MEDITACE O IDEALU ŽIVOTA.
I.
I.
Být kusem přírody a jí se rovným cítit,
a v život pustit se, jen hříčkou náhody,
za cílem jediným se celou vůlí řítit,
být kusem přírody;
Sese silou živelnou hvozd starých bludů mýtit
a hněvem burácet jak něhou lahody,
a nové zápasy ve cizích ňadrech nítit;
Kdeskdes urvat pochodeň a do temnot s ní svítit,
a jako Petrarca, pln ducha svobody,
sáh’ vlasti do kšticí, tak umění se chytit,
chtít tvořit, pracovat na díle obrody,
jež věčná v člověku, jen všednosti se štítit,
být kusem přírody;
145
II.
II.
Jak Goethe s Boecklinem žít k titanskému stáří
a cítit ze všeho jen radost, dát ji všem,
jak starý Tizian genia v svatozáři,
jak Goethe s Boecklinem;
než oči zavře smrt a slední atom zmaří,
žít kráse, její rys vždy nésti v oku svém,
stát nad vším vysoko, co zmítá, rve se, sváří;
sen za skutečnost mít a život projít snem,
jej vypříst pohádkou, v smích pokrytci a lháři
se, věčný efeb, smát, noc vítat stejně s dnem
a všecko chápati a zhrdat vavřínem,
jen v práci vidět jej, která se denně daří,
jak Goethe s Boecklinem;
146
III.
III.
Nechť přijde kdokoli a třeba kámen hodí,
a buďsi rána to, jež v skutku zabolí,
sám sobě pilotem a sám být pevnou lodí,
nechť přijde kdokoli!
Mít orla perutě a oko sokolí,
a víru, do hnizd jich že Bůh vše ptáky vodí,
a jenom přírodě choditi do školy!
Jest ztracen pro vždycky, kdo jednou povolí.
I život naposled svou masku zloby shodí.
Nač tiché štěstí své si ničit v nevoli?
Jen vždycky letět výš! ať jen se v prachu brodí,
nechť přijde kdokoli;
147
IV.
IV.
A nedat ztrpčiti si radost z díla svého.
Vždyť každý, co jen můž’, ze slunce zachytí,
jež Krásou jmenujem’, tu radost na něm z všeho
si nedat ztrpčiti.
Na vlastní podstati vždy z nitra pravdivého
si sladkých písní zdroj dál nechat perliti,
než, atom, splyneš zas k dnu moře bezedného.
Tu chvilku života tak sladce líbezného,
nač dát si otrávit? Spěš číši dopíti!
A smrt když na dně v ní, ze srdce nezdolného
jí ani slední mžik života pozemského
si nedat ztrpčiti!
148