Zjevení u rajské brány.
Kraj tmavý; nebes pruh jen doutnal nachem
a směrem k němu na útěku plachém
se obracel vždy Adam s bledou lící.
Juž obrovské byl roven vlasatici
žeh andělova meče v snětích cedrů.
Noc byla blízká, po úpalném vedru
tříšť rosy počala se v trávě chvěti,
zvěř k zdrojům táhnout, ptáci v keřích pěti.
Tu první člověk s žalnou výtkou v oku
na ženě utkvěl, zastavil se v kroku
a pravil těžce z hloubi oddychaje:
„Ne, nemožno nám žít bez vnady ráje,
bez klidu, hudby, něhy, vůně, zřídel
těch safírových, v nichž andělských křídel
se odlesk míhal, jak pouť snů jde hlavou.
My zpátky musíme, s tou zbraní žhavou
zlý cherub musí ustoupit nám přece!“
[9]
Jak vrba smutně sklání větve k řece,
tak v dlouhých vlasů Eva skryta plášti
v žal chotě zřela, na skráň, jak se vraští,
na oko, v kterém blesk se nítí temně.
Bez odpovědi ruku kladouc jemně
na rámě Adamovo, za ním zpátky
se obrátila na pouť v eden sladký
touž cestou přes kamení i skal tříští.
Juž stromů klenbami jim v oči blýští
meč andělův, že před ním měsíc bledý
v mrak padá jako krůpěj, na výzvědy
jdou matné hvězdy děsem prchajíce.
A temnou nocí čím blíž jdou, tím více
plá trestající Hospodina metla.
Juž s Evou Adam ve záplavě světla
na prahu ráje stojí bez pohnutí;
je slabá naděj oči zvednout nutí,
a děs je v téže chvíli ve prach kácí.
Před nimi v mhách zjev obrovský se ztrácí,
šat jeho, tmavá noc, je roven moři,
ve vlasech jemu hvězdy nebes hoří,
je veliký a hrozný, bránu k ráji
dvě jeho stinná křídla zastírají,
kam tma tká tisíc dračích hlav a spárů.
„Ach, pane, milost, propadli jsme zmaru,
však bez ráje žít nedovedem více,
jas jeho stopen v naše zřítelnice,
ples jeho v sluch nám ustavičně zvoní,
ať v spánku, v dumy klín se hlava kloní,
vždy ráje čar nás jako kletba stíhá,
v své bájné kráse před námi se zdvíhá,
10
a touha v srdci roste, pálí, vraždí.
Ó pusť nás zpátky, sám náš trest nás dráždí
po radosti, jíž těžko odvyknouti.
My k vůli ráji celodenní poutí
jdem zpátky k tobě, a náš život celý
jen poutí za ním bude smutný, stmělý.
Měj soucit, věř, náš život bude hrozný,
nám zhořkne chléb a zkysnou naše hrozny
jen myšlénkou na ráj, jenž pro vždy ztracen.
Ni nadějí náš sen nebude zlacen,
že lépe bude...“
„Dost rouhavé řeči,
Bůh, který raní, hned v té chvíli léčí –“
(tak z moře ohně, jenž se stále nítil,
hlas rovný pádu velkých vod se řítil)
„i vám dá spásu!“
– „Smím ji vidět, pane?
bych věřit moh’,“ s rtů Adama řeč skane,
„co smysl stihne, lépe duše věří.“
A cherub kynul. Zář ustoupla šeři,
jíž stromy ráje pouze prokmitaly
jak strašidla; ta šeř se táhla v dáli,
svět jala v náruč, skryla zem i moře,
a přes ni jako stín, když prchá zoře,
zjev hrozný táhnul ženy gigantické.
Pod plachtou stínů rysy tváře lidské
se tměly přísně, důlky místo očí,
šat mohutných kol plecí jenž se točí,
jak nazved’ se, zřel Adam hnát jen holý.
Děs zachvěl jím, však brzy vše, co bolí,
11
co hněte, svírá, v duši jeho tálotálo,
a velké zjevení když před ním stálo,
tu cítil slzami zrak mokvat spráhlý
a hluboký mír svatý, neobsáhlý,
že plesem vzkřik’ a po zjevu vztáh’ ruce.
„Kdo jest, kdy řekne: Ustaň! mojí muce
mír, který tknul se mne teď, jako v tuše,
kdy vlíbá mi a pro vždy až v dno duše?“
„Trp zatím, však se dočkáš,“ znělo v mraku.
A zjevení dál spělo po oblakuoblaku,
jak celý svět by chtělo obsáhnouti,
co Adam s Evou dál za jeho poutí
zrak šinou, v díky bolest jejich taje,
že dal Bůh Smrt jim za náhradu ráje.
12