Oř Attilův.

Oř Attilův.
Vždy večer když se stmíval, Attila ještě hoch se ku obloze díval, kam zrakem stihnout moh’. A jak se v hloubku ztrácelztrácel, v tu valnou nebes tůň, zpět s myšlénkou se vracel, že v hvězdách skryt je kůň. On viděl v dráze mléčné v dál hřívu jeho vlát a v dálce nekonečné dvě žhavé oči plát. A ve mlhovin tlumu, kde mnohý plál hvězd skvost, zřel v svoji vnořen dumu se blýskat jeho chvost. I moře jisker dštíti on viděl kopyty, 191 že myslil, dolů řítí se blankyt rozbitý. Když jinoch dospěl v muže, vždy stále hleděl výš a mnil, že strhnout může přec toho oře blíž. Hvězd sotva promyk zlatý v kraj padl, jenž se tmí, zřel, kolem jeho chaty jak hvězdný oř ten hřmí. Tu jednou v tiché noci on z lože skočil nah a nadpozemskou mocí v tu hvězdnou hřívu sáh’. A vskutku chytil koně, jenž nebem o překot kol hřímal v divém honě. Na siné skráni pot, Jejjej divě k zemi strhnul a na záda mu sed’ a běsným letem vrhnul se v širý, širý svět. A hřímal hradů, trůnů a dómů na postrach, a mračna divých Hunů šla za ním jako prach. 192 A v divé honbě smetl, co našel u svých cest, a dále, dál s ním letl ten divoký oř s hvězd. Když dílo dokonáno, v azur se vrátil zpět a nové vzplálo ráno nad očištěný svět, Jenžjenž jako po potopě se zvedl z požárů, by rozkvět znova v stopě divokých barbarů. – Zas prošly dlouhé věky, svět shnilý je a stár. Kde pro chorobu léky? Kdo zažhne suchopár? Co platny věštců touhy a ohvězděné sny? Dí komet ohon dlouhý, že spočteny jsou dny. A ve hvězdách to hoří a chví se, divný jas. Kdo sáhne v hřívu oři? Mně zdá se, byl by čas... 193