Od Petřína k Vyšehradu
davem ku knížeti
na peruti lidských řečí
divná pověst letí:
Každé noci nad Petřínem,
sotva kraj se zvlní stínem,
hoří oheň stromů klínem
v šeru starých snětí.
Boleslav i biskup Vojtěch,
jak to uslyšeli,
s družinou svou o půlnoci
na Petřín hned spěli.
Lidu dav jim v cestu vběhnul,
nikdo ohně nerozžehnul,
pod starým on dubem šlehnul
zářící a skvělý!
A co víc? Tím ohněm táhla
postav divná řada:
Trojí jako tuří hlava,
trojí s vousem brada!
Obři jako sloupy stáli
v změti plamenů, jež hrály,
v růžích stály hvozdy, skály,
mihla se v nich Lada!
Darmo svatý biskup křížem
žehnal rudý plamen,
darmo dub ten kníže skácel
vzmachem silných ramen,
zdeptali žár smělou nohou,
darmo! Rudou září mnohou
znova trysknul pod oblohou
skrze prsť i kámen.
Postaven chrám nad útesem
skalných oněch lomů,
spokojeně svatý biskup
s knížetem šli domů.
Ale sotva noc tu šedá,
v mlze Praha spí, tu běda!
nový, větší požár zvedá
tam se v stínu stromů!
Rudě svítí skrze stromy,
okny chrámu svítí.
Staří bozi nad oltářem
z plamenů se řítí,
zdi se třesou jejich vzteky,
stromy úpí a v pláč řeky
řev se mísí a ten věky
zní a bude zníti!
Prchly časy, smutno, těžko,
žalno v českém kraji,
večer červánků se leskem
stráně zažíhají,
dole Praha v světel moři,
okna chrámu zase hoří...
Věřím, starých bohů zoří
ještě plápolají!