Tvůj, Kriste, mír jsem hledal v světě širém
a s hadem v srdci svém a v mozku s štírem
jsem prošel celou zemí.
Já prosil, úpěl, svíjel se a plakal,
však Satan smál se mi jak v poušti šakal; –
Tys dále zůstal němý!
Kde moře duní na pobřeží pustém,
chýš z bláta shnět’ jsem a v rákosí hustém
do proudů lkal jsem vřavy,
do bouře úpěl jsem svým mroucím vzdechem
a starý smích ten zpátky zněl jen echem
a kolem obzor tmavý.
A všady přeludů těch hříčkou klamnou
ten ďábelský smích šel a kráčel za mnou
jak had, jenž zbuzen krokem
za nohou poutníka se dále šine,
až Kolosea strmé klenby stinné
jsem zdiveným zhled’ okem.
V zdí gigantických pustém polokruhu
jsi, Pane, míru Svého sklenul duhu
nad rozsápanou hrudí,
zde klid jsem našel – ale na jak dlouho?
zde usnula jsi, hydro, lačná touho!
Však běda, kdo tě budí?
Ten Satanův smích: Zlo vždy v světě bude
a krutosť, msta a hněv a krve rudé
močály vždy a všady! –
Já darmo křičel, dával život v sázku,
chtěl všady mír a dobro, přízeň, lásku,
však Satan křik’: Jsem tady!
A léčka jeho zadrhla se chytrá.
Ó, Kriste, víš-li, toto místo zítra
tvou vykoupená krví,
pro lidskou zábavu a hříčku lichou,
těch mukou prolita a oněch pýchou,
krev lidská opět zmrví?
Nač pněl jsi, Pane, na Svém kříži k nebi?
Nač provazy a biče, metly, hřeby,
když vše to bylo darmo;
když člověk na své noze dále vleče
tu kouli Satanovu, v jehož léče
a v jehož padá jarmo?
Zda dopustíš, by krev Tvá tekla znova?
Dáš v posměch, Pane, váhu svého slova?
Či lhostejná Ti země?
Proč tedy dopouštíš, by krev má všecka
jak Vesuv vzkypěla? – Či zvůle dětská
se marně bouří ve mně?
Ne, nesmí více člověka krev téci!
Já sám se opru slovem, pěstí, plecí
té choutce zdivočilé,
já, Tebou třeba opuštěn v tom sporu,
se zvednu, Kriste, silný a v svém vzdoru
jak v Samsonově síle
se vrhnu druhdy jak Jupiter Stator
do areny, než vzteklý gladiator
meč bratru ve hruď vrazí,
a křiknu: Zpátky! Přešla krve doba,
jsou lidé bratři a jen pekel zloba
jim na ňadra meč sází!
Já nedopustím, aby bylo k smíchu
Tvé slovo lásky, Tvého do kalichu
by opět barbar plival,
jak v době Caesarů by k hříčce luzy
zde na divadlo krve, vraždy, hrůzy
se člověk, syn Tvůj, díval!
Tys opustil mne, Pane, sám jsem tedy?
Ó nikoli! Mně kyne měsíc bledý
a v jeho svitu stápí
se legie, zřím v radostném je pláči:
Tví kněží, mniši, lásky vyznávači
pod mitrou jdou a kápí;
jdou, růženec kol pasu, svíce v rukou,
ti se mnou na dvéře Tvé lásky tlukou,
Tvůj voj to, Kriste věčný!
Jak stíny sem se hrnou v klenbu temnou,
jdou všickni, Pane, se mnou, se mnou, se mnou,
to průvod nekonečný!
Jdou panny, vdovy, kmeti, juni, děti,
jdou všickni, kteří lásky zákon světí,
a všickni prosí Tebe:
Ó nedej, bychom, Kriste, byli zrádci
Tvé nauky, ó přispěj svému stádci!
Ó zaměň zemi v nebe!
Však běda, běda, proti Tvému voji
dav stínů černých rojí se a brojí,
těch, co tu padli kdysi,
těch od lvů, tigrů rozsápaných v půtce,
jich kostry tísní se a hrnou prudce
a třesk jich hnátů mísí
se v hosanah Tvé církve, děsná vřava!
Kdo zvítězí, zda chasa pekel tmavá,
či světla legiony?
Sem ke mně všickni, rychle v odboj vstanem,
náš vůdce Kristus! – Circenses et panem!
tam zní to v skřek a stony.
Sem ke mně všickni biskupové, mniši,
sem, v Thebaidy již jste žili tiši,
vojíni Krista svatí!
Já povedu vás zrakem, slovem, plecí,
ó nesmí, nesmí krev lidská víc téci,
my nesmíme se vzdáti!
Ta vřava pekel a ty choutky zvěře
však nesmí děsit a rvát k nedůvěře,
že Kristus v nebi mlčí.
Nač nás by měl? Jen v řadu odhodlaně!
Na stíny minulosti! Na ně, na ně!
Ó mějte zuby vlčí,
lví sanice a orlů, supů spáry,
o triumf lásky jde tu! – Zpátky! Vari
do stínu černé noci!
Já patřím jitru v tvář, mé oko vidí,
jak nejsvětější z všeho krev je lidí,
již k Bohu zří co k otci!“
Kles’ vysílen a spánek jal ho pevný.
V něm viděl, kterak zítra zástup hněvný,
hry jemuž zkazí jistě
svým slovem mužným, naň se divě sápe,
jej v křiku kamenuje, po něm šlape,
jej usmrtí v témž místě.
Však usmívá se přec, neb vidí spolu,
že poslední to hry jsou v zdí těch kolu,
v nichž poteče krev lidská,
a cítí plamen odvahy v své skráni
i v svalech, kterak roste v divém vzplání
mu síla gigantická.
Však zdali viděl dále v doby příští,
jak v krvi zem se rovná ku bojišti,
zdi Kolossea v tichu
jak rozstouply se v dál a jak svět celý,
kam zrak sáh’, jako hřbitov zkrvavělý
se v ďábelském tměl smíchu?