Triumf jeseně.
Jo! Evoe! – Aj, kde se tu jen vzali?
Jich plno po nivě a zkvetlém vřesu,
ti křepčí se svahu tam strmé skály,
ti z hlubin řídkých a žloutnoucích lesů,
jak větry podzimní v rej by je svály,
tak v skotačivém točí se zde plesu:
to pochod je i tanec v podvečeru,
co nymfa, satyr, nerozeznáš v šeru.
Na hlavách kučeravých koše nosí
a ty jsou plny čarovábných plodů,
tu hrozny modré, zlaté, plné rosy,
zvou bzučné roje vos k tučnému hodu;
co nymfu faun za políbení prosí,
tam druzí křepčí v dvorném chorovodu,
jim břečtan věnčí rozpoutané vlasy,
po sobě házejí tam ananasy.
Plá nebe čisté, skoro safírové,
jen mráček barvy holubičí v hloubi
jak peruť ptáka, jenž odlétá, plove...
Řev jelenů rozchvívá staré doubí,
jež denně v barvy odívá se nové,
160
kde lovců plesné zahlaholí trouby,
jak provázely by až v průlom skalný
ten podjeseně pochod triumfálný.
Kde dvojklaná ční skála jako sedlo,
tam used’ starý Pan a dolů zhlíží,
sta listů rudých v změť mu vousů sedlo,
jest jaksi stár a smutně hlavu níží;
co tanců, půtek před ním se tu svedlo,
teď jeseně juž rej se k němu blíží;
jak stíny se to dole v mlze míhá,
tu naposled on syrinx ke rtům zdvíhá.
Ta věrná družka, jež hostila kdysi
vše tóny niv a lesů ve svém lýku,
zpěv skřivana, jenž mladistvý den křísí,
zpěv kosa výsměšný, v tom okamžiku
jen lká a kvílí zrovna jak buk lysý,
jenž vedle větrem úpí v žalném vzlykuvzlyku,
a místo písně slavíků a drozdů
zní z pěti otvorů jen nářek hvozdů.
Těch nekonečných, jež tam na obzoru
kraj neproniklou hradbou zavírají,
kde hora výškou překonává horu,
kde podzimní teď větry tance mají,
kde skřípá holá větev na javoru
a havrani kde v sosnách krákorají,
kde praská borové a vlhké klestí
pod nohou lovce, jenž zabloudil v scestí.
Však brzy Pan svůj pohled stočí zpátky,
kde triumf jeseně se pod ním stáčí,
161
zří v pochod plesný, v tanců rej a zmatky,
přes které babí léto hon svůj vláčí,
a brzy pocit blaha, štěstí, sladký
jak hrozen, který jitřní rosa smáčí,
mu rozhostí se v ňadrech převesele,
zříť Dionysa kráčet v jejich čele.
Toť bláznů bůh, však moudrých bůh je taky,
toť duše zářivého vinobraní,
toť paprsk Hélia ve zimní mraky,
toť břečtanu list nevadnoucí v skráni,
toť trudů všech je lékař bystrozraký,
jenž ve poháru bleskotavém plání
vše smíří protivy, vše v souzvuk ladí
a kmetům vrací oplakané mládí.
A jeřábů roj nad hlavou všech v mihu
co v dvojklaný šik slétá se a sráží,
co jilm k nim křičí: Šťastnou cestu k jihu!
buk: Šťastný návrat jara na zápraží!
víc unést nemoha svých hroznů tíhu
faun starý klesá do bachantky paží,
ta zralé mišpule mu ve tvář hází
a zvonivý smích všech ji doprovází.
Tak dál se jeseně ten triumf snuje,
v něm Vesny ples i léta zrání žárné,
v něm země nebi ráda obětuje
svá chladná jitra i své noci parné.
Ó, beřte z toho, co vám poskytuje
kvas Olympický v žití jednotvárné,
kde Dionys, tam Gracie se zjeví,
a kde jsou tyto, dostaví se zpěvy.
162
Nuž tedy pějme, co jde pohár v kruhu,
nejdříve mládí, které nezná smutku,
pak lásku, která v ilusí všech duhu
se obláčí, a pak života půtku,
a v posled práci, jež za krokem pluhu
juž vidí pláti zralé klasy skutků
a pějme život v stálém koloběhu,
když celý svět spí ve závějích sněhu;
Aa ve všem v počátku i naposledy
ten Apollinův všezářící plamen,
jímž vlhne zor i tají ňader ledy,
jímž ve objetí Venušiných ramen
svět omládá, jenž z prachu zvedá hledy
výš ku hvězdám a oživuje kámen
a v štětci plá a zvučí hymnou v struně –
umění, démant žití ve koruně!
163