Legenda o sv. Julii.

Legenda o sv. Julii.
Děl Euseb k ní: Ty dobrá, milá, tichá, jsi mého srdce skvost a domu pýcha. Do světa musím, moře drahou temnou, ty věrná, dobrá, zdali půjdeš se mnou? A ona řekla: Půjdu ráda, pane, ať, co se jednou státi má, se stane! A jeli dlouho siným, bouřným mořem, jen s vírou ona v srdci, on však s hořem. A jeli dlouho sinou moře plání a on k ní pravil v smutném zadumání: Buď ženou mou, ty dobrá, milá, tichá, jaks mého srdce skvost a domu pýcha! A ona smutně řekla: Díky, pane, mně v hloubi duše jiné světlo plane. 72 Však nehněvej se proto, věrně stále ti sloužit chci. – On ztich’ a jeli dále. * Děl Felix, zpupný tyran na Korsice: Tvá otrokyně krev mi žene v líce. Tvá otrokyně růže vonná, bílá, mou musí býti, pověz, kam se skryla. Proč s námi nepije, netančí v davu děv ostatních? Však napravím jí hlavu! Ji darmo Euseb volá. Nech mne, pane, mně v hloubi duše jiné světlo plane! A Euseb pije večer, v noc a z rána; zvou s posměchem juž dívku před tyrana. A Euseb pije – pokornými slovy co Julie se vzpírá tyranovi. A Euseb dřímá, neví v tom, co svítá, že na kříž jeho věrná duše vbita. Že visí na něm dobrá, milá, tichá, skvost jeho srdce, domu jeho pýcha. * Hřmí moře, pěny metá ke skalisku, kde hrubě ztesaný kříž trčí v písku. 73 A na něm visí bledá mučennice, svit míru bledé oblévá jí líce. Sem chvátá Euseb, úzkostí se třese a kytku bílých růží v ruce nese. O stupně kříže bije čelem, vzdychá: Ty dobrá moje, věrná ty a tichá! A s kříže dýše, s tváře mrtvé splývá ten odlesk míru jako píseň snivá. A v srdce padá jemu zoufalému a jejím sladkým hlasem šepce k němu: Dík za růže, je sladká jejich vůně, jen o to prosím z míru svého tůnětůně, Byby také tys moh’ brzy říci: Pane, mně v hloubi duše jiné světlo plane! 74