Vidění v Kolosseu.

Jaroslav Vrchlický

Vidění v Kolosseu.
Tvůj, Kriste, mír jsem hledal v světě širém a s hadem v srdci svém a v mozku s štírem jsem prošel celou zemí. Já prosil, úpěl, svíjel se a plakal, však Satan smál se mi jak v poušti šakal; – Tys dále zůstal němý! Kde moře duní na pobřeží pustém, chýš z bláta shnět’ jsem a v rákosí hustém do proudů lkal jsem vřavy, do bouře úpěl jsem svým mroucím vzdechem a starý smích ten zpátky zněl jen echem a kolem obzor tmavý. A všady přeludů těch hříčkou klamnou ten ďábelský smích šel a kráčel za mnou jak had, jenž zbuzen krokem za nohou poutníka se dále šine, až Kolosea strmé klenby stinné jsem zdiveným zhled’ okem. 67 V zdí gigantických pustém polokruhu jsi, Pane, míru Svého sklenul duhu nad rozsápanou hrudí, zde klid jsem našel – ale na jak dlouho? zde usnula jsi, hydro, lačná touho! Však běda, kdo tě budí? Ten Satanův smích: Zlo vždy v světě bude a krutosť, msta a hněv a krve rudé močály vždy a všady! – Já darmo křičel, dával život v sázku, chtěl všady mír a dobro, přízeň, lásku, však Satan křik’: Jsem tady! A léčka jeho zadrhla se chytrá. Ó, Kriste, víš-li, toto místo zítra tvou vykoupená krví, pro lidskou zábavu a hříčku lichou, těch mukou prolita a oněch pýchou, krev lidská opět zmrví? Nač pněl jsi, Pane, na Svém kříži k nebi? Nač provazy a biče, metly, hřeby, když vše to bylo darmo; když člověk na své noze dále vleče tu kouli Satanovu, v jehož léče a v jehož padá jarmo? Zda dopustíš, by krev Tvá tekla znova? Dáš v posměch, Pane, váhu svého slova? Či lhostejná Ti země? Proč tedy dopouštíš, by krev má všecka jak Vesuv vzkypěla? – Či zvůle dětská se marně bouří ve mně? 68 Ne, nesmí více člověka krev téci! Já sám se opru slovem, pěstí, plecí té choutce zdivočelé, já, Tebou třeba opuštěn v tom sporusporu, se zvednu, Kriste, silný a v svém vzdoru jak v Samsonově síle Sese vrhnu druhdy jak Jupiter Stator do areny, než vzteklý gladiator meč bratru ve hruď vrazí, a křiknu: Zpátky! Přešla krve doba, jsou lidé bratři a jen pekel zloba jim na ňadra meč sází! Já nedopustím, aby bylo k smíchu Tvé slovo lásky, Tvého do kalichu by opět barbar plival, jak v době Caesarů by k hříčce luzy zde na divadlo krve, vraždy, hrůzy se člověk, syn Tvůj, díval! Tys opustil mne, Pane, sám jsem tedy? Ó nikoli! Mně kyne měsíc bledý a v jeho svitu stápí se legie, zřím v radostném je pláči: Tví kněží, mniši, lásky vyznávači pod mitrou jdou a kápí; Jdoujdou, růženec kol pasu, svíce v rukou, ti se mnou na dvéře Tvé lásky tlukou, Tvůj voj to, Kriste věčný! Jak stíny sem se hrnou v klenbu temnou, jdou všickni, Pane, se mnou, se mnou, se mnou, to průvod nekonečný! 69 Jdou panny, vdovy, kmeti, juni, děti, jdou všickni, kteří lásky zákon světí, a všickni prosí Tebe: Ó nedej, bychom, Kriste, byli zrádci Tvé nauky, ó přispěj svému stádci! Ó zaměň zemi v nebe! Však běda, běda, proti Tvému voji dav stínů černých rojí se a brojí, těch, co tu padli kdysi, těch od lvů, tigrů rozsápaných v půtce, jich kostry tísní se a hrnou prudce a třesk jich hnátů mísí Sese v hosanah Tvé církve, děsná vřava! Kdo zvítězí, zda chasa pekel tmavá, či světla legiony? Sem ke mně všickni, rychle v odboj vstanem, náš vůdce Kristus! – Circenses et panem! tam zní to v skřek a stony. Sem ke mně všickni biskupové, mniši, sem, v Thebaidy již jste žili tiši, vojíni Krista svatí! Já povedu vás zrakem, slovem, plecí, ó nesmí, nesmí krev lidská víc téci, my nesmíme se vzdáti! Ta vřava pekel a ty choutky zvěře však nesmí děsit a rvát k nedůvěře, že Kristus v nebi mlčí. Nač nás by měl? Jen v řadu odhodlaně! Na stíny minulosti! Na ně, na ně! Ó mějte zuby vlčí, 70 Lvílví sanice a orlů, supů spáry, o triumf lásky jde tu! – Zpátky! Vari do stínu černé noci! Já patřím jitru v tvář, mé oko vidí, jak nejsvětější z všeho krev je lidí, již k Bohu zří co k otci!“ Kles’ vysílen a spánek jal ho pevný. V něm viděl, kterak zítra zástup hněvný, hry jemuž zkazí jistě svým slovem mužným, naň se divě sápe, jej v křiku kamenuje, po něm šlape, jej usmrtí v témž místě. Však usmívá se přec, neb vidí spolu, že poslední to hry jsou v zdí těch kolu, v nichž poteče krev lidskálidská, a cítí plamen odvahy v své skráni i v svalech, kterak roste v divém vzplání mu síla gigantická. Však zdali viděl dále v doby příští, jak v krvi zem se rovná ku bojišti, zdi Kolossea v tichu jak rozstouply se v dál a jak svět celý, kam zrak sáh’, jako hřbitov zkrvavělý se v ďábelském tměl smíchu? 71