Hermes.

Hermes.
Hermes, olympických bohů tajůplný, okřídlenou klade nohu lehce na nivy i vlny; vůdce duší neunavný, jak svět dávný, jako člověk mladý jest. Nepenthu květ spjatý k skráním, berlu v ruce, jde, hrnou se stíny za ním; jedni v klidu, jedni v muce po života těžké práci v resignaci mdlí zlé břímě dále nést. Tiše, tiše k vlnám Lety zvolna táhnou, unavené svadlé rety zapomnění píti práhnou, zapadnout v sen věčný, sladký; on však zpátky v spleť se vrací lidských cest. 32 Klepe na paláce, chaty, v města hlučná zabloudí, kde pohár zlatý strun provází píseň zvučná, host je pouští, v nouzi, psotěpsotě, o životě kde zní plachá, matná zvěst. Dotýká se kraje lodí v moři šírém a z nich rovněž duše vodí, by se věčným zpily mírem; bleskem zde a jinde střelou, ztápí v stmělou noc je, v odplatu či trest. Sám vždy klidný, bez účasti stejně dělný, tichý umí světem třásti, sám jako smrť nesmrtelný, lhostejný, kde mysl líná i kde zpíná v hněvu zaťatá se pěsť. Náhle z kraje němých stínů zvedne nohu, z Heby usmívá se klínu na Olympu, v středu bohů, čelem, jež se stíny stmívá, náhle splývá tříšť mu nesmrtelných hvězd. 33