Sardanapal.

Jaroslav Vrchlický

Sardanapal.
Na požár paláce se klidně díval. Kol městem bouřil nepřátel juž příval, třesk mečů, polnic jek a rachot štítů zněl z dálky k němu. V rudém ohně svitu, jenž stále rost’ a hltal nezkojený kov, drahokamy, koberce a stěny a lízal velké sfingy u bran vchodu svým ostrým jazykem a podél schodů sedící lvy a ptáky tváří lidských i králů sochy v křeslech gigantických, jenž bez pohnutí s nakrouženým vlasem a dlouhým vousem zhrdajíce časem kol na zdech snily. Dále na nádvoří, kde sandelová hranice se noří, zřel, kterak na ní koberce a látky juž doutnaly, dech vůně cítil sladký, jak rozlitý se s duší květin druží, tož hyacintů, narcissů a růží, pak na truhlice těžce okované, v nichž safír cudně svítí, rubín plane a smaragd výská ve hromadách zlata, na číše, dutina jichž vrchovatá 30 je perlami, jež jako slzy kalné se lesknou. Klidný v póse triumfalné sám v ženském šatu s oholenou tváří a dlouhým vlasem, onyxy v němž září, své ruce zženštilé na ňadrech skřížil a tiše patřil, jak se požár blížil, a k sobě polo, k ohni polo šeptal: „Jen blíže, soude bohů, nač bych reptal, jen blíže, jazyku ty sálající, tak musilo se státi! S klidnou lící tě vítám, nejsi pro mne oheň všední. Což neznáš mne? Jen zbojnou hlavu zvedni, vždy z mého srdce trysknul’s, snahy moje, sny rozkoše a láskylásky, touhy roje, jež stále žíhaly mne ve dne, v noci, jež nezkojil jsem v objetí žen mocí, ty vůlí bohů v žár se proměnily.“ A v plameny se vrh’ jak fenix bílý. 31