Jesličky mé báby.

Jesličky mé báby. (Vánoční gobelin.)
V pozadí město východních zříš tvarů, toť baňatých a štíhlých věží směs, žhnou střechy v zlatém a stříbrném žáru, pod nimi oblouků a štítů les; do brány vjíždí zástup dromedarů, za stádem mezků běží věrný pes a jezdců tlum ve fantastickém kroji s pestrými turbany se kolem rojí. Od města příkrý svah se dolů sklání, toť skály jsou, tak divně hrbaté, jich tesy v rudém hoří mihotání a stezky v nich se vinou klikaté, po různu palma, svah kde schýlen v pláni, stře vějíře svésvé, plody bohaté, zdroj zurčí přes zvětralá skaliska, o které na perly se roztříská. Zde pastevců se stáda rozkládají, koz hbitých, ovcí tučných v trávě svěží, 214 nechť s modré výše zlaté hvězdy plají, pastýři klidně ve skupinách leží, ti jedí chléb svůj, ti na šalmaj hrají, kluk bosonohý ku pramenu běží, kam zaběhla mu koza zvědavá – V tom nocí temnou šlehne záplava! A roste v zář a nebe objímá a hvězdy, nebes jiskry, před ní blednou, jat děsem každý jest, kdo nedřímá, jak na povel se hlavy všechněch zvednou, i družný oslík střihá ušima. Hle, jasu toho vlnou nepřehlednou se sklání s nebe křídlatý sem zjev, ba zástup zjevů; s rtů jim zvoní zpěv: „Juž narodil se Ježíš, vzhůru, spáči! Buď na výsostech věčná sláva Bohu! Má vesel být, kdo v starostech zde kráčí, a volný ten, kdo v poutech vleče nohu; má po růžích jít, kdo jde přes bodláčí! Což nevěříte? Hleďte na oblohu! Jen vizte, svět jak plní štěstím, klidem, jež snáší se v hruď dobré vůle lidem. Nuž vzhůru! vzhůru! Přijdou doby zlaté, ráj ztracený se člověčenstvu vrátí, vy šťastní, vy jej první uhlídáte, ó spějte v Betlem, spěch vám cestu zkrátí; tam v chlévě děťátko vy uzřít mátemáte, spí s usmíváním v klíně šťastné máti, bdí Josef nad ním a v sen jemu zticha vůl s oslem do chudobných jeslí dýchá.“ 215 A dole pastýři se chutě ženou, ten beránka, ten s ovocem koš nese, ten tučným sýrem torbu naplněnou, hle, starci jak se bílá brada třese tím pospěchem, tam hoch a muž tam s ženou, kdo zdráv, kdo sotva o berličce hne se, vše s dary chvátá chutě ku Betlemu, kde starý chlív se tmí ve skalin lemu. Toť jesličky jsou v hlavních obrysech, jak rokem každým v jizbě báby mojí se podél čtyř zdí táhly, svěží mech kol vroubil je, výš čerstvý věnec chvojí, a pryskyřice a jehličí dech táh’ s vůní kadidla kol po pokoji a v předvečer když rozžehly se svíce, kdo na světě moh’ šťastnější být více? Juž měsíc napřed jaké těšení a práce! Tu se domy lepívaly, pak u stropů se sbilo lešení, naň připjaly se blýskotavé skály a každým rokem rostlo nadšení, vždy nové divy před dítětem stály, tu mlýn, jenž pískem běžel, došky krytou tam chatrč viděli jste s eremitou. Pak řemeslníci přišli a též divní vojíni národů všech ze bran jeli. Ach, upomínko, prstem svým jen kývni, ať vidím zas ten luzný obraz celý! Ty pestré postavy, tak primitivní, tu do práce, tu do boje zas spěli, 216 jak zatáhlo se dole tenkou nití, tu kovář bušil, tam švec začal šíti. A o štědrý den teprv nastal ples, kdy čekali jsme na půlnoční spolu, pod sněhu loktuškou co spala ves, a chrámu okna žehla ve plápolu, kdy venku ozvala se písní směs a padla s plesem zvonů do hlaholu, jenž zasněženou dálkou letěl k polím přes pusté zahrady a k lesům holým. Ó tichá vísko, spící v hustém sněhu, ty’s jak ta pochovaná báje mládí, ó dětství, dýchej celou svoji něhu mi do strun duše, jež se k písni ladí, při vánočního stromku slavném žehu ať necítím čas, divě kol jenž pádí, ať štěstí mládí zřím zas v dětech svých a slyším saní cinkot, zpěv a smích. 217