Oheň na Petříně.

Oheň na Petříně.
Od Petřína k Vyšehradu davem ku knížeti na peruti lidských řečí divná pověst letí: Každé noci nad Petřínem, sotva kraj se zvlní stínem, hoří oheň stromů klínem v šeru starých snětí. Boleslav i biskup Vojtěch, jak to uslyšeli, s družinou svou o půlnoci na Petřín hned spěli. Lidu dav jim v cestu vběhnul, nikdo ohně nerozžehnul, pod starým on dubem šlehnul zářící a skvělý! A co víc? Tím ohněm táhla postav divná řada: Trojí jako tuří hlava, trojí s vousem brada! 173 Obři jako sloupy stáli v změti plamenů, jež hrály, v růžích stály hvozdy, skály, mihla se v nich Lada! Darmo svatý biskup křížem žehnal rudý plamen, darmo dub ten kníže skácel vzmachem silných ramen, zdeptali žár smělou nohou, darmo! Rudou září mnohou znova trysknul pod oblohou skrze prsť i kámen. Postaven chrám nad útesem skalných oněch lomů, spokojeně svatý biskup s knížetem šli domů. Ale sotva noc tu šedá, v mlze Praha spí, tu běda! nový, větší požár zvedá tam se v stínu stromů! Rudě svítí skrze stromy, okny chrámu svítí. Staří bozi nad oltářem z plamenů se řítí, zdi se třesou jejich vzteky, stromy úpí a v pláč řeky řev se mísí a ten věky zní a bude zníti! 174 Prchly časy, smutno, těžko, žalno v českém kraji, večer červánků se leskem stráně zažíhají, dole Praha v světel moři, okna chrámu zase hoří... Věřím, starých bohů zoří ještě plápolají! 175