Svědomí.

Jaroslav Vrchlický

Svědomí.
Z Omfaly klínu, kde svou pohřbil slávu, vznes’ Herkul svoji olympickou hlavu. Kol šero bylo, lampa úbělová na purpur lože, kde ho v klínu chová ta kouzelnice, světlo tiché roní. Jak Herkul nad spící se dívku kloní, svůj vidí stín stát na protější stěně, lva hlavu chýlící se k ňadrům ženě i s hřívou královskou, zří velké rysy své lebky kosmaté – však náhle mísí se hořkosti cit v jeho klidné zření. Jest jeho hlava tato? – Není, není! Jej, Nemejského lva jenž pěstí zabil, zde pohled ženy pod jho směšně zvábil, to není on, ten stín mu vysmívá se. Tak ovšem býval, ale v dávném čase. Jak vypadal by, kdyby to byl v skutku? Na jatky beran vlečený, jenž v smutku tvář tupou chýlí k zemi. Ta lví hlava, ta není jeho! A juž z lože vstává, od nahých ňader prchá, hřívou třese, a stane teprv na obzoru v lese. 49