Já, Marco Polo, Benátčan a křesťan,
vyznávám Boha v Trojici a doufám
na věčnou spásu hříšné svojí duše.
To víra má i naděj. Co má láska,
vy ptáte se? Já klidně odpovídám:
Mou láskou veliké jsou dálné cesty,
vždy nové obzory, vždy noví lidé
a nová dobrodružství mořem, souší
a nové obchody. (To krev mých dědů.)
Já mnoho viděl, o mnohém jsem slyšel,
v kraj přišel, o němž se vám sotva zdálo,
kde roste jantar jako zlaté proutí,
kde salamandra (vámi zvaná asbest)
jak zkamenělé lilje plá a kvete,
kde žhoucí nafta z vnitra země teče,
kde rubínů jest řeřabin jak v zimě,
kde lopatky a záda tetovují
si orla obrazem, kde pouze ženy
jen vládnou, muži kde jsou k tuhým službám
po porodech žen dáni na vymření.
Já viděl chána Kytajského říši,
jed’ s lidojedy u jednoho stolu,
byl vlnou v příboji a velký smaragd
(pro vezíra byl určen Bagdadského)
jsem prones’ celou pouští pod jazykem.
Se sedla třicet dnů a třicet nocí
jsem nesestoup’. Já viděl velké pouště
se v dálku vlnit zcuchané jak roucho,
spát moře v měsíci jak tuhý rubáš,
plát hvězdy cizí cizích zeměpasů.
Já navštívil jsem říši kněze Jana,
kde dobro, ctnost a spravedlnost vládly
jak v pohádce, ba skoro teď mi zdá se,
že přišel jsem i v podivný kout země,
kde zastavil se druhdy Alexandr
na pouti indické, kdy nemoh’ dále
pro valné deště, které neustaly.
(Snad říše vil v tom dotknul se, snad města
juž božího a couvnul hrůzou zpátky,
když z brány anděl na své dlani lebku
mu podával řka „Takou tvoje bude
za roků pár a víc nebude vážit!“)
Já viděl i tu zemi tajůplnou,
kde zemský ráj byl, kde zdroj mládí teče
v tisíci jiných ukryt mezi travou,
já z mnohých pil, dost možná že i z mládí,
a proto všecko vydržel jsem s chutí,
a proto všecko jako ve zrcadle
zřím v duši své a dnes to mohu popsat.
Svět změní tvář svou. Umru jako jiní,
však moje dědictví, to zbude světu:
Ta choutka dál, vše viděti a poznat,
vše vykořistit ku člověka blahu.
Mých synů bude legie, dál půjdou
než moh’ jsem já, však sotva uzří více,
neb z divů svléká svět se jak z kůže.
Já znám tu starou, plnou snů a tajů,
a to mi stačí. Ti, kdo za mnou přijdou,
ať pomohou si, jak to právě půjde,
jak pomoh’ já si, dál ať za vděk vezmou,
co zbude jim. U večeře cest dlouhých
já sedím první, výtečně mi chutná,
vše jde mi k duhu a vše dobře strávím.
Nad knihami své celé probdít žití,
se hádat v žlutých pergamenů směsi
o písmena, o smysl, hledat pravdu,
je mnoho ovšem; v táborech věk prožít
při vřesku trub a polnic ve útocích,
nad valy v dešti střel, v měst rozvalinách,
v žen nářku, dětí pláči, vzlyku padlých,
je mnoho ovšem; býti svatý biskup
a vésti k nebi legiony duší,
(jichž ani nezná) pouhé víry těchou
a slovem božím, v mramoru a zlatě
jen žalmů slyšet spád a snivý smutek,
je mnoho ovšem; vidět však a znáti
na vlastní oči dálné, šíré země
a moře, pláně a zhvězdění nebes
a různý lid, mrav jeho, zvyky, bohy,
též něco platí a má zvláštní půvab
novinky věčné. A já jsem to zažil,
já, Marco Polo, Benátčan a křesťan.