Stín Mojžíšův.

Jaroslav Vrchlický

Stín Mojžíšův.
Šel Mojžíš se SinajeSinaje, v rukách desky, jas ve zraku a kolem hlavy blesky, byl velký jako bůh a gigantický, že před ním chvěl se všeliký rod lidský, jenž klečel v prachu na úpatí hory. On mluvil s Jahvem, on pil zřídla zóry, chléb lámal s cheruby, je velký, svatý; teď nese zákony, hle trojí zlatý svit jemu velké čelo korunuje, mrak jako peruť u hlavy mu pluje. Jej poslouchat je povinností sladkou, jeť otcem všem a vůdcem, naší matkou! Tak pravili a ukláněli hlavy. Leč s druhé strany, kde stál oblak tmavý, též dlelo něco Israelských kmenů, ty s úžasem na skalní zřeli stěnu a zřeli jasně, za Mojžíšem černý jak splývá stín vždy nohsled jeho věrný, byl rysů velkých, býčí zvedal nohy, na čele z vlasů trčely mu rohy 16 a co nes’ v rukách, to byl žernov tuhý. Hle, to je Satan, řekli, v zemské luhy jde za ním, Mojžíš není sluha boží, ten žernov těžký na šíji nám vloží a běda všem, on zkruší nás a smele! Od chvíle té vždy v kmenech Israele kdo rozkol sil a vzpouru, hněv a vzdory, byl z těch, kdo zřeli Satana jít s hory. 17