Sníh.

Sníh.
Ji Dacian zřel ve zajatců davu těch, kteří v katakombách ctili Krista. Jak v extasi zřel krásnou její hlavu, jež jako lilje s pelem zlatým čistá se nad žoldáků vznesla drsnou vřavu, jí kynul stranou: Smrť ti kyne jistá, ó dívko, vol juž, obětnice čeká, za mříží lačný tygr s lvem se vzteká a kotel smolný, špalek juž kat chystá. To řekl nahlas, ale tiše stranou jed vášně tajně vlíval v ucho její: Co bůh mi tvůj, co víra tvá, ó manou a nektarem mne láká kouzelněji vlas, jehož vlny, čisté zlato, kanou v lesk úbělový ve tvém obličeji! Chci nahou tebe zřít – ve sladkou shodu tvých vděků vhroužit zrak – hned na svobodu tě pustím – obětuj, jak v obyčeji! Však ona hrdá, cudná stála před ním: Ó tyrane, věz, nesmí krásy mojí se nikdo, nikdo zrakem dotknout všedním! 75 – Že nesmí? vykřik’, drábů kynul roji. Stem vilných zraků, nejen zrakem jedním má živé nebo mrtvé v pýše svojí být hltáno tvé liliové tělo! Šat dolů s ní! – Sta rukou k skutku spělo... Kde největší shon, tam ať nahá stojí! Sta paží po ní sáhlo v drzém křiku, jí dralo řízu pouze lehce spjatou, však ona v tichém modlila se vzlyku, jak ve snách hlavu uklánějíc zlatou: Ó Pane, z andělů svých světlých šiků jen jednoho mi pošli, černošatou ať kolem prostře noc! – Však pod jich dlaní jak svadlá lilje brzy hlavu sklání, svůj vzdor juž zaplatila žití ztrátou. Nuž, mrtvou hoďte nahou v pospas davu! – A stalo se. Však sotva tělo půdy se dotklo, která sluncem žehla v lávu, tu v bílých hvězdách s modra nebes všady se rojil sníh ve hustším, hustším splavu a v cudný závoj halil její údy, tak rychle, divem na ňadra jí lehnul. Vděk její nikdo z davu nepostřehnul, zřel v sněhu lilie kvést, kdo šel tudy. 76