Ginevra.

Jaroslav Vrchlický

Ginevra.
V arkýři starém a gotickém visí v poboční lodi klášterního dómu, jí sousedem vyzáblý mnich a lysý, ji budí ze sna větve starých stromů, jež klepou v okna, na nichž světců rysy se nítí v gloriolu v barev lomu: tam visí klidně v mystické své kráse a stejně kouzedlně usmívá se do šeptu modlitby i varhan hromu. Tvář, v které Jocondy se půvab míhá, v čár, Botticelli, tvojí primavery! v němž duše jedno křídlo k nebi zdvíhá, co v oku vášně sup se tají šerý; rtů záchvěv zrovna na polibek číhá, jak holoubek jej dává sladkoperý; však v tváře bledosti juž lítost skryta a pádu stín a viny hlod, tak vítá práh ráje ztraceného bědná Peri. Ó ženo, dítě! Proč je vinou láska? Zde v svaté sny ruch podivný se vkrádá, 189 ten sladký ševel, živůtek jímž praská, a sladší, poslední když říza padá! Tys kruté sfingy nejvábnější maska, tak usmívavá a tak věčně mladá! Kam hnu se, tvář tvá z mojich dum se tyčí v šer chrámu, ulic vřavu za mnou křičí do varhan, v orgie bouř: Mám tě ráda! 190