Stín Mojžíšův.
Šel Mojžíš se SinajeSinaje, v rukách desky,
jas ve zraku a kolem hlavy blesky,
byl velký jako bůh a gigantický,
že před ním chvěl se všeliký rod lidský,
jenž klečel v prachu na úpatí hory.
On mluvil s Jahvem, on pil zřídla zóry,
chléb lámal s cheruby, je velký, svatý;
teď nese zákony, hle trojí zlatý
svit jemu velké čelo korunuje,
mrak jako peruť u hlavy mu pluje.
Jej poslouchat je povinností sladkou,
jeť otcem všem a vůdcem, naší matkou!
Tak pravili a ukláněli hlavy.
Leč s druhé strany, kde stál oblak tmavý,
též dlelo něco Israelských kmenů,
ty s úžasem na skalní zřeli stěnu
a zřeli jasně, za Mojžíšem černý
jak splývá stín vždy nohsled jeho věrný,
byl rysů velkých, býčí zvedal nohy,
na čele z vlasů trčely mu rohy
16
a co nes’ v rukách, to byl žernov tuhý.
Hle, to je Satan, řekli, v zemské luhy
jde za ním, Mojžíš není sluha boží,
ten žernov těžký na šíji nám vloží
a běda všem, on zkruší nás a smele!
Od chvíle té vždy v kmenech Israele
kdo rozkol sil a vzpouru, hněv a vzdory,
byl z těch, kdo zřeli Satana jít s hory.
17