ARNOLD BOECKLIN.
(Sochaři, mistru Šalounovi.)
I.
I.
Zřím tvé ženy, zřím tvé vlny, zřím tvé cypřiše,
centaury tvé, satyry tvé, reky kosmaté,
řecké háje, řecké chrámy, čnící v azur do výše
zřím.
Zřím tvé nymfy, zřím tvé fauny drzé, chlupaté,
zřím tvé masky rozšklebené, zřím tvé fetiše,
idylly tvé těžkopádné, vzdušné, cudné, nahaté.
To vše jásá: Život! Život! a já s úctou derviše
zrnka růžence své dumy pouštím v duši dojaté,
kdo ruch žití, jak ty’s chyt jej, zachytí a popíše?
Zřím. –
113
II.
II.
Vstal velký Pan, zřel hmotu v spánku líném,
zřel, Žití koberec jak pestře stkán,
vztáh’ ruku svou i štětec obřím kynem,
vstal velký Pan!
Stín protkal září a zář protkal stínem,
v směs potvor, zvyklých tmám jen ze všech stran,
vlil jásot života v jich bytí nehostinném.
V dno propastí udeřil bleskným klínem,
prs moře v červánků krev byl jím zdrán,
a člověk viděl, věnčený jak blínem
vře v růžích pohár života, jím dán –
Vstal velký Pan!
114