Dnes Nero krvavý zas zlou měl chvíli,
vzdor zkrotit křesťanů že neměl síly.
Ten, před nímž bázní třásl se Řím celý
a s bohy Olympu i Joviš smělý
a před nímž plazí se a hřbety křiví,
psi vyjící, i senátoři siví,
jenž bohem zve se sám a z božství hávu,
ó běda, kdo by zář mu rval a slávu –
ten, ó žel, pomyšlení mozek rvoucí,
víc nebyl Nero velký, všemohoucí!
Teď lapen byl jak malomocné dítě
od Hebrejce a chycen v Pravdy sítě...
Stál před ním Pavel, apoštol dnes Páně,
dlaň v těžkých poutech, v záři bledé skráně.
Teď výmluvnosti božské pustil zdroje,
všel s caesarem v seč – vítěz vyšel z boje.
Meč dvojsečný, jenž v ústech jeho kmitá,
jest slovo každé, blesk, jenž se rtů lítá.
„Buď klet!“ řve Nero – a přec „Pravda“ říci
on musí v duši hněvem vztekající.
Zas myslí na to a zas pomstou šílí,
tu hrdou šíj on jistě k zemi schýlí.
A vytrh’ dvéře, eunuchům káže:
„Ať ku Ostii Pavla vedou stráže!“
Jej vedli v poutu na řetězu spiatém,
kde čekal Nero na trůně již zlatém.
A řek’: „Hle, pravda tvá jen v hroby vchází;
co Bůh tvůj, víra tvá, jež smrtí mrazí?
Nač váháš? Odřekni se svého bludu,
já, Nero, bůh tvůj, milostivý budu!“
Děl apoštol: “K té zemi duch můj nelne,
jen smrt mě vpíše mezi nesmrtelné!”
Vzkřik’ tyran: „Sem jméno tvoje vpíše v písku,
by vichr rozmetl je křídlem v trysku!”
Kýv’ rukou a krev tryskla jasnou září,
než purpurem se zakryl – v jeho tváři.
Však hlava světce zářící a skvělá,
ta k nohám skočila a slova hřměla:
„Ó bídný, v líce tvé, jež zlobou dýší,
já krví nesmrtelnost svou teď píši?”