Vždy večer když se stmíval,
Attila ještě hoch
se ku obloze díval,
kam zrakem stihnout moh’.
A jak se v hloubku ztrácel,
v tu valnou nebes tůň,
zpět s myšlénkou se vracel,
že v hvězdách skryt je kůň.
On viděl v dráze mléčné
v dál hřívu jeho vlát
a v dálce nekonečné
dvě žhavé oči plát.
A ve mlhovin tlumu,
kde mnohý plál hvězd skvost,
zřel v svoji vnořen dumu
se blýskat jeho chvost.
I moře jisker dštíti
on viděl kopyty,
že myslil, dolů řítí
se blankyt rozbitý.
Když jinoch dospěl v muže,
vždy stále hleděl výš
a mnil, že strhnout může
přec toho oře blíž.
Hvězd sotva promyk zlatý
v kraj padl, jenž se tmí,
zřel, kolem jeho chaty
jak hvězdný oř ten hřmí.
Tu jednou v tiché noci
on z lože skočil nah
a nadpozemskou mocí
v tu hvězdnou hřívu sáh’.
A vskutku chytil koně,
jenž nebem o překot
kol hřímal v divém honě.
Na siné skráni pot,
jej divě k zemi strhnul
a na záda mu sed’
a běsným letem vrhnul
se v širý, širý svět.
A hřímal hradů, trůnů
a dómů na postrach,
a mračna divých Hunů
šla za ním jako prach.
A v divé honbě smetl,
co našel u svých cest,
a dále, dál s ním letl
ten divoký oř s hvězd.
Když dílo dokonáno,
v azur se vrátil zpět
a nové vzplálo ráno
nad očištěný svět,
jenž jako po potopě
se zvedl z požárů,
by rozkvět znova v stopě
divokých barbarů. –
Zas prošly dlouhé věky,
svět shnilý je a stár.
Kde pro chorobu léky?
Kdo zažhne suchopár?
Co platny věštců touhy
a ohvězděné sny?
Dí komet ohon dlouhý,
že spočteny jsou dny.
A ve hvězdách to hoří
a chví se, divný jas.
Kdo sáhne v hřívu oři?
Mně zdá se, byl by čas...