzduchu zažíhá svůj třpyt,
hvězd sladká dcero!
Jsi jako luny plný, sladký svit,
když srdce v mlhy opálové šero
si halí svojí lásky vzlet a cit.
Tě zřím... a chtěl bych věčně o tom snít,
i při vzpomínce vázne moje pero,
šat slední když ti s útlých boků slít,
ty’s Hebou tryskla, nektar v číši vlít,
hvězd sladká dcero!
91
II.
II.
Ach, mít rád tebe! Což to málo je,
a přec již tím si dobývám své nebe;
tys pramen, studna, prazdroj úkoje...
Ach, mít rád tebe!
Tys odvaha, s níž jde se do boje,
ne Heby pohár, sama ty jsi Hebe!
Jdeš vstříc mi v zbroji, kde já bez zbroje.
Svol z prsů i rtů síly nápoje
bych lokat směl – neb zde mne všednost zebe...
Ó, vůně samoty, dno pokoje,
ach, mít rád tebe!
92
III.
III.
Hrdliček smích mi zapad v slech
při sledních od tebe kročejích,
ba opatrně šláp’ jsem v mech,
však eden hlasně zněl v mých snech,
hrdliček smích.
V tisících rosných krůpějích
smála se Vesna v lupenech,
já šlapal trávu bos a tich.
A plně zadržel jsem dech,
než motýla jsem vidin stih’,stih’
v tvých ňader těkat poupatech,
to smích byl a pln sladkých ech,
hrdliček smích.
93
IV.
IV.
Jak bych patřil na lilii, jež se náhle otevřela
na svém stonku čistá, bílá, snem jsi byla, utopií,
košilka když – bílý motýl – přes tvé útlé boky sjela,
jak bych patřil na lilii.
Ach ten sladký, sladký profil, linie úst, nosu, čela,
hudbo tichá, v které duše splétají se a se spíjí,
svatá formo, do níž Psyché halí se mi nahá, celá!
Křídel elfů snivá, nyvá píseň kol se rozzvučela
nad tůní, kde Oreada zlato kštic svých v pásmo svíjí,
nad snů tůní, předtuch, v kterých touha nenasytná mřela,
v které doznívá mi duše etherickou fantasií,
jak bych patřil na lilii.
94